Černý vlk se toulal krajinou.

Jemný větřík mu rozcuchával srst, Novolistí bylo v plném proudu, vysoká i nízká zvěř byla cítit na sto honů. Měsíční vlčice vládla kraji, svému nočnímu království.

Jenže on na nic z toho nehleděl. V mysli měl jen chlad, smutek a nenávist. Za necelé dva úplňky stihl projít velkou část světa. Na koho narazil, toho zabil. Z každého boje vždy vyšel jako vítěz.

Ale ne z tohoto. Tenhle boj, boj jeho duše, vyhrát nemohl. On sám nehledal cestu, vedla ho jeho mysl. Jeho tlapky jej zavedly sem, do hor. Navzdory vysoko položenému místu zde rostla tráva.

Nejvíc květin však rostlo v jednom místě. Přímo před ním on teď stál. Upíral pohled mezi květiny, jako by mohl vidět pod zem. Jako by mohl zahlédnout tělo jeho družky, jež zde byla pohřbena.

Do hlavy se mu nahrnuly obrazy z minulosti. Ze dne, kdy o ni přišel.

Černý vlk přestal naříkat. Zvedl hlavu a pohlédl do skelných, mrtvolných očí bílé vlčice. Velice jemně se svým čumákem dotkl toho jejího. Přihlížející by mohli pochybovat, zda k tomuto doteku vůbec došlo.

Začal jí olizovat zkrvavený kožíšek. Pečlivě vlčici čistil srst, každý chlup po chlupu. Nepřestal, přestože jej její krev štípala. Nepřestal, dokud neměl hotovo a její kožíšek nenesl jen bílou.

Pomalu se zvedl na tlapky a pohlédl na ostatní vlky. V jejich očích zahlédl zděšení, smutek, nejistotu. Narovnal se do celé své výše. Vlci neklidně couvli. Báli se ho. Nevěděli, jak zareaguje. Co udělá. Jestli je všechny z čiré nenávisti na místě nezabije. Nebo se o to alespoň pokusí.

Dopředu postoupila hnědá vlčice a bílým hrudníkem a černým ocasem. „Daitore..."

Tak se jmenoval. Daitor. Na své jméno téměř zapomněl. Jenže nemohl zapomenout na to její. Nemohl zapomenout na jméno své družky.

„Altira je mrtvá." Jeho hlas byl bez jakéhokoli citu. Žádný smutek. Žádná emoce. Jen čistý chlad. „Vlčata jsou mrtvá."

„Daitore, já –" Tvrdý pohled jejího syna donutil vlčici zadrhnout uprostřed věty.

„Neříkej, že víš, jaké to je. Že to chápeš. Protože to nevíš a nemůžeš to chápat. Nikdo z vás to nemůže chápat."

Šedočerná vlčice popostoupila dopředu, nevšímajíc si varovných pohledů ostatních. Nechtěli další souboj. „Máš pravdu. Nikdo z nás to nedokáže pochopit. Ale smutek cítíme také. Byla to má nejlepší přítelkyně. A stále je."

Storm. Největší kamarádka jeho milované. A Fang, jeho nejlepší přítel. Vzpomínal na jména a na barvy kožichu. Na jejich osobnosti.

Daitor pohlédl na svou družku. „Pohřbíme ji. Hned teď. V horách, na hranici smečky."

„A co její bratr?"

Černý vlk sebou škubl. „Toho pohřběte za hranicemi smečky. Jeho tělo by nemělo být odevzdáno Zeměvlčici, jeho duše by nikdy neměla splynout s Vlčími duchy. Ale Altira by to tak chtěla."

Na nic nečekal, jemně ji uchopil za zátylek a zvedl vysoko nad zem. Navzdory její březosti, navzdory teď mrtvým vlčatům, byla jaksi lehčí, než když ji nesl naposledy.

Pomalu, za doprovodu ostatních vlků, prošel celý les až k horám. Sluneční vlk se skláněl k západu, když se dostali právě sem, na hranice smečky.

Za pomoci celé smečky vyhrabal jámu a opatrně do ní uložil tělo. Bílý kožíšek se zabarvil hlínou, kterou na ní přikrývali.

Daitor zvedl hlavu a zhluboka zavyl. Hlasy ostatních se k němu přidávaly, ale ten jeho byl nejsilnější.

Zde se se svou milovanou družkou potkal. Zde se s ní také rozloučil.

Černý vlk zavřel oči a sklonil čenich k zemi, přímo na místo, kde rostla červená květina s trny. Takovou jí jednou nesl.

Zkoušel žít bez ní. Jenomže tenhle vnitřní boj už dávno prohrál. Věděl, že by už nikdy nebyl šťastný. Ztratil vše. Družka, vlčice, jež vlka bude provázet celý jeho život, je vždy jen jedna. Vlčí duchové to tak ustanovili.

A on nechtěl Altiru zklamat. Protože láska mezi vlky, vlčí láska, byla nadevše. Společně s dnem, kdy zemřela jeho družka, zemřel i on.

Zvedl hlavu a naposledy zavyl. Byl to zpěv, ale zároveň i prosba. Prosba Vlčím duchům. Prosba smečce žijící dole v údolí, aby jej pohřbili vedle jeho družky.

Černý vlk sklonil hlavu a zanaříkal, když nasál pach, který mu byl tak důvěrně známý. Ale zároveň také něčím nový.

Už se rozhodl. S pohledem upřeným k Měsíční vlčici se rozběhl. Běžel stále rychleji a rychleji, neustával. A když mu půda zmizela pod tlapkami a on se řítil dolů do srázu, zavřel oči a vydechl.

Zase ji uvidí. Uvidí svou milovanou družku, svou Altiru. Setká se nejen s ní, ale i s jejich vlčaty. Jejich duše se spolu budou prohánět po nebesích.

Náraz necítil, věděl však, že už dopadl. Černému vlkovi na tlamě pohrával úsměv, a to i po smrti. Bylo to pro to, že se před ním mihotala zářivě bílá vlčice.