„Žáci," začala učitelka. „Jak jsem řekla v hotelu nastanou menší komplikace."

„Jaké?" zeptala se Viktorie.

„V hotelu budou ubytované nějaké celebrity, takže tam bude hodně fanoušků," řekla učitelka.

„A kdo to bude," zeptala se Natálie.

„Tak to bohužel nevím, mě bylo jen řečeno ať vám to vyřídím. Ale teď nás čeká chemie."

„Neeee," zanaříkali všichni, ale učitelce to bylo jedno, protože na tabuli začala psát nějaké složité vzorce. Všichni kromě mě a Niny se bavili.
Když zazvonilo všichni rychlostí blesku vystřelili ze třídy a jelikož dneska máme tři hodiny, protože zbytek nám odpadl (já vím je to divný😂), tak nám zbývá poslední hodina. Huráa.

„Nino, myslíš, že je tam potkáme?" zeptala jsem se.

„Když budem věřit tak jo."

„Víš co by bylo super?" řekla jsem

„Ne to nevím," odpověděla.

„Kdyby Marcus a Martinus byli ubytovaní ve vedlejším nebo ještě líp v našem hotelu," zasnila jsem se.

„Jo to by bylo super, ale oni asi budou někde jinde a pohni nebo přijdem pozdě." Přišlu jsme do matematiky akorát se zvoněním.
Vydechla jsem úlevou, protože matikářka mě nemá moc ráda.

„Dobrý den děti, posaďte se," začala hned když přišla. „Tak, kdo už dlouho nebyl u tabule. Hmm.. tak třeba tady slečna Karol," řekla. Ha vidíte, já vám říkala, že mě nemá ráda.
Zvedla jsem se a šla k tabuli, kde mi učitelka nadiktovala nějaký šáhlý příklad a já totálně nechápala jak ho spočítat.

„Takže dneska za pět Karol a doufám, že si to příště opravíte."

„Budu se snažit, ale tuto látku moc nechápu," řekla jsem sklesle.

„Ale proč jsi mi to neřekla?" zeptala se mě.

„Já vlastně ani nevím, dokonce i Nina se mi to snažila vysvětli, ale bez úspěchu."

„Tak já učím jednoho kluka Martinuse, který matematiku chápe a ovládá ji. Dneska by měl mít čas, ještě se ho zeptám. Každopádně ho očekávej ve tři u vás doma."

„Dobře," to bylo jediný na co jsem se zmohla. Nechci, aby mě doučoval nějaký Martinus, co to chápe, navíc to je určitě někdo z vyšší třídy a tam jsou většinou všichni kluci takový ti frajírci.

„Jaktože jsi to nevypočítala, vždyť jsem ti to včera hodinu vysvětlovala," vynadala mi Nina.

„Já nevím, prostě to nechápu," řekla jsem a čekala až ta nudná hodina skončí, abych mohla vypadnout domů.

Martinus

Po škole za mnou přišla matikářa s tím, že o stupeň níž má ve třídě jednu holku, která nechápe rovnice a já na to.

„Ty vole, kdo nechápe rovnice, vždyť je to úplně easy," vyprávěl jsem Marcusovi. Abych vám to ujasnil, Marcus je moje dvojče a je o patnáct minut starší než já.

„Tinusi, každý není takový přeborník v matice jako ty a na světě existuje mnohem víc lidí, kteří umí zpívat líp než my," zastal se té holky, ikdyž vůbec neví kdo to je. „A řekla ti ta učitelka aspoň jméno té holky?"

„Jo řekla. Jmenuje se Karol Sevilla." odpověděl jsem mu.

„Jo tak tu znám, kamarádí se s takovou hnědovlasou holkou, která je hrozně chytrá. Myslím, že se jmenuje Nina." Pak jsme pokračovali v naproté tichoti až domů.

Karol

„Ale já ti říkám, že to prostě nechápu," hádala jsem se s Ninou. „Už jsem se smířila s faktem, že mě bude doučovat nějaký Martinus.

„No dobře, tak se uklidni," poradila mi.

„Ale já jsem klidná. Naprosto," řekla jsem.

„No to teda vidím," to už jsme nevydrželi a obě jsme dostalu záchvat smíchu. „Ale teď vážně," řekla, když jsme byli už před naším domem. Nina bydlí asi o dvěstě metrů dál, „víš, že kdyby se cokoli dělo jsem tu pro tebe."

„Já vím. Ale teď už se musím jít nachystat, abych to doučko vůbec psychycky zvládla," řekla jsem se smíchem.

„Dobře. Ahoj a hodně štěstí."

„Ahój," zavolala jsem ještě na ni, než jsem zavřela dveře.
Přesně ve tři přišel ten Martinus. Ten je teda přesný jak hodinky.

„Už jdu. Moment," zakřičela jsem a šla otevřít ty dveře. Když jsem je otevřela nestačila jsem se divit. Ve dveřích stál celkem hezký kluk. Krátké blond vlasy a hnědé oči a mohl být asi o rok starší než já.

„Ahoj, ty musíš být Karol, že?" zeptal se.

„Jo to jsem já. A ty v tom případě musíš být Martinus," řekla jsem.

„Jo to jsem já. Prý tě mám doučovat rovnice?"

„Už to tak asi bude," řekla jsem skesle.

„A co na tom nechápeš? Vždyť je to lehký."

„Víš, že já ani nevím, prostě to nechápu," řekla jsem.

„Tak se na to podíváme ne?"

„Jasně, tak pojď dál." Zavedla jsem Martinuse do mého pokoje a pustili jsme se do toho.

„Takže x se rovná nula a to znamená, že tato rovnice nemá řešení," řekl po hodině počítání. „Už to teda chápeš?"

„Jo, jo myslím, že jo," odpověděla jsem mu.

„Tak si dáme pár kontrolních příkladů," řekl, vzal si učebnici a začal mi diktovat příklady. Musím říct, že jsem počítala a hlavně jsem věděla jak.

„Tento máš dobře a tento taky. Páni, musím říct, že jsi se hodně zlepšila," pochválil mě.

„Díky. Jsi jediný od koho to chápu."

„Tak si to zas za týden můžem zopakovat," navrhl mi.

„Jo to by bylo super," řekla jsem nadšeně.

„Dobře, takže zase za týden v úterý ve stejnou dobu?" zeptal se.

„Platí," řekla jsem. Pak jsme si ještě chvíli povídali.

„A co máš tak ráda?" zeptal se.

„Já? Hm...počkej. Jo už vím. Ráda poslouchám písničky, občas si zahraju na klavír, ráda cestuju a poznávám nová místa a občas si zazpívám. A co ty?"

„Více méně to mám stejně," odpověděl mi.

„Jedeš se školou do toho Paříže?" zeptala jsem se.

„Ne bohužel ne, ale budu taky v Paříži, ale ne se školou."

„Tak by jsme se mohli někdy potkat a zopáknout matiku," navrhla jsem.

„To asi nepůjde. A teď promiň už musím domů. Večer ti ještě napíšu. Ahoj."

„Ahoj."

Martinus

Ta Karol, je docela fajn a je snad jediný člověk, který to ode mě chápe, říkal jsem si v duchu a pokračoval v cestě domů.

Čaute všichni 👋
Po dlouhé době opět nová kapitolka. Tentokrát jsem se překonala skoro 1000 slov. Wow😱 potlesk for me👏👏😂😂.
Vsadím se o cokoli, že kromě kate14536, které jsem to řekla, nikdo netušil, že tu bude pohled Martinuse a on sám😊.
Jinak kapitolka pro Najkyna19 snad se líbila😊