To je fascinující. Jediná věc silnější, než tvá touha po krvi, je láska k téhle dívce

Neexistuje nic horšího, než nemít vládu nad vlastními činy. Hlava na vás křičí, že to, co se chystáte udělat, rozloží celou vaši duši na jednotlivé střepy, které už nikdy nedáte dohromady, a tělo přitom dělá úplně něco jiného. Bolelo to. A to doslova - celým tělem mi projíždělo příšerné pálení, hlava byla jako v jednom ohni a pnutí rukou bylo téměř nesnesitelné. Cítila jsem, jak se hrot kůlu dostává skrz Klausovu kůži hlouběji, dokud se nezastavil o žebro. Přes víčka mi stekly další slzy, které si razily cestu po tvářích, aby nakonec u brady opustily tvář a ukáply na zem. 

Mírně sykl bolestí, ale dál stál a sledoval mě. Nebránil se, ačkoliv jednu svou ruku položil na kůl, takže by ho zřejmě dokázal zastavit, kdybych přitlačila víc. Nikdy jsem netušila, že uvidím něco takového - Klause Mikaelsona smířeného se smrtí. Nebo mi to tak alespoň připadalo. Problém byl ten, že já s ní smířená nebyla. A Nik zřejmě opomněl jednu důležitou věc - že pokud ten kůl projde skrz jeho srdce, zemřeme společně, protože bílý dub vysaje i všechnu nadpřirozenou magii, která proudí v mém těle. Byla by v tom ironie, nicméně oba jsme měli své závazky i jinde. Nemohli jsme tu dnes v noci zemřít. To se prostě nesmělo stát! "Nezlomí mě," zašeptala jsem a na okamžik zavřela oči. Ruce mi stále tlačily na kůl, až jsem slyšela skřípání dřeva o kost. Byl to příšerný zvuk, který přerušovalo jenom Klausovo tiché zasyčení, jak přemáhal bolest, kterou mu musel kůl způsobovat. 

"Vzdoruješ dlouho. Niklaus měl pravdu - opravdu jsi lvice," pousmál se na mě Mikael, "ale už dost her, děvče. Ten bastard si zaslouží zemřít; tím smyješ všechno zlo, které na zemi napáchal. Pošli ho do pekla, kam patří. Odstraň s ním i moji hanbu! Hned!" Zvedl hlas a má touha zarazit ten kus dřeva hlouběji do Klausova těla tím ještě vzrostla. 

Rychle jsem pohledem vyhledala jeho oči, které se na mě upíraly s vlhkým leskem. Čelist měl pevně semknutou, až se mu ostře rýsovala na tvářích a přesto bylo v jeho tváři něco uklidňujícího. Přes všechna slova a přes všechny činy, kterými jsme si kdy dokázali navzájem ublížit, jsme věděli, že nic z toho nebylo myšleny vážně. Jsme Mikaelsonovi, jsme rodina. A rodina je nadevše. 

A ačkoliv byly doby, kdy jsem si přála prohnat Klausi Mikalesonovi kůl hrudníkem, teď už byly nenávratně pryč. Proto jsem nenáviděla celé své tělo, které se mi pokoušelo vzepřít a zničit ho jednou provždy. Zpoza stisknutých zubů se mi ozvalo poslední hrdelné zavrčení, které přešlo v jeden jediný hluboký zoufalý výkřik, když jsem kůl vytrhla z Klausova těla a napřáhla ruce k prudkému úderu, který by jím okamžitě prošel skrz na skrz. Už jsem nedokázala bojovat s tou šílenou silou, která ovládala celou mou mysl. Vrazíš ho Niklausovi přímo do srdce! Rezonovalo mi hlasitě v hlavě a já ten hlas musela poslechnout. Nebylo nic, co bych mohla udělat. Nebo snad bylo? Ten Nikův upřený pohled mi hrudník plnil i něčím jiným, než byla touha po jeho smrti. Pro něj jsem chtěla bojovat a najednou se to zdálo zase o chloupek jednodušší. 

Po očku jsem zachytila Mikaelův samolibý úsměv, který se mu usadil na rtech. Ten mu zamrzl na tváři přesně ve chvíli, kdy se hrot kůlu prodral skrz jeho záda ven. Jako ve snách sklonil oči a zadíval se na své břicho, ze kterého trčel jenom kousek rukojeti. Klesl na kolena a zadíval se mi do tváře s nechápavým výrazem v obličeji.

"On NENÍ tvá hanba!" zavrčela jsem mu vztekle do překvapené tváře a ještě jednou prudce zatlačila na kolík, až se lovec upírů zběsile rozkašlal a krví mi tak zkrápěl tvář. Sklonila jsem se co nejníže k jeho uchu, až jsem se ho téměř dotkla rty a zašeptala: "Ty jsi jeho hanba. Stačilo ho milovat jako vlastního. Stejně jako já miluji tvou vnučku. To ty jsi to monstrum stvořil," zasyčela jsem nenávistně. Pustila jsem z rukou kůl, narovnala se a otočila se na Klause, který celý ten výjev sledoval s pootevřenými ústy a překvapením v očích. "Je celý tvůj," prohlásila jsem a ustoupila od Mikaela. Kůlem jsem totiž jenom těsně minula jeho srdce - nemohla jsem ho zabít bez toho, abych zemřela s ním, ale Klaus mohl a já mu s radostí tohle privilegium přenechala. Sama jsem chtěla vidět, jak ten zpropadený zmetek umírá Nikovou rukou. 

Vzpomínám si, jak jsem ho ovlivnil, aby se nakrmil na Eleně. Bojoval tak tvrdě, že tomu zvládl odolat. A tomu se říká láska...   

Klausovi se na tváři objevil pokřivený úsměv, se kterým se na mě upřeně zadíval. "A tak se z učedníka stává mistr," dodal se svým typickým hravým pohledem v očích, než se otočil zpátky na Mikaela a prudce mu vytrhl kůl z těla. "A ty! Zemři s vědomím, že ten, koho tolik nenávidíš, je šťastný a ty s tím nemůžeš vůbec nic dělat. Neměl jsi sahat na mou ženu a dceru... otče," vyplivl ze sebe téměř nenávistně a prudce zarazil kůl zpátky do jeho těla - tentokrát už do místa, kam patřil.

Ze starého Mikaelsona se vydral jenom jeden jediný děsivý výkřik, když si uvědomil, že selhal. Že nenaplnil svou pomstu a nechává svou největší ostudu chodit po povrchu zemském. S uspokojením jsem sledovala, jak se mu po těle začaly rozbíhat tmavé žíly a z očí se vytrácel lesk. Potom vzplanul. A to byl konec Mikaela Mikaelsona - ať jeho duše nikdy nenajde klid. 

"Caroline!" ozval se za mnou nadšený výkřik, jehož původkyni jsem okamžitě poznala. Přihnala se ke mně jako velká voda a prudce mě stiskla v náručí. "Jsi v pořádku. Díky bohu. To ovlivnění ze zbytku upírů opadlo." 

I já kolem ní pevně omotala ruce a trochu si jí tím přitáhla k sobě. "Bonnie," vzlykla jsem nadšeně a ještě trochu zesílila stisk. "Co Hope? Je Hope v pořádku?" začala jsem se okamžitě strachovat o svou adoptivní dceru. 

Bonnie se ode mě o chloupek odtáhla, až jsem se lekla, že se něco stalo. "Udusíš mě, holka bláznivá," letmo se zasmála, když jsem konečně rychle uvolnila svůj stisk. "Je v pořádku, neměj strach," usmála se nakonec a o krok ode mě odstoupila. 

Než jsem se vůbec stihla otočit a rozkoukat, ucítila jsem horké ruce, které mezi sebou uzamkly mou tvář a měkké rty, jež se ke mně přitiskly. "Přísahám, že tě zamknu někam do sklepa, lásko," zašeptal Nik mezi polibky a ústa na krátký moment zkroutil do pobaveného úsměvu. 

"Neměl bys mě pokoušet," na tváři se mi roztáhl široký úsměv, "znáš mě - nikdo mi nebude říkat, co mám dělat!" Roztržitě jsem se rozesmála, ale nebyl to upřímný smích. Byl to ten druh zoufalého smíchu, který nakonec přejde v hysterický pláč. 

Ten na sebe nenechal příliš dlouho čekat a velice brzy se mi ze rtů vydralo hlasité vzlyknutí. Vypětí dnešní noci si na mě vybralo svou daň a boj s ovlivněním mě emočně zničil. Zbytek večera jsem měla jako v mlze a pamatuji si z něj jen pár nejjasnějších záblesků. 

Rebekhu, klečící na zemi u Marcelova popelavého těla a plačící pro lásku, která vlastně nikdy nedostala pořádnou šanci rozvinout se. 

Spoustu mrtvých, které za sebou zanechali Nik s Bonnie. Chápala jsem, že to bylo nutné, nicméně jsem nedokázala akceptovat ten fakt, že zemřeli hlavně kvůli mě. 

Vzpomínám si taky na to, že jsem odhodila svou pomyslnou královskou korunu, protože už jsem si ji nezasloužila dál nosit.

A tehdy večer jsem po dlouhé době zatoužila po návratu domů. Po hřejivé náruči mé mámy. Po holčičích večerech s Elenou a Bonnie. Po domově bez strachu a beze smrti, kde bych mohla žít normální život. Po místě, kde by má dcera mohla být v bezpečí. Má dcera? Jistě že ne. Je to Klausova dcera. Na to jsem nesměla zapomínat. 

Obávala jsem se, že cena za návrat ke starému způsobu života, bude v tomhle případě až příliš vysoká. Nik byl teď král New Orleans a jeho divoká povaha ho nikdy neudrží na jednom místě. Obzvlášť ne na venkově, v domě s velkou terasou a dětským hřištěm přímo pod okny, který jsem si kdysi vysnila. Byl čas začít si plnit i své sny, ne jenom ty Nikovy. 

Kdybych se dlouze rozmýšlela, nakonec bych zůstala, jenže tohle jsem dlužila sama sobě. Té obyčejné holce, která chtěla jít na vysokou školu, a najít si své vlastní místo v životě. Už jsem nechtěla být královna s krví na svých rukou. Chtěla jsem být prostě Caroline. A proto jsem ještě před svítáním, s batohem na rameni, sešla do ztichlého átria, kde u stolu seděl zamyšlený Klaus a popíjel sklenici bourbonu. Byla jsem první, kdo přerušil ticho mezi námi, když jsem se to konečně odvážila říct nahlas: "Vracím se do Mystic Falls, Niku." 

---

Tak a je to tu. Už nám zbývá jenom poslední kapitola. Myslím, že už není téměř nic, co by nám mohl tenhle příběh ještě povědět, proto je načase ho pomalu ukončit. A jak to vlastně nakonec celé dopadne? To uvidíte :) 

Do budoucna bych rozhodně ráda napsala ještě nějakou čistě Klaroline povídku, nicméně to zřejmě nebude v dohledné době. Ačkoliv, jak už jsem slibovala, s Upířími Deníky a The Originals se rozhodně neloučím a mám pro Vás připravený další příběh :)