Zírala jsem na papírek a nevěřila vlastním očím.

„No tak Karol, přiznej si to, líbí se ti a ty jemu,“ umívala se Nina.

„Ne a pojď už na večeři, jinak se zase bude čekat jen na nás a ty přece nechceš,“ řekla jsem. Nina si poraženecky vzdychla.

„Fajn, ale nemysli si, že jsme skončili, až se vrátíme, všechno mi řekneš. Do NEJmenšího detailu,“ výhružně zvedla ukazováček. Jen se tomu zamála a vydala se na večeři s Ninou v závěsu.
Na večeři jsme měli boloňské špagety. Byly fakt výtečné.
Po večeři jsme se s Ninou vydali opět na náš pokoj, kde mě čekala 'zpověď' jak to všechno vlastně bylo.

„Tak povídej,“ řekla Nina, hned co jsme vešli do pokoje.

„No bylo to super,“ řekla jsem prostě.

„Ale na to jsem se neptala. Ty jsi fakt ztracený případ Karol,“ zasmála se Nina. „Chci vědět podrobnosti.“

„Umm, tak fajn,“ vzdychla jsem poraženě, „byli jsme na zmrzlině, povídali si a pak jsme zašli do restaurace na oběd. Tak teď víš všechno.“

„Karol, tak to je super. Líbíš se mu. Já to poznám,“ řekla přesvědčivě, ale ne dost, aby přesvědčila mě.

„To není pravda,“ bránila jsem se.

„Ale je a hotovo.“

„Mysli si co chceš, ale nelíbí se mi,“ utla jsem konverzaci, protože jak už jsem říkala, Nina mě vždy dokáže, že má pravdu. Lehla jsem si a šla spát a Nina pochopila, že tímto konverzace o Martinusovi skončila.

Ráno

Ráno jsem se vzbudila a zjistla jsem, že nestíhám, asi jsem si zapoměla nastavit budík. Klasika.
Šla jsem vzbudit Ninu, ale zjistila jsem, že už tu není. Teprve pak jsem si všimla papírku, který ležel na stole.

Karol, promiň mi ten včerejšek <3  Vzbudila jsem se hodinu před budíčkem a nechtěla tě budit.
Uvidíme se na snídani :) Nina

Super, takže Nina už je na snídani, zatímco já jsem zaspala a stojím tu pořád v pyžamu.
Vletěla jsem do koupelny, rychlostí blesku se převlíkla a udělala ze sebe člověka a vyrazila na snídani.
Běžela jsem rychle chodbou ke schodům, protože jsem uznala, že to bude rychlejší. To bych ale nebyla já, kdyby se něco nestalo :).
Běžela jsem a schody sbíhala po dvou, jenže někdo šel proti mě a tak jsme se srazili. Spadla jsem na schody a hlavou narazila do zdi.

„Pane bože, jsi vpořádku?“ až teď jsem si uvědomila, že to je Martinusovo dvojče. (Teď se přiznejte, kdo z vás si myslel, že to bude Martinus😏😂).

„Jo asi jo, jen mě bolí zápěstí a trochu hlava,“ odpověděla jsem. „Promiň, je to moje chyba, měla jsem si dávat víc pozor.“

„Nesmysl, já se nedíval na cestu. A teď půjdeš se mnou k nám na pokoj. V koupelně máme lékárničku, obvážu ti to zápěstí,“ řekl.

„Ne, to nemůžu, musím na snídani,“ odporovala jsem.

„Ale půjdeš,“ vypadal, že se o tom nehodlá bavit.

„Ale nepůjdu,“ odporovala jsem dál.

„Tak mi slib, že se k nám na pokoj stavíš hned po snídani.“

„Tak jo, když jinak nedáš,“ povzdechla jsem si poraženě, „jen mi musíš říct, kde máš pokoj.“

„Je to pokoj 324,“ mrkl na mě, „a teď jdi na snídani.
Šla jsem na snídani, kde mě Nina trochu vynadala, za to, že jednou memůžu přijít v čas. Po snídani jsem se vydala na pokoj. Zápěstí mě sice bolelo, ale neměla jsem v plánu jít za Marcusem, aby mi to obvázal, jak slíbil. Když tak si vezmu prášky proti bolesti, ale rozhodně za ním nepůjdu.
Přišla jsem na pokoj, kde už byla Nina a, to snad ne. Zabijte mě jestli se nemýlím. Byl to...

Taky tady máme další kapitolu :)
Omlouvám se, že nevyšla dřív, ale neměla jsem čas a inspiraci :(
Začíná se mám do toho plést i Marcus 😏, co si myslíte? :)