Nina

„Tak snad z toho něco bude,“ zasmála jsem se.

„To povídej mě, kterej musí dvacetčtyři hodin denně poslouchat jak je úžasná, hezká, milá a já nevím co ještě,“ odpověděl mi Marcus.

„Jako podle mě Martinus není špatný kluk, jen to trochu nedomyslel.“

„No dovol a co jsem já,“ nenechal si to líbit.

„Dement,“ vyplázla jsem na něj jazyk a zasmála se.

„To si vyprošuju,“ rozběhl se za mnou se smíchem.
Začala jsem utíkat po pokoji ve snaze Marcusovi uniknou, ale dostala jsem se do rohu.
„Co budeš dělat teď,“ zašeptal mi do ucha. Přeběhl mi mráz po zádech a zachvěla jsem se.

„Nevím, asi se pokusím utéct z tých spárů,“ dělala jsem, že přemýšlím. Neříkám, že společnost Marcuse mi není příjemná, ale už narušil MŮJ osobní prostor. Opět neříkám, že mi to není příjemný, je a víc než bych si přála.

„Tak to se ti nepovede.“

„Si nějak moc věříš,“ řekla jsem ironicky.

„Jasně, jsem totiž mistr světa ve zpívání,“ začal si zvyšovat ego.

„Máš nějak vysoký ego ne,“ povytáhla jsem obočí.

„Já ne.“

„Egoisto, si nějak moc...,“ nedořekla jsem to, protože jsem ucítila něco na mých rtech. Proti vůli jsem začala spolupracovat, ale pak se odtáhla a vrazila mu facku. To si o mě myslí, že mu skočím do postele jako každá druhá. Ne.

„Ta byla za co,“ zeptal se.

„Blbče, ty si myslíš že ti skočím do postele jako každá druhá? Bože, jsi slavnej, můžeš mít každou na kterou si ukážeš, tak proč musíš otravovat mě?“ řekla jsem naštvaně.

„Ale Nino, tak to není. Já...,“ začal.

„Myslím, že by jsme se měli jít podívat jak se vede Martinusovi,“ řekla jsem ledově a vydala se do našeho pokoje.

Karol

Někdo mi zaklepal na dveře, tak jsem se zvedla a zombí krokem se vydala otevřít. Když jsem otevřela a viděla kdo tam stojí, začala jsem dvěře zase zavírat, ale on tam strčil nohu.

„Co chceš, nestačí ti mě vidět tak zničenou?“ zeptala jsem se nenávistně.

„Prosím Karol, nech mi ti to vysvětlit,“ zeptal se naléhavě.

„Fajn máš deset minut,“ pustila jsem ho dál.

„Tak začni,“ vyzvala jsem ho.

„Dobře. Začalo to, když jsi začala chodit na gympl,“ pustil se do vysvětlování, „já se do tebe zamiloval. Byla jsi jiná než ostatní holky. Z ničeho neděláš velkou vědu, prostě jsi jiná. Tak nějak jsem tušil, že jsi naše fanynka, protože jsem tě občas viděla v parku jak se s Ninou smějete nebo z něčeho radujete co je v telefonu. Hlavně první co děláš když se potkáš s Ninou je, že si povíte novinky o nás. Párkrát jsem vás slyšel, když jsem odcházel do školy. Ale nejvíc se mi na tobě líbí to, že nikomu necpeš, že jsi naše fanynka, prostě se chováš normálně. Nevyšiluješ. Potom by jsi pro svoje kamarády udělala cokoliv, aby byli šťastní,“ zastavil se, aby nabral dech.
„No a pak jsi začala chodit do druháku a já tě měl začít doučovat matiku. Ze začátku jsem byl naštvaný a říkal, kdo nechápe rovnice, když je to tak easy. No a pak jsem k tobě přišel a dal ti svoje číslo a když jsme byli včera venku, já si neuvědomil, že už ho máš,“ dopověděl svůj příběh.
Nebyla jsem schopná slova.

„Já, já...,“ koktala jsem, „mohli bychom být kamarádi,“ vážně Karol, nic lepší ho tě nenapadlo.
„Chci říct, že teďka nechci mít kluka. Tím tě ale neodháním, chci aby jsme byli kamarádi,“ upřímně jsem se usmála.

„Tak jo,“ řekl trochu zklamaně, „sice to není to co jsem chtěl, ale aspoň kamarádi,“ usmál se.

„Kamarádi.“

„Kamarádi,“ zvedl se a kamarádsky mě objal.
„Já už budu muset.“

„Jasně, já bych se taky měla začít připravovat, protože za deset minut máme sraz před hotele a jdeme na Eiffelovu věž,“ hned jak jsem to dořekla jsem si to uvědomila.
„Kurňa. Da patnáct minut je sraz a já jsem tady a Nina je někde v háji. Musím ji najít,“ zvedla jsem se, ale Martinus mě zastavil.

„Klid, Nina byla u Marcuse,“ v tu chvíli se ozvalo klepání na dveře.

„Nino,“ otevřela jsem dveře, ale když jsem viděla jak vypadadá, na nic jsem se neptala a jen ji objala a vzala dovnitř.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Já,.. Já o tom nechci mluvit.“

„Dobře,“ řekla jsem.

„Tak já asi půjdu, ještě ti napíšu,“ ozval se Martinus. Mrknul na mě a odešel. Hned po té mi cinkla v mobilu zpráva.

Martinus: Zkusím zjistit, co se stalo a zítra se stavím ;)

Karol: Ok. Budu se těšit :)

Odložila jsem telefon na postel a začala se jí vyptávat.
„Nino, tak co se stalo,“ zeptala jsem se už poněkolikáté.

„Dobře, já ti to řeknu, ale nikomu to neříkej.“

„Dobře.“

„Šla jsem k Marcusovi na pokoj, abych se zeptala Martinuse proč to udělal. Dala jsem mu facku a když...“

„Ty jsi mu dala facku,“ vyjekla jsem zděšeně.

„Jo, ale jen jednu a pak pochopil za co byla a začal říkat, jaký je debil, blbec... No a pak jsme ho přemluvili, aby si s tebou šel promluvit, jinak by sám nepřišel a oba by jste se trápily.“

„Jo to by asi nepřišel sám,“ zamumlala jsem si pro sebe.

„No a pak jsme s Marcusem zůstali v pokoji a on mě políbil,“ dořekla.

„No ale vždyť to je úžasný,“ vyjekla jsem radostí.

„Jo je, ale já mu vrazila facku a řekla jsem ať mi dá pokoj.“

„Dobře. Tak až se vrátíme, tak se mu hezky omluvíš a bude to. Budete šťastní a... Do háje za minutu je sraz před hotelem, jdeme na Eiffelovku,“ vystřelili jsme obě rychlostí blesku s díky bohu připravenýma batohama z pokoje a doběhli před hotel a potlesk, byli jsme tam deset sekund před srazem. Jsme dobrý.

Snad se líbí :)
Určitě mi do komentářů napište, co si myslíte o tom, že Karol s Martinusem jsou kamarádi :)