O sedm let později

Milá babičko, 

maminka říkala, že bych ti měla napsat dopis, že si ho prý určitě přečteš. Ráda bych s tebou zase vyrazila do zoologické zahrady jako kdysi, protože to byl skvělý výlet. Chybíš mi, babičko. Tatínek tvrdí, že mě každý den hlídáš, stejně jako má pravá maminka Hayley. Nepamatuji si ji, ale prý mě moc milovala. Doufám, že se tam nahoře máš moc dobře, protože já na tebe často myslím a posílám ti do nebe pusinky. Mám tě ráda. 

Hope

V očích mě pálily slzy, když jsem přeletěla řádky popsané neuspořádaným dětským písmem. Papír jsem znovu uklidila do obálky a nakonec ho opřela o kamenný náhrobek, na kterém stálo: Elizabeth Forbesová, milující matka, babička a ochránkyně Mystic Falls. "Hope mě poprosila, abych ti ho sem donesla," zašeptala jsem tiše a jedním pohybem ruky jsem z kamene smetla popadané listí. "Často se na tebe ptá a já občas nevím, co jí odpovědět. Moc jí chybíš, stejně jako mně, mami." Přes víčka mi přetekly první slzy, které spadly na chladnou zem, kam se okamžitě vsákly 

Už uběhla nějaká doba od doby, kdy nás navždy opustila. Onemocněla jenom krátce po mém návratu do Mystic Falls. Všichni jsme se snažili najít východisko, najít lék. Nikovi se podařilo sehnat člověka, který jí pomohl nemoc zpomalit, i když ji nedokázal vyléčit úplně. I přesto nám tím ovšem dal několik krásných let navíc, které s námi mohla naplno prožít. Mohla tak vidět vyrůstat Hope, ze které se už pomalu začínala stávat mladá slečna, a která byla nejjasnějším světlem jejích dní. V posledních týdnech máma často sedávala na terase našeho domu, kde jí Nik předčítal básně a občas i útržky z Bible. Zemřela v klidu, obklopená lidmi, kteří ji milovali - a ačkoliv odešla dřív, než měla, vím, že nemohla být šťastnější. 

Pro mě to bylo moc  těžké období, nicméně všechno bylo snesitelnější díky Nikovi. Přijel za mnou sotva týden po mém odchodu z New Orleans - s Hope, s cestovními taškami a se slovy, že si jeho dcera zaslouží takový domov, který pro ni sám vytvořit nedokáže. A tak se ze mě oficiálně stála maminka té nejúžasnější holčičky pod sluncem. 

Má druhá dnešní zastávka nebyla o nic méně emotivnější. Jednu jedinou rudou růži jsem položila na náhrobek, na který jsem se až příliš dlouhou dobu nedokázala podívat. "Nebyl jsi jenom maloměstský kluk, Tylere. Snad mi jednou odpustíš," tiše jsem zašeptala chladnému kameni, aniž bych od něj mohla někdy dostat odpověď. I po těch letech mě občas tahle vzpomínka budila ze spaní a zřejmě se mnou bude až do konce mých dnů. Bylo tolik věcí, které bych chtěla napravit, jenže nikdy nedostanu druhou šanci, a tohle byla ta nejhorší z nich. Byla připomínkou, že to zvíře, které ve mně žije, už nikdy nechci vypustit na povrch.  

"Maminko!" ozvalo se za mými zády a já si hřbetem ruky co nejrychleji setřela slzy z obličeje. Když jsem se otočila na Hope, po slzách už nebylo ani památky. Měla na sobě béžové šatičky a vlasy spletené do dvou zrzavé copů. Ihned mi vběhla do náruče a já ji nadšeně zvedla do vzduchu. "Teta Rebekah už se po tobě ptá," oznámila mi s úsměvem, když jsem ji postavila zpátky na nohy. 

Něžně jsem jí rukou urovnala pár neposedných pramínků, které jí spadly do očí a chytla ji za ruku. "Už má na sobě šaty? Dovolí ti nést jí vlečku, hm?" usmála jsem se na ni, když jsme společně vyrazily od hřbitova směrem k rezidenci Salvatorových. 

"Dovolí," výskla nadšeně Hope a lehce nadskočila radostí. "Moc jí to sluší, maminko. Jenom tatínek jí řekl, že v těch šatech vypadá jako vykopávka. Co to znamená?" 

Jenom jsem lehce pobaveně zavrtěla hlavou. To by nebyl Nik, aby se Rebecce nesnažil znepříjemnit i její svatební den. "Teta se totiž chtěla vdávat v šatech ze dvacátých let, protože tehdy poznala strýčka a tatínek tvrdí, že je to nemoderní. Však víš, že pořád zlobí jeden druhého," s úsměvem jsem se na ni uculila. 

"V tom případě je teta moc pěkná vykopávka!" odpověděla mi důležitě, až mi pobaveně zacukaly koutky. 

"Zlatíčko, tohle tetě ale neříkej. To oslovení by se jí asi moc nelíbilo," mrkla jsem na ni a ona mě místo odpovědi obdařila jedním ze svých hřejivých úsměvů. 

Konečně jsme dorazily na místo, kde už bylo vše připraveno ke svatebnímu veselí. "Hope, zaběhni za tatínkem, ano? Povede tetu k oltáři, tak půjdeš s nimi, hm?" pohladila jsem ji po vláscích, načež okamžitě odběhla dovnitř do budovy, kde se nevěsta připravovala na svou velkou chvíli. 

Já mezitím přešla k slavobráně vykládané čerstvými růžemi, u které postával nervózní ženich. Neustále přešlapoval z nohy na nohu a kontroloval hodinky. "Odhaduješ, kolik máš ještě času na útěk?" promluvila jsem zezadu do jeho ucha, až mírně nadskočil. 

"Ale ne," odpověděl pobaveně a otočil se na mě. "Damon už tu měl být. Víš přece, že má u sebe prstýnky," trochu nervózně si promnul krk a pokřivil si tím límeček od košile.

"Stefane," usmála jsem se a opatrně mu urovnala kravatu i límec. "Damona jsem potkala. Popíjí u baru a prstýnky má u sebe, takže neměj obavy. Nezapomínej, že jsem to tu celé chystala já, takže všechno bude fungovat. Jo a neposlouchej Klausovi výhrůžky, jasné? Dokud jsem naživu, neuskuteční je," zasmála jsem se a ještě mu upravila vlasy. Bylo dost těžké držet Nika na uzdě, když šlo o jeho sestru. Nikdy mu žádný nápadník nebyl dost dobrý, nicméně s trochou mého přesvědčování jsem Rebekhu nakonec dokázala dostat až před oltář. 

"Děkuji, Caroline," usmál se Stefan v odpovědi a na okamžik mě pevně sevřel v náručí. Byla jsem za něj tak moc šťastná, že jsem snad ani víc být nemohla. 

A když jsem potom ty dva sledovala, jak tančí svůj první tanec pod hvězdnou oblohou, všechno najednou zapadlo na své místo, jako jednotlivé dílky skládačky. Ačkoliv každý z nás ztratil někoho milovaného, ačkoliv jsme si všichni prožili chvíle smutku i bolesti, dokázali jsme znovu najít štěstí v pomíjivých okamžicích všedních dní a naučili se žít beze strachu z budoucnosti. 

Na okamžik jsem zavřela oči a nechala se prostoupit klidnou atmosférou dnešního večera. Když jsem je znovu otevřela a zadívala se na temnou oblohu, ucítila jsem, jak mě zezadu něžně objala známá náruč. "Zatančíme si, lásko?" zašeptal tiše do mého ucha a, aniž by čekal na odpověď, otočil si mě k sobě čelem a tanečním krokem jsme se připojili k párům na parketu. 

Náš život tady v Mystic Falls možná nebyl ukázkový - byla jsem dokonce přesvědčená o tom, že Nikovi chybí ten starý divoký způsob života plný krve a moci. Nicméně tu byla jeho dcera, která si zasloužila obyčejné dětství - přátele, školu, rodinu - a kvůli ní byl Klaus ochotný vzdát se čehokoliv. Nebyla jsem to já, kdo zkrotil slavného Klause Mikaelsona, ale malá Hope. A já díky tomu získala vše, po čem jsem kdy toužila - po klidném životě po boku člověka, kterého miluji a po dceři, která je mi světlem v nejtemnějších dnech. Byla jsem šťastná. A když jsem do melodie dnešní noci zašeptala: "Miluji tě," dostalo se mi něžné odpovědi: "Vždy a navždy, lásko."

Rodina nadevše. Vždy a navždy. 

----

A je to tady. 

Úplný konec naší Klaroline cesty :) prostě jsem si nemohla odpustit šťastný konec, už jen proto, kolik smrtí nás během příběhu provázelo. I tenhle konec byl tak trochu hořko-sladký kvůli odchodu Liz Forbesové, ale zároveň to vypadá, že všichni, kteří události přežili, už dostali své šťastně až do smrti. 

Možná Vás překvapilo závěrečné párování Bex/Stefan, ale já je mám společně moc ráda :) připadá mi, že se k sobě hodí. A Rebekah potřebuje po svém boku někoho hodného a oddaného, protože jestli si někdo zaslouží své šťastně až do smrti, je to ona :) 

Tímto se s Vámi a s tímto příběhem loučím, ale nebojte. Chystám se na další :) velice brzy Vám sem přidám trailer a popis dalšího dílu. A na prolog se můžete těšit pravděpodobně příští týden. 

Všem mockrát děkuji za podporu, za krásné komentáře a doufám, že se mnou vydržíte i u dalších příběhů :)