Život je až příliš krutý. Kdybychom přestali věřit na lásku, jaký bychom potom měli důvod žít?

"Vstávej, ospalče," třásla jsem s Klausem, který ještě pospával zachumlaný v bělostných dekách. Skrz obrovské okno prosvítala do postele spousta ranního světla, a pohled z něj doslova bral dech. Jenom pár kroků nás dělilo od terasy, ze které byl nádherný výhled na mořskou zátoku pod námi. Stačilo jenom vyjít ven a nadechnout se svěžího řeckého vzduchu prosyceného vůni moře. Tohle byl ráj na zemi. 

"Caroline," odpověděl Klaus rozespale a přetáhl si deku zpátky až pod krk, "víš vůbec kolik je hodin? Nezapomínej, že už je mi tisíc let. Věk se na člověku podepíše," lehce se uchechtl a na tváři se mu objevily ďolíčky, ačkoliv oči měl ještě stále zavřené. Vypadal tak nevinně. Roztomilý kudrnatý blonďák se sálajícím klukovským šarmem. Tady jsem měla šanci poznat jeho lidskou, bezstarostnou stránku, která byla tak moc okouzlující, že mě nutila zamilovat se do něj znovu a znovu. Daleko od problémů skutečného světa jsem měla tu čest poznat jeho samotného. Ne Klause Mikaelsona, kterého se bál celý svět, ale sladkého Nika, který mi zdobil vlasy květy jasmínu. Nika, který mě při brouzdání písečnou pláží zcákal vodou od hlavy k patě. Nika, který mě za svitu luny požádal, abych strávila zbytek věčnosti po jeho boku. 

Nečekaně, rychlostí blesku, sáhl po mých bocích a stáhl si mě k sobě na postel. Uvěznil tak pod svým horkým tělem to mé a já se rozhihňala jako nějaká puberťačka. "Pozor, pane Mikaelsone, mohla bych začít křičet." 

"Jen křič, tady tě nikdo neuslyší," zašeptal s lišáckým úsměvem na rtech a škádlivě se mi sklonil ke krku. 

...Jen křič, tady tě nikdo neuslyší...

Ta slova přicházela jakoby z dáli a já si až později začala uvědomovat, že rozhodně nevychází z Klausových úst. To se mé podvědomí jenom pokoušelo zbavit bolesti, kterou jsem pociťovala po celém těle, a tak mě přeneslo do doby, kdy jsem byla šťastná. 

Ruce jsem měla svázané nad hlavou provazem a jen stěží jsem dokázala znovu otevřít oči. Přes čelo mi totiž stékalo několik pramínků krve, která skapávala dolů na podlahu. "Proč tohle děláš?" zašeptala jsem tiše. Jeho vyslýchací techniky mě stály už většinu sil a on stále neměl dost. Ve skutečnosti nechtěl nic vědět, jenom mě týral.

Mikael rozvážně přešel blíž a zamyšleně si prohlédl ostří dýky, kterou držel v ruce. Byla podivně matná, neleskla se. "Nechci nechat nic náhodě. Musím dát Niklausovi důvod vrátit se. Nebo myslíš, že tě tu radši nechá trpět? Sám nevím. Pronásledoval jsem ho tisíc let a on se nikdy neohlédl. Stáhl ocas jako bázlivá fena a utekl. Vždycky. Myslíš, že jsi pro něj tak výjimečná? Jak dlouho myslíš, že potrvá, než zazvoní telefon? Za každých pět minut čekání přijde další bolest, drahoušku. Uvidíme, jak moc si tě ten kluk cení." Naklonil hlavu na stranu a porušil mi dýkou kůži na břiše. Čekala jsem bolest, ale ne takovou. Byla to chvilková agónie, až mi ze rtů vyšel bolestivý výkřik. Čepel zřejmě nebyla z oceli. Musela být dřevěná, pravděpodobně vyrobená speciálně na upíry, protože ta bolest byla nesnesitelná. 

Neuplynulo ani dalších pět minut, když se místností rozeznělo zvonění. Hrklo mi v hrudníku a nadzvedla jsem hlavu, abych se mohla zadívat na zvonící telefon. "Vida," usmál se Mikael a přešel k němu. Zadíval se na displej a zdálo se, že mu na okamžik poklesly koutky, nicméně dlouho neváhal a mobil přiložil k uchu. "Zdravím vás, slečno Bennettová. Dlouho jsem o vás neslyšel," promluvil rozvážně a na tváři se mu roztáhl úsměv. Na druhém konci drátu bylo několik chvil ticho, než jsem zaslechla hlas své kamarádky. 

...Jestli se jí jenom dotkneš, přísahám, že toho budeš šeredně litovat, rozumíš?!...

Bylo příjemné slyšet v tuhle těžkou chvíli Bonnie. Věděla jsem, že ona by své výhrůžky vyplnila. Jestli tu byl někdo, kdo by mi dokázal pomoct, byla to ona. Jenže byla několik hodin cesty daleko a já nechtěla, aby se zaplétala do něčeho takového. "Nemyslím, že jste mě správně pochopila. Ve skutečnosti mi nejde o vaši kamarádku. Klidně přistoupím na výměnu - Caroline za Niklause. To je férová nabídka, co myslíte?" pokoušel se se slizkým úsměvem na rtech vyjednávat a já si nebyla vůbec jistá, čeho by byla Bonnie schopná. Bála jsem se, že by ho možná mohla vydat i proti mé vůli.

Zhluboka jsem se nadechla a posbírala veškeré zbytky sil, které jsem ještě  měla, abych se mohla co nejhlasitěji rozkřiknout. "Bonnie, prosím, ne! Ochraň je oba!" Má slova přerušilo až prudké zabodnutí Mikaelova nože do stehna. Ze zoufalých výkřiků se najednou stal bolestivý řev, který jsem nedokázala potlačit. Rezonoval v celé místnosti, přerušován pouze čarodějkou v telefonu, která volala mé jméno. Nůž sjel níž a otevřel mi tím na stehně hlubokou ránu až na kost, ze které se začala nezadržitelně hrnout krev. 

...Caroline! Caroline!...

To byly poslední výkřiky z telefonu, které jsem ještě slyšela, než mě úplně pohltila tma. 

***

Když jsem znovu otevřela oči, skrz okna už do místnosti neprosvítalo žádné světlo. Kdo ví, kolik času uplynulo od Mikaelova telefonátu s Bonnie. Zmateně jsem otočila hlavu ze strany na stranu a síla, která táhla mé ruce nad hlavu, najednou povolila. "Už jsem si myslel, že se neprobereš," ozvalo se u mého ucha a já se jen stěží dokázala udržet na nohou, když přerušil mou jedinou oporu, kterou byly provazy poutající má zápěstí. 

Chvíli jsem sbírala tolik potřebné síly, abych mu vůbec mohla odpovědět. "Měl by ses vrátit zpátky do hrobu - tam, kam patříš," tvář se mi zkřivila nenávistí, když jsem se nadechla a plivla mu přímo do obličeje. 

Mikael si sáhl do kapsy pro kapesník a rozvážně si otřel obličej. Znovu ho uklidil a přesunul se těsně přede mě. "Princezna je bojovnice. Chápu, proč se mu líbíš - jsi neohrožená a jen tak něco tě nevyděsí," změřil si mě tvrdým pohledem. Jeho ruka vystřelila jako blesk a stiskla můj krk. Nohy se přestaly dotýkat země a já začala svůj zoufalý souboj o kyslík. "Ale Niklaus nemiluje nic víc, než svůj život. Jsi postradatelná, jako každý v jeho okolí!" Tvář se mu zkřivila v nepříjemné grimase.

Láska jako je tahle nikdy neumírá

"Mikaele!" ozval se najednou téměř nelidský řev z prostoru pod schody. Poznala jsem ho ihned - vždycky bych ho poznala, ale ještě nikdy ve mně jeho hlas nevyvolal tolik zoufalství. Doteď jsem doufala, že nepřijde, že ho Bonnie zastaví. "Mikaele!" zakřičel znovu, možná ještě hlasitěji, než předtím, "Otče, kde je?! Dej mi ji a já se možná slituji a tvá smrt bude rychlá! Mikaele!"

Oči lovce upírů se rozšířily překvapením, když ho zaslechl. Postavil mě zpátky na nohy, které se mi znovu div nepodlomily. Chytila jsem se za hrdlo a rozkašlala se, až mi do očí vyhrkly slzy. "Možná jsi pro něj vážně výjimečná," začal líně a zpoza pasu vytáhl svůj kůl z bílého dubu. "Bude mi ctí vzít Niklausovi to, na čem mu záleží nejvíc na světě. Nebo možná...," zamyšleně se na mě zadíval a na tváři se mu objevil zákeřný úsměv, který ještě zesílil strach, jež jsem cítila. 

Bez dalších řečí mě chytil pevně zezadu za krk a smýkl mnou před sebe. "Niklausi!" vykřikl v odpovědi, když mě vyvedl ze dveří místnosti a pustil se po schodišti dolů. "Mám tvou krásnou labuť. Chtěl bych, aby ses jí ještě jednou podíval do očí, chlapče," zadíval se na Klause, když jsme zůstali stát jenom těsně pod schody v uzavřeném átriu budovy.

Otočila jsem lehce uslzené oči na Klause. Vypadal jako smyslu zbavený - tvář měl celou pocákanou čerstvou krví a v ruce svíral dřevěného koníčka, kterého jako malý kluk vyřezal pro Rebekhu. Byl z bílého dubu - vzpomínám si, že se o tom zmiňoval - jediný kousek stromu, který mohl zabít jeho otce, co měl k dispozici. Letmým pohledem zkontroloval, jestli nejsem až příliš zraněná, a oči obrátil zpátky na Mikaela - jako dravé zvíře, které sleduje svou kořist. "Ona není labuť, je to lvice. A nebojí se tě, ani já ne!" postavil se k němu čelem a zvedl hrdě hlavu výš. 

"Ale," začal Mikael se spokojeným úsměvem, "po tisíci letech ses konečně pro jednou zachoval jako muž. Původně jsem tě chtěl zabít sám, ale teď nedokážu odolat tomu pokušení, které jsi přede mě položil."

Prudce mě na sebe otočil, dal mi ruce na ramena a zhluboka se mi zadíval do očí. "Teď si vezmeš tenhle kůl," začal a položil mi do rukou kolík z bílého dubu, "a vrazíš ho Niklausovi přímo do srdce. Nevzdáš to, dokud nebude mrtvý. Rozumíš mi?"

Dívala jsem se mu do očí jako zmámená. Jenom pomalu mi docházely následky jeho ovlivnění. To už jsem ovšem v ruce pevně svírala kůl a proti své vůli přikyvovala, "přímo do srdce. Chápu."

"Ne!" vyhrkl Nik překvapeně. Tohle zřejmě nebyla alternativa, se kterou by vůbec počítal. Z očí mu najednou na okamžik vymizela bojovnost a vedral se do nich strach. Došlo mu, že mu trumfy vypadaly z rukávů. Mikaelovo ovlivnění mohla zrušit jenom jeho smrt. Nicméně zbraň, která byla schopná vzít mu život, byla pevně uvězněná mezi mými dlaněmi a já se ho pravděpodobně nebudu schopná vzdát bez ošklivé potyčky, při které by mohl zaútočit Mikael a zabít nás přitom oba. Dostal nás do slepé uličky, ze které jsem nedokázala najít cestu ven. 

Věděl to. I proto se mu na tváři roztáhl vítězoslavný úsměv, když znovu promluvil: "Dávám ti na výběr, chlapče. Zabij ji a uteč, jako to děláš vždy, nebo zůstaň a zemři!"

-------

Tak konečně jsme se dostali k závěrečnému a rozhodujícímu střetu. Jak tohle vůbec může dopadnout? :) V příští kapitole se zase můžete těšit na Klausův pohled :)