Já jsem král! Projev mi nějaký respekt!

Pevně jsem zavřela oči a snažila se soustředit jenom na svůj dech. Máš na sobě ochranné kouzlo, Caroline, není čeho se bát, opakovala jsem si v duchu stále dokola. Když jsem oči zase otevřela, v celém sále bylo ticho jako v hrobě.

"Ještě jeden krok, Klausi a už nebude koho zachraňovat," zaslechla jsem u ucha Marcelův posměšný hlas. Neviděla jsem na něj, protože moje hlava byla pevným stiskem vylomená směrem ke stropu, takže jediné, co jsem mohla sledovat, byla světla. "Caroline se rozhodla začlenit do naší společnosti a přijmout tím naše pravidla. Pravidla, která vědomě porušila tím nejhorším způsobem - zradou. A všichni víme, jak se nakládá se zrádci."

"Jestli jí zkřivíš jediný vlas na hlavě, Marceli, přísahám, že budeš litovat dne, kdy ses narodil," slyšela jsem Nikův varovný hlas, ve kterém byl znát vzrůstající vztek. Brzy se přestane ovládat, a to jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby tu umírali nevinní.

"Jak hloupé rozhodnutí od Niklause Mikaelsona. Nasadit si sem jediného člověka, na kterém ti záleží, jako zvěda. Zklamal jsi mě. Té pěkné tvářičky je škoda," ušklíbl se. "Caroline? Chceš říct něco na svou obhajobu?"

"Trhni si, Marceli Gerarde," zasyčela jsem téměř nenávistně, "nevíš vůbec nic o svých lidech, a to si říkáš král!" Kdybych mohla, plivla bych mu do obličeje, abych dodala svým slovům váhu. On ovšem ve zlomku okamžiku vyvrátil mou hlavu do strany a prudce se mi zakousl ostrými špičáky do krku. Bolest mě zastihla naprosto nepřipravenou a okamžitý úbytek krve mi podlamoval nohy.

Věděla jsem, že bude trvat jen další zlomek vteřiny, než přijdu o hlavu, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se modlit, že mě stále chrání kouzlo, které seslala Bonnie. Než se tak ovšem stihlo stát, ucítila jsem prudký náraz zezadu, stisk povolil a já dopadla tvrdě na dlažbu. Hlavou mi rezonovala příšerná bolest a zem kolem smáčela má vlastní krev. V tom všem zmatku jsem matně zaslechla kovové cinknutí, jak mi z krku spadl řetízek, ze kterého se skutálel zlatý prstýnek. Z posledních sil, co mi zbývaly, jsem po tom kroužku natáhla ruku a přitiskla ho dlaní k zemi, abych přerušila jeho cestu do neznáma. Několikrát jsem zamrkala, abych zostřila rozmazané vidění a otočila jsem hlavu směrem, kde jsem tušila svého zachránce.

Přímo přede mnou stála, zády ke mně, přikrčená tmavovlasá dívka. Byla otočená čelem k šokovanému Marcelovi, který měl ještě na rtech zbytky mé krve. "Gio? Proč?" zašeptal téměř fascinovaně.

To už ale po jejím boku stála i velice naštvaná Rebekah. "Zbláznil ses, zatraceně? Jestli jí chceš, budeš muset projít přese mě," zavrčela a Marcelovi konečně z tváře vymizel jeho bělostný úsměv. Celým sálem se začal rozléhat šum, jak si mezi sebou lidé pomalu začínali špitat.

Než jsem se stačila rozkoukat, už mě pod rameny chytily pevné ruce a lehce mě nadzvedly do hřejivé náruče. "Je to dobré, lásko. Jsem tu. Napij se," zašeptal mi Nik něžně do vlasů a ke rtům mi přiložil své zápěstí. Bez přílišného váhání jsem co nejněžněji svými špičáky prorazila kůži a dopřála si několik hlubokých doušků jeho životadárné krve. Bylo to jako kdyby mi celým tělem protékala obrovská vlna energie, která se postupně rozpínala po celém těle. Bolest mizela, motání hlavy pomalu ustalo a všechny smysly se znovu zbystřily.

Díky novému přívalu sil jsem mohla pustit Klausovu ruku a s trochou námahy se zapřít na dlaních a postavit se zpět na nohy. To už za Marcelem stálo asi deset jeho největrnějších pobočníků; všichni připraveni do boje. "Špatná volba, Gio. Teď zemřeš spolu s ní," přimhouřil Marcel oči a zkřivil rty do děsivého úšklebku. To už se ovšem pohnuli tři další upíři z davu a k mému překvapení se postavili vedle Gii a Rebekhy. "Tohle má být vzpoura?" zavrčel nynější král New Orleans, ale na výrazu jeho tváře byla znát nejistota.

"Víš, Marceli," zhluboka jsem se nadechla, a i přes Klausův očividný nesouhlas v očích, jsem přešla přímo před něj, "myslíš, že tvoje společnost je dokonalá? Že jsi stvořil něco, za co jsou ti všichni vděční?"

"Troufáš si mluvit o něčem, co jsem budoval tolik let? Snažíš se tvářit, že něco víš líp, než já?" posměšně se ušklíbl a udělal krok blíž ke mně. Měla to být výhrůžka a já věděla, že nemůžu ustoupit ani o krok a dopřát mu tu radost z toho, že by na mě zahlédl byť jen špetku strachu.

"Nastolil jsi řád a pravidla - jsi přirozený vůdce, o tom si netroufám pochybovat. Ale tohle není tvoje stádo! Myslíš, že jim stačí možnost zbít jeden druhého při zápasech a krmit se na turistech? Nejsou to zvířata! Mají i své touhy a svoje sny. A tohle je město plné kultury a umění. Zaslouží si něco víc, protože každý z nich je výjimečný svým vlastním způsobem. Čím je výjimečná Gia? Čím je výjimečný Josh? Pověz mi to, králi New Orleans, a já si před tebou kleknu a uznám tě jako vůdce," vyzývavě jsem povytáhla obočí a s lehce samolibým úsměvem si založila ruce na hrudníku.

Marcelovi se přes tvář přehnala spousta různých pocitů, ale ta hlavní byla nenávist se kterou propaloval každičký kousek mého obličeje. Chtěl mě prostě jen chytit a roztrhnout mě na dvě půlky. Místo toho se ovšem usmál a ukázal snad každý zub ze svého dokonalého chrupu, "nepotřebuji, abys přede mnou klečela. Možná o sobě máš až příliš vysoké mínění, drahoušku. Nikdo se tady nenechá ukolébat tvými prázdnými slovy, protože všichni vidí, komu sloužíš. Za tím vším se schovává jenom Klausova hrůzovláda."

Donutím tě trpět takovými způsoby, které si tvoje mysl neumí ani představit

"To je pravda!" ozvalo se z davu za mnou. "Nechceme, aby nám velel Klaus!" zakřičel někdo další a davem to začalo znovu zběsile šumět. V Marcelových očích blýsklo vítězství. Roztáhl ruce v teatrálním gestu, "vidíš? Jsi jen pěšák v jeho hře. Většina promluvila. A teď," prudkým pohybem mě chytil pod krkem a pevně stiskl ruku, až jsem ucítila zakřupání.

Najednou ztichl, s pootevřenou pusou se zarazil a jeho stisk na mém krku lehce povolil. Trochu zmateně jsem zaostřila pohled a zahlédla Klause stojící Marcelovi za zády s rukou zabořenou až po loket v jeho těle. "Varoval jsem tě, Marcellusi," zašeptal s vyceněnými zuby a pohledem, který hraničil se šílenstvím.

"Dost!" vyjekla jsem ze sebe zbrkle. Klaus se zarazil a nechápavě se na mě zadíval. "Slíbil jsi, že tu dnes nebude žádné krveprolití," dodala jsem už smířlivějším tónem. Naštvaně našpulil rty a chvíli si mě přimhouřenýma očima měřil, než konečně pustil Marcelovo srdce z dlaně a vytáhl ruku z jeho těla. Nakonec udělal krok od něj a Gerard dopadl na kolena, kde začal lapat po dechu.

"Jaký překvapující zvrat událostí, že? Teď jsi to ty, kdo klečí u jejích nohou," cynicky se ušklíbl Klaus a otočil se čelem k davu. "Nechcete, abych vám velel? Protože jsem moc krvežíznivý a krutý? Protože bych nejednal ve vašich zájmech? Ona pro vás bude dýchat, když bude moct," ukázal rukou na mě a já ho jenom fascinovaně sledovala. Nic z toho jsme neměli v plánu a já nechápala, kam tím míří. "Mám sílu na to, abych si vzal zpátky, co je mé, i když by to znamenalo smrt spousty z vás. Ale jestli se rozhodnete, že ona je vaše pravá královna - tak je i má," dokončil svou řeč a přejel očima celý dav, který upíral oči jenom na něj. Ve většině tváří se zračilo stejné překvapení, jaké jsem cítila já. To ovšem nebylo nic proti tomu, co jsem pocítila ve chvíli, kdy Klaus přešel přede mě, sklonil hlavu a poklekl. 

---

Nemohla jsem vás nechat moc dlouho napnuté, to bych si prostě nedovolila :D takže tady máte očekávané rozuzlení. Kdopak z vás vůbec čekal něco podobného? :) 

Každopádně tohle bylo od Klause hodně velké gesto - ať už zapadá do jeho plánu jakkoliv. Jak asi může dopadnout tohle hodně podivné spojenectví? Všichni dobře víme, že Klaus od nikoho nedokáže přijímat rozkazy, takže nás rozhodně čeká ještě velká zábava :)