Byl o tolik víc, než jen maloměstský kluk a žil mnohem víc, než jen maloměstský život. Milovala jsem ho. 

Aniž bych se podívala na kohokoliv v místnosti, vyrazila jsem po schodech nahoru do svého pokoje. Nedokázala jsem se na ně koukat, protože bych se zřejmě okamžitě znovu rozplakala. Jenže jsem neměla právo na plá. Ne teď, protože jsem se svým způsobem přičinila k té zkáze, která se na nás přivalila. Davina mě použila jako zbraň na odpoutání pozornosti a na rozložení rodiny zevnitř a já tomu podlehla. Ani fakt, že jsem byla ovlivněná, mě v mých očích nezbavil viny. 

Za dveřmi svého pokoje jsem se zastavila a opřela se o ně zády. Měla jsem jenom chvíli na to, abych se dala do kupy a já se přitom cítila tak moc roztříštěná, že jsem si sama nebyla jistá, jestli se mé nitro ještě někdy spraví. Obě ruce jsem si položila na obličej a nechala znovu slzy zkrápět mou tvář. Zabila jsem Tylera. Na dovršení toho všeho budu muset ještě odsoudit k smrti nezletilé děvče. I přes to, co všechno provedla, to pro mě nebylo o nic jednodušší, protože já nejsem vrah. 

Tedy - nebyla jsem. Teď bylo na mých rukou tolik krve, že už ji nikdy v životě nesmyji. Ale můžu se o to alespoň pokusit; doslova. Přešla jsem do koupelny a začala si zběsile drhnout ruce kartáčkem. Před očima jsem viděla, jak se voda barvila do ruda, když stékala z mých rukou. Přes to všechno mi ale krev stále ulpívala na dlaních, nehledě na to, jak moc jsem se ji snažila smýt. Jenže ona tam opravdu byla - tekla z mé kůže, jak jsem se kartáčkem pokoušela dřít všechnu tu vinu, která na nich ležela, a tvořila si tím povrchové rány, ze kterých vytékaly rudé pramínky. Stékaly do výlevky, ale já nevnímala bolest, kterou mi to způsobovalo, protože ta uvnitř mě byla tisíckrát horší. 

"Caroline," zaslechla jsem tlumeně, ale nedokázala na to zareagovat. Byla jsem zavřená v kleci stvořené z vlastní viny.  

Stále jsem přejížděla hrubými štětinkami po svých dlaních a přitom zkrápěla umyvadlo vlastními slzami. "Musím ji prostě smýt," zamumlala jsem sama pro sebe. 

"Caroline!" ozvalo se znovu, tentokrát už naléhavěji. Jenom jsem hlasitě vzlykla a dál pokračovala ve své marné touze po očistě. 

Najednou mě za zápěstí prudce chytily cizí ruce, až mi kartáček vypadl z ruky do umyvadla. Otočily mě, a potom se přesunuly na mé tváře. "Bude to dobré, lásko," zašeptal do mých vlasů, když jsem své zakrvácené dlaně položila na jeho hrudník a zanechala na něm tmavě rudé skvrny. 

Nebojovala jsem. Povolila jsem všechny svaly a jako hadrová panenka se opřela čelem o jeho rameno, "zabila jsem ho. Já jsem ho zabila," zašeptala jsem trochu jako v šoku, ze kterého mě svými slovy vytrhl. 

"Nebyla jsi to ty," přivinul si mě blíž k hrudníku a já se zhluboka nadechla jeho vůně. Obvykle mě dokázala uklidnit, ale tentokrát ne. Tentokrát ve mě probouzela jenom další návaly viny a já se musela zase odtáhnout na délku paží.  

"Ale byla. Takováhle jsem totiž byla jako člověk, a toho člověka vážně nesnáším a už taková nikdy být nechci," zamumlala jsem, "omlouvám se, Niku," křečovitě jsem sevřela jeho tričko, div jsem ho nenatrhla. Jak jsem jednou povolila stavidla, nedokázala jsem to dál ovládat 

"Poslouchej mě," zvedl mi hlavu výš, abych se mu mohla zadívat do tváře. "Nejsi taková, a teď utři slzy, máme ještě práci," povytáhl koutky do letmého úsměvu. 

"Promiň za Kola," dostala jsem ze sebe nakonec s obtížemi. Přes všechnu tu smrt kolem, mě ve výsledku nejvíc trápilo, co si o mě teď Klaus myslí. Typická pokrytecká Caroline, vždycky myslí sobecky první na sebe. A přesně proto si zasloužím cítit se takhle. Tomu se říká karma. 

K mému překvapení se Klaus jen tlumeně zasmál, "můj bratříček ani netušil, že je jenom součástí tvojí hry, jak mě co nejvíc vytočit." 

Odvedla jsi od toho mou pozornost. Přivedla jsi mě zpátky, Caroline. 

Lehce nechápavě jsem povytáhla obočí. Touhle debatou pomalu odvedl mou pozornost jinam a mé oči konečně přestávaly vlhnout. "Jak to myslíš?" zeptala jsem se. 

"Ty možná znáš mě, ale já znám stejně taktebe, lásko," něžně chytil moje ruce do dlaní a začal z nich očišťovat krev, která na nich ulpěla, ačkoliv rány už se postupně samy zahojily. "V době, kdy jsem ti ještě nepřišel tak neodolatelný, jako teď, jsi nevynechala jedinou příležitost ukázat mi, že u tebe nemám nejmenší šanci, ale přesto tě to ke mně táhlo. Tohle bylo to samé - od toho demonstrativního sundání podprsenky, přes urážky, až k tomu, že jsi mě pozvala na tu párty a dala sis záležet na tom, abych tě tam takhle chytil. Kdyby to nebyl Kol, byl by to někdo jiný, jenom proto, abys mi ukázala, že jsi nad věcí," povytáhl jeden koutek do samolibého úsměvu. Připadal si teď jako hvězda večera. Nebo asi jako vrchní psycholog, těžko říct. 

"Když jsi to tak moc dobře věděl, tak proč jsi tak hrozně moc vyváděl?" lehce jsem se uchechtla a konečně roztáhla koutky do úsměvu. 

"Protože jsem chtěl Kolovi utrhnout hlavu," pobaveně se pousmál, "ale pak jsem si říkal, že bych Hope musel jednou vysvětlovat, jak zemřel strýček Kol a to mi nepřipadá výchovné," povytáhl koutky do ještě většího úsměvu, natáhl se a vypnul vodu, která doteď ještě stále tekla v umyvadle. "Kromě toho," začal už bez toho škádlivého úsměvu, "věděl jsem, že ať se bude dít cokoliv, budeš na mé straně." 

"Jak?" zeptala jsem se upřímně a zadívala se na něj. 

"Protože za celou dobu jsi nesundala tohle," přejel prstem přes zlatý kroužek visící na mém krku. "Kdyby to bylo jinak, strhla bys ho a zahodila v momentě, kdy jsi vypnula emoce."

Mimoděk jsem i já zvedla ruku a dotkla se lesklého a chladného kovu, "rodina nadevše," zašeptala jsem tiše. 

"Vždy a navždy, lásko," doplnil s letmým úsměvem má slova. Otřel palci slzy z mých tváří a krátce přitiskl ochranitelsky rty na mé čelo. Na krátký okamžik jsem kolem něj taky omotala ruce a pevně ho stiskla, jenom proto, abych ulevila té bolesti, která mě stále tížila na hrudníku. 

"Už jsou tu," přejel Klaus naposled přes moje záda rukou a pustil mě. Společně jsme vyrazili dolů do átria zjistit, jestli přivedli tu, o kterou jsem žádala. 

Ještě, než jsem vůbec zahlédla své lidi, jsem si všimla Kola, sedícího na židli s mírně skelným pohledem, a jedním z Klausových poskoků za zády, který ho držel pevně za ramena. "Kole," vyhrkla jsem a udělala k němu krok. V tu chvíli mi ovšem na rameno dopadla Klausova ruka, která mě zastavila.

"Nebude se mu to líbit a já nestojím o to, aby vyvraždil půlku budovy nějakým svým podařeným kouzlem. Dostal jenom bylinky, aby se nemohl soustředit. Kromě bolehlavu bude v pořádku. Moc mě mrzí, že nemůžu použít dýku," ušklíbl se a zase mě pustil. 

Jenom jsem letmo přikývla; dnes jsem nebyla ve stavu, kdy bych mu chtěla odporovat. Už jsem byla nešťastná ze všech těch hrozných rozhodnutí a nedokázala bych znovu prolét něčí krev. O to víc, že tentokrát bude někoho, kdo je vlastně ještě dítě. 

Vedli ji - mírně omráčenou s pouty na rukou. Prý jí zabraňují kouzlit, takže nikoho z nás nemůže napadnout. "Všechno šlo jak mělo?" obrátila jsem se přímo na Giu. 

S letmým úsměvem přikývla, "nikdo jí nehlídal, chytili jsme na hřbitově. Všechno je tak, jak jsi řekla," věnovala mi významný pohled, abych pochopila, že vyplnila i mou speciální žádost. 

"Caroline," ozval se z ničeho nic Kol trochu chraplavým hlasem, "prosím nedělej to. Můžeš to zastavit. Jsme snad rodina, ne?" prakticky mě hypnotizoval očima. Věděl, že na Klause jeho prosby nezaberou, ale moje srdce bylo daleko měkčí, než jeho. 

Přísahám že to bylo jako ubližovat vlastnímu bratrovi. Cítila jsem se tak strašně, když jsem sledovala, jak moc bojuje za její život a já mu ho přesto nemohla dát. "Promiň, Kole," skousla jsem si nerozhodně spodní ret, "za Hayley," otočila jsem se zpátky na Klause a jenom letmo přikývla, "je tvoje. Ty rozhodni, co s ní uděláme."

----

Tak Davina už je jenom krůček od trestu. Co myslíte, zabije ji Klaus? A co byla tichá Carolinina domluva s Giou? Jinak jsem si dovolila proložit to trochu romantičtější kapitolou, abychom si užili i něco pěkného mezi vší tou smrtí :D