Klaus POV

Jsem jiný druh monstra. Mám něco z upíra a něco z vlka. Jsem hybrid.

"Neměli by teď spíš bojovat za město, než se schovávat ve smradlavých močálech?" ušklíbl jsem se, když jsme s Hayley konečně dorazili do místa, kde žila její smečka. Zřejmě bych se jimi vůbec nezabýval, kdybychom nepotřebovali každou možnou pomoc proti Marcelovi. A už vůbec bych se netrmácel sem do bažin.

Vlčice na mě obrátila hlavu a zpražila mě přísným pohledem, "protože nemají proti upírům sebemenší šanci, Klausi. Šli by na porážku."

"Zajistil jsem prolomení jejich kletby - měli by být vděční, sklonit se přede mnou a pomoct mi přebrat město," odvětil jsem téměř bez zájmu.

"Nejsou tady pro tvoje rozmary," zavrtěla hlavou, "mají nám pomoct hlídat dům kvůli Hope. Nebudou bojovat ve tvé hloupé válce. Jsi ochotný ohrožovat svoje děvče, fajn, ale nebudeš ohrožovat naši dceru nebo mou smečku, jasné?"

"Ano, maminko," na tváři se mi objevil cynický úšklebek. Ne, že bych měl vůbec v úmyslu ji poslouchat. Přišlo mi ale fér, dopřát jí alespoň na okamžik ten uspokojivý pocit z vítězství. Na poslední zbytek cesty jsem tedy utichl a jenom trpělivě kráčel v jejích stopách.

Jakmile jsme došli k malé chatě na kraji jezera, rozhlédl jsem se, ale nikde nebyl ani jeden jediný vlkodlak. Strčil jsem tedy prsty do pusy a hlasitě zapískal. Hayley na mě okamžitě otočila hlavu a nechápavě rozhodila rukama, "co to proboha děláš?"

"Svolávám psy. Nebo to snad takhle nefunguje?" ušklíbl jsem se, když v tom z poza jednoho ze stromů vystoupil Jackson. "Vidíš, funguje to," otočil jsem se s úsměvem na Hayley. Aniž bych ji nenechal domluvit, rozešel jsem se směrem k alfovi smečky. "Měl bych pro tebe menší návrh, příteli. Určitě už víš, že se stahují mračna války a je nejvyšší čas vybrat si stranu. Přidej se na tu mou a já ti daruji celou čtvrť v New Orleans, kde bude celá vaše smečka v bezpečí."

Jackson si mě nedůvěřivě měřil očima a založil ruce na hrudníku v obranném gestu, "a když se nepřidáme?"

"Slyšel jsem, že se tu v okolí močálů ztrácí lidé - možná za to můžou bludičky. Nebyl bych rád, kdyby se to nedej bože stalo i tvé smečce," spokojeně jsem se usmál a sledoval, jak přimhouřil oči a zvažoval, jak moc vážná je tahle hrozba, kterou jsem před něj položil.

V zadní kapse kalhot mi zapípal telefon. Čekal jsem důležité zprávy, takže jsem pro něj okamžitě sáhl a zahleděl se na display, kde se objevila zpráva od Caroline: Ruka je v rukávu. Určitě bych našel trochu teatrálnější popis její dnešní mise, ale nic proti gustu. Zastrčil jsem mobil zpátky do kalhot a zvedl hlavu na Jacksona s Hayley, "myslím, že bys měla do Jacksona dostat trochu rozumu. Zítra se přijdu zeptat znovu a tentokrát už budu chtít odpověď. Pro dnešek jdu ale za někým, kdo alespoň dokáže udělat svou práci správně," přejel jsem ještě jednou oba přimhouřenýma očima, otočil se a vyrazil zpátky do našeho domu. Byl jsem si jistý, že nad mými slovy budou oba dva přemýšlet. To mi pro tentokrát stačilo.

***

Nevěřím nikomu!

"Přísahám, že jestli sáhneš na Marcela, utrhnu ti celé předloktí i s tím skvělým náramkem," zaslechl jsem Rebekhu, když jsem dorazil zpátky k nám domů. Jen jsem protočil oči - to by nebyla sestra, aby si neodpustila alespoň jednu ze svých uštěpačných poznámek. Ačkoliv tentokrát jsem v jejím hlase zaslechl i náznak pobavení.

"Netroufám si odsuzovat tvůj vkus na muže, ale myslím, že bez toho se zvládnu obejít," zasmála se Caroline. Zaslechl jsem zvuk skleničky a dolévání vína, takže to vypadá, že tady už se oslavuje.

"Drahá Caroline, myslím, že o tvém zatraceně příšerném vkusu na muže můžeme také sáhodlouze mluvit," odvětila jí s pobavením má sestra a já se jen lehce ušklíbl, když jsem věšel sako na věšák. Vypadá to, že Rebekah měla nakonec pravdu a já už tu nemám jenom jednu marnivou panenku, ale plnohodnotný Tým Barbie. Možná bych si měl začít shánět bydlení jinde.

Caroline se na okamžik odmlčela, pak se rozesmála, cinkla si skleničkou s Rebekhou a prohlásila: "Jedna nula pro tebe, Bex." A přes ty všechny problémy, které se kolem nás kupily, jsem se nedokázal ubránit úsměvu. Působilo to na mě jako jedna velká spokojená rodina. Jenže tak to nikdy není - vždycky je na pozadí něco, nebo někdo, kdo má vedlejší úmysly. Nikdy jsem se nesměl nechat ukolébat pocitem bezpečí, protože byl až moc prchlivý.

Než jsem vkročil z chodby do obývacího pokoje, všiml jsem si na zemi tašky s věcmi. Z tašky jsem cítil mně moc dobře známou vůni Caroline. Proč má zabaleno? Chystá se snad někam? Přimhouřil jsem oči, spojil ruce za zády a nakráčel přímo do obývacího pokoje, kde si ty dvě slečinky spokojeně dopřávaly večerní drink. "Doufám, že vás neruším, dámy," přerušil jsem jejich rozhovor a čekal, až se obě otočí na mě. "Máme snad v plánu nějaké stěhování?" obrátil jsem oči na Car, která ještě jedním douškem vyprázdnila skleničku a odložila ji na stůl.

"Dostala jsem velice slušně najevo, že pokud chci získat důvěru, musím bydlet v Marcelově domě," odpověděla mi a zvedla se z křesla na nohy.

Nedůvěřivě jsem si jí změřil. Nelíbilo se mi to - ani v nejmenším. Kolik asi stojí její důvěra? Jak dlouho bude trvat Marcelovi, než ji nakonec obrátí proti mně? Bude stát na obou stranách bariéry, bude mít informace o nich i o nás. Poznal bych, kdyby nastal zlom a ona se rozhodla pomoct jim místo mě? Na druhou stranu jsem moc dobře chápal, že je to nutnost. Pokud to neudělá, nikdy nezíská důvěru Marcela, ani jeho lidí. Zároveň jsem jí chtěl věřit, protože jsem věděl, že si to zaslouží, ale nedůvěra se mi doteď vždy vyplácela. Starých zvyků se zbavuje jen těžce.

Poznala to. Vždycky poznala, když jsem měl pochybnosti o čemkoliv. Zřejmě to bylo něco v mém výrazu, co mě pokaždé prozradilo. "Niku," šeptla tiše a přistoupila až ke mně. Oběma rukama mi zajela něžně do vlasů a donutila mě na sebe obrátit zrak. "Věř mi, ano? Nikdy v životě bych tě nezradila. Nikdy," dodala důrazně, ale přesto s něhou. Díval jsem se do té hluboké modři jejich očí a nedokázal jsem se ubránit pocitu klidu, který se mi rozlil po těle. Povytáhl jsem koutky do úsměvu a i přes to všechno zlé, co se mi honilo v hlavě, jsem sám sebe slyšel odpovědět: "Já vím, lásko. Věřím ti." 

---

Uff, psát z Klausova pohledu vůbec není jednoduché. Jak vystihnout ty zmatky v jeho hlavě mi je ještě velkou neznámou - třeba se v tom zlepším :D ale myslím, že občas povídku na oživení takto proložím, abyste věděli co se děje i jinde v New Orleans :) 

Klausova paranoia a nedůvěra je občas až příliš i na lidi kolem něj. Co myslíte - dokáže ho Caroline přesvědčit, že opravdu není důvod k pochybnostem, nebo jeho podezíravost nakonec převáží?