Blonďatý donchuán, zmijozelský princ a bývalý smrtijed právě otevíral oči do nového dne. Přesto, že skrze škvírku mezi závěsy okolo postele na něj dopadaly sluneční paprsky, slibující jeden z prvních opravdu pěkných a teplých jarních dnů, on hned věděl, že ten den pěkný rozhodně nebude. Něco bylo pekelně špatně. Hlava mu  třeštila, cítil se rozlámaný a oči nemohl pořádně rozlepit. Jakmile se mu to ale podařilo, krve by se v něm nedořezal. Závěsy, do kterých upíral svůj zrak, totiž měly špatnou barvu, barvu dobře vyzrálého burgundského vína. Barvu nejvíc nenáviděné, znepřátelené koleje. Nebelvíru. 

„A do prdele!“ zaklel blonďák a leknutím sebou trhnul, až se praštil hlavou o čelo postele. Co tu sakra dělá? Ve vymetené hlavě mu to začalo pomalu šrotovat. Možná sbalil včera na večírku nějakou pitomou lvici? Nebylo to sice extra pravděpodobné, ale vyloučené taky ne. Když se opije, stačí málo; jestli byla atraktivní a projevila trochu zájmu… která to asi byla? Snad Malá Weasleyová? Ta docela ujde, i když to asi ne, je až moc drzá, sebevědomá a hlavně ho fakt nesnáší. Tu by neukecal, a vlastně by ani nechtěl. Nebo Grangerová? Ta by stála za hřích. Nebo nějaká bezejmenná cácora z nižšího ročníku? Vrtalo mu to hlavou a tak se prvně, krom toho předchozího lekavého škubnutí, odvážil pohnout a šmátral vedle sebe rukama, aby našel tu, se kterou, jak se domníval, strávil noc. Nikdo tam ale nebyl, v posteli byl dočista sám. Zvláštní. Konal se včera vůbec nějaký večírek? A byl na něm? A co na to Jan Tleskač?

Zatímco zmatený král hadů prodělal ve své platinové hlavě výše uvedenou rychloúvahu a došel k tak trochu divnému zjištění, svět za závěsy se díky jeho nevybíravému zaklení začal probouzet. 

Zrzavý chlapec na vedlejší posteli se rozespale posadil, zamžoural na hodinky a pronesl: „Co jé, proč jsem vzhůru? Budík mi měl zvonit až za pět minut?“

Na to mu odpověděla černovlasá hlava, vykukující zpoza svého závěsu: „Někdo tu něco řval, asi. Anebo se mi to možná jenom zdálo. Měl jsem sen, byl jsem víla a prodával jsem na trhu ponožky s obrázkem Dobbyho. A pak mě někdo čapnul za ruku, odtáhnul mě do sklepení a tam se mě snažil probodnout nějakým obřím zubem.“ Na okamžik se zamračil, až se mu na čele udělala hluboká vráska a zestárl aspoň o deset let. „Nebo jsem křičel já?“

Jeho myšlenka však zůstala nedokončená, protože z postele u okna se právě, dost nešikovně, vyhrabal blonďatý vykulenec. Závěsy roztáhl prudkým škubnutím a jedním skokem chtěl z postele vyskočit, ale nepovedlo se. Levá noha se mu zamotala do peřiny a on se rozplácl na zemi jako Longbottomův věčně dezertující žabák Trevor. 

„Co blbneš?“ ozval se další probudivší se. „To tak strašně spěcháš na lektvary?“ uchechtl se chlapec tmavé pleti. Plácnul sebou znovu do peřin a spíš jen tak pro sebe dodal: „Neblázni, Sevík Ti neuteče,“ a zavřel ještě na chvíli oči v úmyslu ukrást si ještě chvíli slastného lenošení, než bude muset vstát, aby si před vyučováním stihl dojít na snídani.

Z další postele se ozvalo jen zamlaskání a něco, co mohlo být nejspíš převalením se z pravého boku na levý. Nebo možná obráceně, kdo ví. Náš zmijozel ale na nic z toho nijak nereagoval. Dokonce se zdálo, že nic z toho ve skutečnosti vůbec nezaregistroval. Jen se posbíral ze země a snažil se co nejnenápadněji vypadnout z ložnice ven. Z té nebelvírské ložnice. Chlapecké. Kde nemá co dělat, protože není žádnej podělanej nebelvír, ale hrdej čistokrevnej zmijozel, že jo. Navíc když tam nebyl kvůli nějaký roštěnce, což očividně v chlapecký ložnici asi fakt nebyl, tak co tam sakra dělal? A v čí posteli to jako spal? Jak je vidět, možnost, že by včera sbalil jakéhosi řízka, mu na mysl vůbec nepřišla. Ale to je možná dobře, protože už takhle měl hlavu řádně zamotanou. Přijít na něj ještě tahle myšlenka, dost možná by mu ta jeho napomádovaná makovice vybuchla.

Už už bral za kliku, když se ozvalo něco, co ho donutilo zastavit se na místě a vztekle se otočit. 

„Kam jako takhle jdeš Drakouši cukrouši? To se ani neoblíkneš?“ vypálil zas první vzbuzený zrzek a hodil hlavou směrem k oblečení, přehozenému přes židli vedle postele, ze které blonďák před chvílí  tak nešťastně vypadnul.

Oslovenému blonďákovi teď pekelně ztvrdly rysy. Jedním mocným přískokem se ocitl až u Ronaldovy postele a chytil ho za přední část hnědého proužkovaného pyžama, ze kterého mu lezly všechny končetiny nejmíň o deset čísel. 

„Cos to řek? Jak jsi mě to..? Cože?! Zopakuj to ještě jednou a přísahám, že se neznám, ty jeden blbej nebelvírskej zrzohlave!“  procedil skrze své dokonale rovné bílé zuby.

Řečený zrzohlav Weasley se teď překvapeně zarazil, v obranném gestu zvedl ruce a hlavu mírně stáhl mezi ramena. 

„Tak promiň,“ kuňknul napůl vyděšeně a napůl dotčeně, přičemž si vyměnil výmluvný pohled s ostatními chlapci, kteří již byli vzhůru. Nechápali. Absolutně netušili, co se jejich kamarádovi Dracu Malfoyovi dneska stalo, co mu zas přelítlo přes ten jeho vznešenej aristokratickej frňák. 

Draco mezitím rychlým pohledem zkouknul svůj outfit a zjistil, že vlastně sestává jen ze spodního prádla. Na tom teda není vůbec nic divného, takhle spává normálně, ale usoudil, že by na sebe měl přece jen něco hodit. Přiskočil k židli, na kterou před chvílí tak významně civěl Weasley a popadl nejprve kalhoty. Když se do nich snažil nasoukat druhou nohu, začal konečně zvonit Ronaldův budík a blonďák se tak polekal, že na okamžik ztratil rovnováhu, párkrát si poskočil na pravé noze ve snaze udržet balanc, ale nebylo mu to nic platné. Nakonec sebou seknul zpátky do své, nebo vlastně kdo-ví-sakra-čí postele, sprostě zaklel, protože si ukopl palec o nohu židle a jal se doobléknout si ty zpropadené kalhoty. Pak na sebe soukal košili a u toho pozoroval Ronalda, kterak se snaží zneškodnit svůj splašený budík, který s ohlušujícím řinčením, ohlašujícím čas na vstávání, seskočil z Weasleyho nočního stolku a začal kličkovat mezi nábytkem, poházenými kusy garderoby i Ronovýma nohama. 

„Blbečku,“ uchechtl se Malfoy směrem k Ronovi s pobaveným úšklebkem, pozorujíc jeho zoufalé pokusy o chycení budíku, a pokračoval k ostatním: „Může mi někdo, kdo nemá IQ slintajícího horského trolla, ksakru říct, co tu jako dělám?“

Toho se chytil Harry, který celou tu scénku zamyšleně pozoroval, a nyní na Draca upřel nechápavý pohled: „Co tím myslíš, Draco?“

„Jak jako co tím myslím?“ odpověděl rozčilený blonďák, "co sakra dělám tady, ve vaší podělaný nebelvírský ložnici? Kde jsem se tu vzal?“

„No normálně jsi s náma včera večer přišel. Hráli jsme řachavýho Petra, vypili pár lahví máslového ležáku a pak jsme šli spát. Copak ty si to nepamatuješ?“ vykulil Harry oči na Malfoye, až mu malém vypadly na zem a zakutálely se pod postel. 

„Co to meleš, Pottere?“ vyštěknul na něj zas ten zmatenej ne-nebelvír a zapnul si poslední knoflíček na košili, „já tu přece nebydlím, jsem ze zmijozelu… a tyhle blbý dětský hry nehraju. Žádný hry nehraju!“

K tomu chtěl Neville poznamenat, že famfrpál je ale přece taky hra, a Draco hraje famfrpál, a náhodou docela dobře, takže to jeho tvrzení není tak úplně pravdivé. Radši však tu poznámku spolknul. Mrzelo ho, že přišla vniveč, málokdy má totiž tak pohotovou odpověď, ale nedalo se svítit, Malfoyova rána jsou i tak dost napjatá a zdálo se, že tohle bude z nějakého důvodu obzvlášť vypečené. Má toho kluka sice rád, ale pravdou je, že ráno je fakt osinou v zadku.

Ron, kterému se konečně podařilo odchytit skotačivý budík, Harry, Dean i, teď už dokonale bdělý, Neville na toho nebelvíra, co byl očividně přesvědčený, že je zmijozel, zírali s očima navrch hlavy. Chvíli tak na sebe s blonďákem zírali navzájem, až to hadího casanovu dožralo, vztekle na ně prsknul, že tohle fakt vůbec není vtipný a že si to parádně odskáčou a oddupal ke dveřím, jimiž za sebou posléze s gustem fláknul. Asi aby jim to dal sežrat.

Chlapci, kteří zůstali v ložnici, synchronizovaně otočili oči v sloup, načež i oni začali vstávat a shánět jednotlivé kusy svého šatstva. Narozdíl od blonďáka byli totiž docela nepořádní a nevěděli tak úplně, kam co večer odhodili. 

Neville, majitel vzpomínaného vzpurného žabáka, si během oblékání košile hlasitě povzdechl a utrousil: „Dneska to bylo horší než...“

Větu ale nedokončil, protože se dveře náhle rozrazily, až klika vymáčkla ďolíček do zdi za sebou, a do místnosti znovu vpadnul ten, co ji před pár okamžiky tak dramaticky opustil.

„Kde mám sakra boty?“ skoro zařval.

„No, asi pod postelí, jako vždycky, Draco,“ vzpamatoval se jako první Dean.

Draco po něm šlehnul pohledem, mrkl pod postel, zjistil, že boty tam opravdu jsou, popadl je a začal se obouvat. Když úkon dokončil, zvedl se zas z postele, která rozhodně není jeho a rozhodně není žádný kočky, a otočil se k odchodu. A jelikož byl mistr dramatu, zas se s rukou na klice otočil a prohlásil, že pro ně je jedině Malfoy, žádný Draco.

Měl v úmyslu zamířit do Velké síně na snídani. Zoufale totiž potřeboval kafe, zdálo se, že jeho mozek dneska bez tohohle zázračného moku moc fungovat nebude. A něco k zakousnutí by asi taky bodlo. 

A jak tak zamyšleně kráčel po předem dané trajektorii skrz nebelvírskou společenskou místnost, vůbec si nevšiml, že se k němu někdo blíží.

„Dobré ráno,“ zašvitořila mu do ucha Hermiona, dívka s nezkrotnými vlasy, a chtěla ho líbnout na tvář. 

V tu chvíli ale zamyšlený chlapec doslova odskočil. 

„Hráblo ti?“ vyprsknul na ni. Nejen, že se lekl, protože prostě nevnímal okolí. Ale sakra taky proto, že ho Grangerová chtěla líbat. Tedy jen na tvář, ale stejně, vždyť je to Grangerová. Protivná šprtka, knihomolka, všeználek a taky samozřejmě mudlorozená. Ne že by na tom posledním nějak moc záleželo. Vlastně skoro vůbec. A hlavně ne u ní, skutečnost že se jedná právě o Grangerovou, ta přebije prostě všecko. A proč by ho jako měla hubičkovat?!

Grangerová na něj zůstala šokovaně civět, takovou reakci asi ani v nejmenším nečekala.  Ztuhla na místě a nevzmohla se ani na slovo, čehož Malfoy samozřejmě využil a koukal honem rychle zmizet z té nebezpečné zóny. Ani se po ní neohlédl, neměl k tomu žádný důvod.

Jakmile se protáhl portrétem buclaté dámy, zhluboka si oddechnul. Už není na nepřátelském území. Stále ještě se pohyboval, na jeho poměry a vlastně na poměry kteréhokoliv člena zmijozelské koleje, ve velmi nestandardní části hradu, ale z nejhoršího už byl venku. Na vteřinku zvažoval, že by se ještě skočil do sklepení převléknout, aby na sobě nemusel mít celý den oblečení ze včerejška, nakonec si to ale rozmyslel, nemá už moc času, bude to muset přežít.

Pohyblivá schodiště dnes celkem spolupracovala a tak by mu ani cesta do Velké síně nemusela trvat tak dlouho, jenže to by nesměl zabloudit. Cestu z nebelvírské věže nemá zrovna dobře zmáknutou, takže se párkrát vydal špatným směrem a když konečně dorazil na snídani, jeho spolunocležníci už tam dávno byli a hodovali.

„Kam jako jde?“ pronesl Harry směrem ke klukům a Ginny s Hermionou, když viděl, že jeho kamarád Draco se zcela vyhnul jejich stolu a neomylně zamířil ke stolu zmijozelskému. Všech sedm přátel ho udiveně pozorovalo. Hermiona přitom zamrzla s toustem napůl cesty k ústům, Ginny si klepala na čelo a Neville s Deanem si k té podívané dolili čaj, aby neseděli na suchu. Popcorn totiž, kupodivu, na snídaňové tabuli chyběl.

Nebyli jediní, kdo si neobvyklého úkazu všiml. Gregory Goyle Malfoyovu cestu k jejich stolu také zaznamenal, ale jedinou jeho reakcí bylo, že pokrčil rameny a začal do sebe v neuvěřitelné rychlosti házet celý obsah svého talíře najednou. Snad měl strach, že si ten blonďák jde pro jeho jídlo. Proč si to myslel? Těžko říct, on na nic moc jiného, než na jídlo, nemyslí, tak možná proto.

Draco teď právě došel do míst, kde u zmijozelského stolu seděli Blaise Zabini a Pansy Parkinsonová a zaujatě se dohadovali, jestli se lije mléko do kávy, nebo káva do mléka. Jakmile ho ale spatřili, jak se mezi ně chce vecpat, tak jako to ostatně ten ohleduplný hoch dělal vždy, vyjeli na něj oba dva jak rotvajleři na nečekaného návštěvníka. A že on pro ně vlastně nečekaným a hlavně nezvaným návštěvníkem byl. 

„Co tu chceš zlatohříváku?“ utrhla se na něj Pansy, „sem nepatříš, jdi si zase hezky hačnout do tý svojí lví klece.“

„Jo, přesně tak,“ přisadil si Blaise, načež vyjekl, když mu Draco nešikovným, avšak neúmyslným, buďme spravedliví, pohybem vyrazil z ruky skleničku plnou dýňové šťávy. 

„No to ti teda pěkně děkuju!“ hartusil, zatímco se snažil smést si malé kapičky šťávy z kalhot dříve, než se vsáknou, „Ztrať se zas ke svýmu stolu, fakt nechápu, co tu děláš. Nebo jsi nám chtěl něco důležitýho povědět?“

„Ne, já jen..“ vymáčkl ze sebe už tak trochu zoufale. „Vlastně nic...“ 

Zvedl se z polosedu, do kterého se stihl dostat, než jej zarazili, a zamířil ven z Velké síně. Najednou se v něm ale začala zvedat taková vlna vzteku, že si musel nutně do něčeho kopnout, a tak to odnesla noha od lavice. A taky jeho palec, který si už nakopnul dříve toho rána v nebelvírské ložnici o židli u záhadné postele nikoho. Sakra, zapomněl na to. 

Celé tohle divadlo samozřejmě neuniklo pozornému zraku všech jeho nebelvírských ne-přátel. A vlastně to neuniklo nikomu. Nestává se tak často, že by si někdo šel sednout na jídlo ke stolu jiné koleje. Ono se to totiž nestává skoro vůbec, a už vůbec ne, když jde o zmijozel a nebelvír. Nevědomky se tak postaral všem přítomným o nevšední, lehce záhadný, zážitek. Valná většina přihlížejících totiž hnedle začala spekulovat, o co vlastně šlo, čeho to byli svědky.

Nejčilejší spekulace se samozřejmě vedly u nebelvírského stolu mezi Harrym, Ronem, Deanem, Nevillem, Ginny a Hermionou. 

„Dneska je fakt divnej,“ pronesl Harry, víceméně směrem k děvčatům, chlapci totiž byli jeho rannímu výstupu přítomni, a odvyprávěl jim, jaké zažili nevšední ráno se zmateným, kolejně rozpolceným, v trenkách odcházejícím Malfoyem. 

Ginny po Harryho vyprávění zalomila rukama a otočila se na Hermionu se slovy: „Vidíš, já ti to říkala, že to nemá v hlavě v pořádku,“ tvářila se naoko ustaraně, „ale tys mi to nevěřila. Fakt by ses od toho pošuka měla držet dál.“ 

Ona totiž Ginny měla na kluka svojí kamarádky dost specifický názor. Je fajn, je milej, má super smysl pro ironii, mluví plynně sarkasticky a navíc je to fakt kus. Ale taky je to jednoduše pošuk, jak už dnes rusovláska jednou poznamenala. Občas mu prostě nikdo nerozumí.

Hermiona zpražila svou kamarádku pohledem ala nesnaž se být vtipná, tohle je vážná věc. Ale hlad je taky vážná věc, proto se rozhodla, že si nejdřív dojí svůj toust a pak si možná ještě dopřeje trochu míchaných vajíček se slaninou. Dracova náhlá odtažitost a totální zmatenost sice je vážná, ale ne zas tak neobvyklá; a s prázdným žaludkem by stejně nic nevyřešila. To vše kudrnaté čarodějce proletělo hlavou v první vteřině po té nemístné poznámce Ginevry Weasleyové. Teď už brunetka spokojeně chroupala toust. Beztak se s Dracem za chvíli uvidí na dvouhodinovce lektvarů, promluví si s ním tam. 

Vzpomínaný čutálista už mezitím stačil z Velké síně elegantně zmizet. Tedy, elegantně moc ne, jelikož ukopnutý palec do čerta sakra dost bolel. A dá se vůbec mluvit o zmizení, když Vás sleduje několik stovek lidí? Dobrá, nechme to být. Draco prostě odskákal pryč z dohledu a zastavil se ve vstupní síni. Tam se lehce paranoidním pohledem rozhlédl na všechny strany, a když se ujistil, že nikde nikdo není, opřel se zády o zeď, načež po ní se zoufalým výrazem sjel: „Co tohle, sakra, mělo znamenat?!“ 

„Jste v pořádku, pane Malfoyi?“ ozvalo se pár kroků od něj směrem ke dveřím do Velké síně.

Blonďák se trochu lekl, ale pohotově vystrčil jedno koleno před sebe a utahoval už dávno dokonale perfektní uzel na tkaničce. Poté ledabyle zvedl hlavu na znamení, že bere mluvčího na vědomí.

„Nepotřebujete...“ profesorka McGonagallová se očividně zamyslela a mimoděk stáhla rty do úzké linky, „...něco?“ 

Zdála se být tak nějak nesvá, asi jako kdyby nevěděla, co si počít, co říct. Není přece školní psycholog, že jo. A tak už jen dodala:  „Kdybyste si potřeboval třeba, hmm, promluvit, víte, kde mě najít.“ 

Oslovený v rádoby nechápajícím gestu povytáhl obočí, až se mu málem schovalo pod patkou skvostně blonďatých, vždy dokonale upravených vlasů, které si dnes upravit prostě nestihl a tak mu teď nonšalantně padaly do čela. 

„Cože? Nechápu, co tím myslíte,” protáhl, „já si tu jen zavazuju tkaničku.” 

Hned na to se vytrčil vzhůru, prohrábl si vlasy, neposlušný pramen usadil zpět na temeni hlavy a přehnaně bezstarostnou chůzí zamířil směrem do sklepení.

K učebně lektvarů dorazil příliš brzy. Na snídani se moc nezdržel, a tak do začátku hodiny zbývalo ještě skoro patnáct minut. Proto se náš zmatenec rozhodl, že učebnu mine a půjde kousek dál, kde si našel osamělý výklenek ukrytý ve stínu. Kdo ví, proč tam byl, ve sklepení totiž nejsou okna, takže okenní výklenek to není. Dracovi se ale náramně hodil, proto jeho existenci nijak nepitval. Usedl na studenou kamennou zeď a snažil se rozvzpomenout na včerejšek. Co bylo za den? Dneska mají dvouhodinovku lektvarů, takže musí být středa. Včera tedy bylo úterý. Kterej maniak by dělal párty v úterý? Navíc mezikolejní? No, krom zjištění, že po úterý následuje středa, nic převratného neobjevil. Asi se bude muset začít radovat z malých úspěchů. To už ale ode dveří do učebny zaslechl šum značící příchod profesora, proto se se sotva slyšitelným povzdechem z výklenku zase zvedl.

Ve sklepní učebně zamířil ne-nebelvír automaticky na místo vedle Zabiniho, tam však už trůnilo ctěné pozadí páně Notta, vedle Parkinsonové se zase uvelebila starší ze sester Greengrassových. Co to jako je? Draco se zarazil na místě a ani si neuvědomil, že s mírně pootevřenou pusou a očima přivřenýma do malých naštvaných škvírek zírá skrze Theodora na kdysi svou židli. Když to tak vezmeme kolem a kolem, byla to vcelku pochopitelná reakce. Blaise s Theodorem ale  jeho počínání pochopit nemohli, neznali jeho myšlenkové pochody. V jejich světě tohle místo rozhodně nebylo Malfoyovo, děkujeme pěkně, ještě toho trochu. V jejich světě nad nima ten blonďáček prostě stál a civěl jako úchyl, nebo možná jako mírně retardovaný oslík.

Nekonečnost vzájemného zírání přerušila až Daphné Greengrassová, která se otočila za sebe na Notta se Zabinim a už už se jim chystala cosi sdělit, pusu otevřenou, když v tom si všimla podivně nepřítomně civějícího spolužáka. 

„Co tu chceš, blboune?” obořila se na něj. Naštvalo ji, že tu oxiduje, to se snad snažil odposlouchávat rozhovory zmijozelů, nebo co? Tak to by měl být trochu nenápadnější. Vlastně dost. Amatér. Ušklíbla se, hodila na něj pohled plný opovržení a vyštěkla: „Tvoje místo je přece támhle, vedle Katastrofy Longbottoma, tak padej, padej, hošánku!” 

Její jízlivý, lehce upištěný hlas ho probral ze záseku, škubnul sebou a pak se váhavě a tak trochu prkenně vydal naznačeným směrem. 

Osud mu ale nemínil dopřát ani chvíli oddechu. Místo toho, aby se bez povšimnutí posadil na ten mučicí nástroj, jemuž tady v Bradavicích říkají školní židle, osud si do něj znova kopnul. 

„Tak co? Už je ti líp? Zase tě bolela ta hlava?” ozvalo se vedle něj. Jo, hlava ho ráno bolela, a bolí pořád. Ale jak to Longbottom ví? A co myslel tím zase? A tak v odpověď jen zamručel: „Hmm.”

Neville, zmijozely přezývaný Katastrofa, nebo někdy taky jednoduše Longňouma, chtěl ještě něco dodat, Dracova odpověď ho totiž vůbec neuspokojila. V tom ale před katedru napochodoval profesor Snape, a proto si to chlapec raději rozmyslel, stáhl hlavu mezi ramena a snažil se předstírat neviditelnost. Jeho soused v lavici si toho všiml a pobaveně se zašklebil. Longbottomův panický strach ze Snapea byl všeobecně známý. 

Zepředu se ozvalo bouchnutí stohu knih o desku stolu. To se vyučující snažil upoutat pozornost svých studentů.  Ne že by se tedy musel nějak moc snažit; všichni vždy ztichli, jen co se objevil. 

„Jak je vám všem určitě jasné, budeme pokračovat v práci z minulé hodiny,” pronesl zlověstně. „Minule jsme důkladně probrali nezbytné přísady, teorii přípravy a také použití. Dnes lektvar uvaříte.” Dále pak ještě upozorňoval, že na konci samozřejmě bude chtít od každého vzorek k hodnocení, ale to už Draco nevnímal. V jeho očích se zračila panika. Jaký lektvar? Otočil se tedy na svého partnera ve dvojici, ale nepochodil. V jeho očích se totiž skvěla panika ještě horší. Ne snad z nevědomosti, ale spíše z toho, že má vůbec připravovat lektvar. A taky z možných následků. Co když to zase bouchne? A odnese to jenom kotlík, on sám, nebo i blízko sedící spolužáci?

Vyděšený ex-smrtijed se vzdal naděje nalézt kýženou odpověď u svého parťáka a horečně se rozhlížel po učebně. Jeho pohled upoutala drobná ručka, která na něj pod lavicí nenápadně mávala. Grangerová. Zase ona. Jakmile se setkali očima, špitla: „Kostirost.” V tu chvíli se mu ulevilo a vděčně se na ni pousmál. Nechápejte to špatně, pořád je to otravná šprtka, ale teď mu zkrátka docela píchla.

V učebnici nalistoval stránku se zmíněným lektvarem a očima přelétl ingredience. Ze skříně se Snapeovými zásobami toho bude potřebovat docela dost. Raději se hned zvedl a zamířil dozadu, aby se vyhnul frontě. Stejný nápad měli ale zřejmě všichni, protože před skříní už se stihl vytvořit zástup. Kromě stále ještě na smrt vyděšeného Longbottoma, a Grangerové, která dosud listovala v učebnici, už tam čekali všichni. 

A nejspíš ještě dlouho čekat budou, jelikož první v řadě stojí Goyle. Je sice záhadou, jak se tenhle líný tlustý zmijozelkničemu dostal k zásobám jako první, ale čert to vem (nebo Cassi? Zdravím Sarhemannu.. :)) ), prostě tam byl. Přehraboval se v lahvičkách, krabičkách a sáčcích a bezradně kroutil hlavou. Malfoy přešlápl a povzdechl si; tohle bude nadlouho. Pravděpodobně nebyl jediný, kdo si to uvědomoval. Pansy si krátila čas pilováním nehtů, za ní Potter s Weasleym probírali přiměřenou délku famfrpálových tréninků a Finnigan se dloubal v nose. Fuj! Zkrátka každý se nějak zabavil. 

Blonďatý lamač dívčích srdcí zrovna přemýšlel, čím by zabil čas on sám, když ho do nosu doslova praštila vůně skořice. Vlastně doslova ne, rozhodně ne tak doslova jako její původkyně ve třetím ročníku. Ale stejně, fakt je intenzivní. To se jako koupe ve skořicových sušenkách? 

„Draco," oslovila ho jemně a položila svou ruku na jeho rameno, „děje se něco? Od rána jsi divný. Chci říct... divnější, než obvykle.”

Okamžitě setřásl její ruku a procedil: „Co je ti do toho?” Nebelvírská premiantka se zatvářila překvapeně, překvapení však vzápětí vystřídala ublíženost. 

„Mám o tebe jen strach,” kuňkla spíš tak nějak pro sebe. 

Blonďavec už jí ale stejně nevěnoval pozornost, řada se hnula a on nechtěl zůstat pozadu. Teď, když už Goyle, s mírnou dopomocí, našel vše co potřeboval, šlo to celkem rychle. Za okamžik byl na řadě i náš potetovaný hrdina. Popadl několik sušených kořenů, tuhle cosi vysypal, támhle vyndal z lahvičky pinzetou pár kousků, zalovil v papírovém sáčku, vše zkouknul, přepočítal, naházel do kapes a už si to štrádoval zpět na své místo. Za chůze si pískal melodii, v níž by hudebně vzdělaný mudla zcela jistě poznal známý kousek z muzikálu Pomáda. Kdo ví, kde k tomu ten blázen platinový přišel.

Hermiona se mezitím rychle probrala z utrženého šoku a taktéž zamířila pro přísady do lektvaru na dorůstání kostí. Hlavu měla ale stále plnou Dracova nepochopitelného chování. Něco se vážně muselo stát, něco zlého. Taková změna není jen tak a nestane se přeci přes noc, i když tady očividně ano. Kéž by tak věděla, co to znamená. Musí to zjistit. 

Do kotlíku, který si za tím účelem vzala s sebou, ledabyle namrskala vše, pro co přišla a svižným krokem se vydala za svým přítelem. Ale je jím vůbec ještě?

Dostihla ho stojícího u jeho a Nevillova stolu. Zřejmě chtěl zrovna vyprázdnit kapsy, aby se mohl pustit do přípravy kostirostu. K tomu mu však nedala žádnou šanci, čapla ho za ruku a trochu s ním škubla, takže teď stáli proti sobě, tváří v tvář, zoči voči.

„Draco, já..,” víc ale říct nestihla. Náš sebevědomý sympaťák jí svou ruku dost hrubě vytrhl, až se chuděrka Grangerová lehce zakymácela a musela se chytit stolu, jinak by se nejspíš rozplácla na zemi jako Trelawneyová po cherry dýchánku. 

„Nesahej na mě!” Zahučel na ni hrozivě. 

„Tohle,” protáhl a podíval se přitom významně na svou ruku, „tohle už nikdy nedělej. Rozumíš tomu, ty mudlovská...” Co měl na jazyku, to už se nedozvíme, neboť na scénu v ten okamžik doslova vletěl od katedry černý netopýr. Totálně rozhozená střapatá čarodějka naopak z místa pomalu couvala, až se nakonec prudce otočila, zahodila kotlík, který stále ještě třímala v ruce, a s paží snažící se skrýt slzy bolesti vyběhla ze sklepní učebny.

Dnešní zdroj všech nepříjemností pohlédl na dveře, ve kterých zmizela prchající dívka. Tohle asi přehnal, nevěděl proč si to myslel, je to přece Grangerová. Koště Grangerová, šprtka, kterou si pořád dobírá a její mudlovský původ jí také připomíná vcelku často, téměř pořád, řekněme. Tak proč je to teď jiné? Proč má pocit, že to je celé špatně. Nebo má jen pocit, že by to tak měl cítit? A proč ona zareagovala takhle? Vždyť se špičkují pořád. Tohle ale bylo jiné, že?

„Pane Malfoyi,” připomenul se mu ledovým hlasem profesor lektvarů, stojící právě asi tak blízko, že kdyby kýchnul, vyšťouchl by Zlatovláskovi oko svým orlím frňákem.

„Nevím, jak přesně jste chtěl slečnu Grangerovou oslovit, a je mi to vlastně úplně lhostejné, ale ujišťuji Vás, že podobné narážky na něčí původ tu opravdu nemíním tolerovat!”

Káraný student se zatvářil provinile, nebo alespoň tak provinile, jak to někdo jako on, Draco z rodu Malfoyů, čistokrevný aristokrat, nejlepší z nejlepších, dokáže. Kázání však ještě nebyl konec. 

„Za Vaše naprosto nepřístojné chování strhávám Nebelvíru dvacet bodů!” pronesl teď už klidným hlasem obávaný profesor, zatímco jeho dlouhý štíhlý ukazovák mířil na Malfoyovu hruď. Přesněji řečeno na malý nebelvírský znak na černém plátně hábitu. Provinilec následoval očima naznačený směr a hrklo v něm, tak jako už ostatně dnes několikrát. Nebelvírský znak, nebelvírský! Má na sobě nebelvírský hábit. Za celou dobu si toho nevšiml. 

Profesor Snape byl již zřejmě se svým výchovným působením na blonďáka spokojený, proto se otočil k ostatním studentům a do pléna prohlásil: „Dále za nepřiměřenou reakci slečny Grangerové strhávám Nebelvíru pět bodů. Z mé hodiny nikdo utíkat nebude!” Poté zamířil zpět na své obvyklé místo v čele učebny, načež už jen přes rameno dodal: „Můžete jí to vyřídit.”

Ex-zmijozel si povzdychl, z kapes konečně vyndal přísady na lektvar a posadil se na své místo vedle Longňoumy. Ten na něj jen vrhnul krátký nasupený pohled, ale nic neřekl. Bylo vidět, že se mu vůbec nelíbilo, jak se Draco k jeho kamarádce zachoval, byl celý v křeči, trochu se třásl a dost možná měl chuť svého spolubydlu z lavice parádně seřvat; strach ze Snapea mu ale nedovolil nic podniknout. Alespoň ne teď.

I ostatní nebelvíři na toho hulváta momentálně zahlíželi dost vražedně, on si jich ale nevšímal, nebo možná jejich avadové pohledy záměrně ignoroval. 

Proto neviděl, jak se Ginny snaží svým soustředěně upřeným zrakem způsobit explozi blonďákovy kebule, přičemž hlavou jí v tu chvíli znovu znělo, že měla pravdu - Hermiona by se od toho netvora měla opravdu držet dál. 

Nemohl vidět ani to, jak spolu Harry s Ronem vedou téměř neslyšnou, ale o nic méně vášnivou, debatu o tom, co tomu pošukovi ihned po hodině provedou (jen občas někdo zaslechl ojedinělé útržky jako „vykuchat”, „do sudu” nebo „bude litovat”). To trdlo odbarvené si nevšimlo ani toho, jak se mu „jeho” zmijozelští kradmo posmívají, a vlastně ne jen kradmo, někteří i zcela nepokrytě. 

Ne, Draco víš-ty-kdo-já-jsem Malfoy si žádného z těhle mini dramat nevšímal. Svěsil hlavu, ponořil se do vlastních myšlenek a tiše pracoval na náročném lektvaru. Kdyby se Neville přece jen uměl udělat neviditelným, mile rád by se to teď od něj nechal doučit; tak nepříjemně se momentálně cítil. Pracoval soustředěně, nechtěl udělat chybu a přitáhnout tak na sebe další pozornost, to by bylo to poslední, co teď chtěl. Vlastně toužil jen po jediném, aby už byl téhle ponižující záležitosti konec a on mohl konečně vypadnout někam pryč, do jiné místnosti, jiné budovy, jiného vesmíru nejlépe. Nu dobrá, zrovna tohle mu asi dopřáno nebude, ale jeho oblíbené místečko, nejoblíbenější v celém hradu, to bychom mu dopřát mohli, což?

A tak se ten vysoký manekýn na konci hodiny lektvarů bleskurychle sbalil a z učebny vyběhl mezi prvními. Měl víc štěstí, než sám tušil, jelikož chlapecké dvě třetiny zlatého tria na něj měly celkem velkou pifku a přichystaly si na něj takové věci, že i lord Beznosmort by se jistě mohl něco přiučit. Ale jak již bylo řečeno, měl štěstí a tak po několika minutách a pár tajných a polotajných chodbách dorazil tam, kam zamýšlel. 

Harry s Ronem se snažili opustit dějiště onoho temného dramatu co nejdříve po Malfoyovi, ale jejich snaha přišla vniveč. Rozhlíželi se na všechny strany, načuhovali za gobelíny a do brnění, Ron chtěl dokonce nakouknout Snapeovi pod hábit, jestli tam náhodou toho všiváka neschovává, díkybohu ho však Harry včas zarazil. Byli nuceni přiznat si, že prostě zmizel a tak se vydali na další hodinu.

Chlapce ani nenapadlo hledat zmizelou kamarádku. Tak nějak počítali, že už na ně nejspíš čeká před učebnou. To zrzka měla trochu obavy. Dorazila totiž dříve, ale po kamarádce ani stopy. Když se neobjevila ani do začátku vyučovací hodiny, bylo všem jasné, že incident v hodině lektvarů se jí zřejmě velice dotkl a nejspíš ji už dnes na vyučování nespatří. A nespatřili ani toho hulváta, kvůli kterému teď Hermiona brečí někde na dámských záchodcích. Teda vlastně ne, to si pletu s Ufňukanou Uršulou, to je zase jiný příběh.

Každopádně, přeměňování s profesorkou McGonagallovou proběhlo vcelku klidně. Pokud tedy nebudeme počítat to, že se Erniemu MacMillanovi povedlo přeměnit polštář na dvoukolový kočár, namísto teplého svetru. Dobrá, to asi počítat musíme, neb školní lavice, kterou ten nešika sdílel s Justinem Finch-Fletchleym, takový nápor nevydržela, praskla vejpůl, kočár sjel na zem a lehce přimáčkl Lenku Střelenku, sedící za normálních okolností v lavici před dvěma mrzimory. Teď ale ta nebohá blondýnka ležela zaklíněná pod dvojkolkou; nezdálo se však, že by si s tím dělala hlavu. Jen svým typicky zasněným hlasem pronesla něco o tom, že bez drobných nehod by nemohly být učiněny zásadní objevy. 

Ovšem, také nesmíme zapomenout na Ronalda. Jemu se přeměna sice povedla, ale když jeho zrzavě hnědý kousavý svetr s velkým "R" na hrudi viděl Harry, a posléze i Ginny, kterou upoutal smích v lavici před ní, neobešlo se to bez všeobecného veselí. Tím spíše, že ten kousek oblečení, který Ron vyčaroval, by byl malý i profesoru Kratiknotovi.

Jinak se už ale nestalo nic, co by stálo za zmínku, vážně.

Jakmile je kočfesorka  McGonagallová propustila, všichni si rychle pobalili a vystřelili na oběd, zřejmě jim z těch svetrů pěkně vyhládlo. Jen dva nebelvírští průšviháři se trochu zdrželi, ne však dobrovolně. Paní profesorka, teď už vlastně i ředitelka školy, si pochopitelně všimla absence své nejnadanější studentky, a tak tu teď od těch dvou hodlala zjistit příčinu. Harry však tvrdil, že neví. O dramatu z předchozí hodiny se nezmínil, měl neurčitý pocit, že to je Hermiony věc, přestože se o tom už pravděpodobně šušká po celé škole, a tak i sborovna toho bude jistě plná. Ron chtěl v první chvíli prozradit více, ale jeho obrýlený přítel si nebezpečné situace všiml, a nakopl ho do kotníku. Zrzek tedy jen zaskučel a zavřel pusu. McGonagallová sice zvedla tázavě obočí, ale neříkala už nic.

A tak se konečně i chlapci mohli začít těšit na oběd. Jenže osud je dneska mrcha, nebylo jim dopřáno.

„Harry, Rone!” ozvalo se z chumlu nebelvírských před nimi. „No tak, kluci, tady!” volal ten dívčí hlas znovu a jejich pozornost se nyní snažila upoutat i drobná střelecká tlapa Ginny Weasleyové. 

„Kluci, měli bychom najít Hermionu,” řekla ustaraně. „Myslím, že bude asi dost rozhozená. Chtěla jsem jít původně sama, ale asi bychom měli jít všichni. Vlastně ani nevím proč.” 

Harry se na ni usmál; tohle je jeden z důvodů, proč ji má tak rád. Je neuvěřitelně silná, ale zároveň i nesmírně citlivá a laskavá. 

„Máš pravdu, Ginny. To bychom měli,” přisvědčil. „A žádné ale, Ronalde!” dodal ještě směrem ke svému kamarádovi.

Tušil, že bude protestovat. Protestoval vždy, když se ho někdo snažil připravit o to, co mu právem náleží. O jakékoliv jídlo, snídani, oběd či večeři; o jídlo chutné i méně chutné. Byl prostě takový, nenažranec. 

„A co kdybych si jen rychle skočil ke stolu pro stehýnko nebo misku polévky?” snažil se Ron smlouvat. „Bude to jen minutka, vážně. Ani na mě nemusíte čekat, já vás doběhnu. Fakt. Přísahám!” udělal na Harryho psí oči. Na svou drahou sestřičku to ani nezkoušel, věděl naprosto jistě, že by to nemělo žádnou cenu. 

Tentokrát na něj ale byli dva. „Ronalde!!” zaburáceli jednohlasně. Ron svěsil ramena, v duchu se rozloučil s vidinou báječně stráveného času u kusu žvance a vydal se za nimi. 

Mířili k nebelvírské věži. Odhadovali totiž, že nejspíš právě tam bude Hermiona. Nejraději má sice ze všech míst na hradě knihovnu, jenže pro situace, jako je tato, je tam přece jen trochu moc zvědavých očí. Ne ne, jejich kamarádka bude určitě v Nebelvírské věži, nejspíš u sebe v ložnici. Jako primuska má totiž vlastní komnaty, do nichž se vchází tajnými dveřmi, které stráží jedno udatné, místy už lehce orezlé, brnění. Stačilo, abyste řekli správné heslo a železný rytíř ustoupil stranou. Jenže k tomuhle okamžiku naší partičce ještě zbývá několik pater. 

Na chodbách bylo téměř prázdno, jelikož touhle dobou byli všichni na obědě, nebo si čekání na další hodinu krátili někde poblíž učebny, aby to pak neměli daleko. Těm pár jednotlivcům, které cestou potkali, ani nevěnovali pozornost. 

Přece jen tu ale byl někdo, kdo si jejich pozornost doslova vynutil. Zmatený černovlasý chlapec z mrzimoru, odhadem tak ze druhého nebo třetího ročníku, prokličkoval okolo nich, v zoufale panickém gestu se držel oběma rukama za hlavu, mumlal něco o tom, že už to nejde, už to tady nevydrží, přičemž z uší se mu v pravidelných intervalech řinula pára, a málem je všechny srazil na jednu hromadu. Harry s Ginny, kteří šli po schodech před Ronem, se mu bez problémů vyhnuli. Ron byl ale stále ještě v myšlenkách u té velké obědové nespravedlnosti; přemýšlel nad tím, jak velké oběti musí pro své přátele přinášet a co mohl teď právě debužírovat. V duchu se viděl u plné hodovní tabule se spoustou různorodých a hlavně velmi vybraných pokrmů, asi jako při zahajovací slavnosti, a vlastně ještě o kousek noblesněji. Že takhle běžný oběd v Bradavicích skutečně nevypadá? No a co, co je nám do toho, jsou to snad jeho myšlenky, ne? A tak se stalo, že milý otesánek si toho podivného mašinfíry vůbec nevšiml. I ba ne, abychom mu nekřivdili, všiml si ho ve chvíli, kdy mu obličej nepříjemně ožehla právě tryskající pára. Pěkně se vyděsil a zaječel jako kdyby před ním nestál evidentně vyšinutý studentík, ale minimálně gigantická akromantule. 

Ronova sestra byla naštěstí pohotovější, čapla toho nepozoru  za první věc, kterou měla po ruce, což byl náhodou spodní lem jeho košile, ledabyle koukající z kalhot, a strhla ho stranou. Zdálo se, že nebezpečí je zažehnáno, ne však na dlouho. Ron, odhozen Ginny lehce dozadu a bokem, přistál nohama přímo na hraně schodu, zakymácel se a vzápětí už letěl pozadu dolů. Před tou bláznivou nehodou byli již téměř na vrcholku schodiště, proletěl se tedy pořádně.

„Panebože, Rone!” zaječela vyděšená zrzka, „jsi v pořádku? Není Ti nic?”

Amatérský parašutista ležel pod schodištěm jako mýval přejetý krásnohůlským kočárem. Po chvilce však zvedl hlavu, trochu s ní zatřepal a v následující vteřině už stál na nohou a oprašoval si kalhoty. 

Jeho nejlepšího kamaráda trochu znejistělo, že na vyřčenou otázku vůbec nereagoval, zkusil to tedy znovu sám: „Rone?”, zeptal se opatrně. 

„Hmm..,” ozvalo se zprvu nezřetelné zamrmlání, „nic mi není. Jen jsem..jsem v pohodě, vážně,” ujišťoval je Ron a už dobíhal za nimi.

Chvíli kráčeli mlčky, až ticho nakonec narušila Ginny. 

„Nemůžu uvěřit, že to Malfoy řekl,” svěřila se  zamyšleně. 

„Já zas nemůžu uvěřit, že jste mi zakázali jít na oběd. No vážně, Víte jaký mám hlad? Vždyť jsem od rána nic nejedl,” opáčil své sestře zrzek. Harry nějakou takovou průpovídku čekal, proto teď jen zakoulel očima a nijak kamarádovy stesky nekomentoval. Za to jeho přítelkyně se zdála dost znechucená. 

„Ronalde Billiusi Weasley!” vyštěkla na něj. „Jak můžeš něco takového říct?  To snad ani nemůžeš myslet vážně!” durdila se. „Tvoje kamarádka utekla z hodiny, poté co ji její přítel, tvůj kamarád, nazval mudlovskou šmejdkou” Ginny se na moment zarazila, „no vlastně tak úplně nenazval, ale to je přece jedno! Hermiona teď určitě někde brečí a ty,” zapíchla mu ukazováček do obličeje, „ty myslíš jen na žrádlo!” 

Král Weasley už jen něco nesrozumitelně zabrblal, asi se přece jen trošku zastyděl. Jeho sestra ho uměla srovnat jako málokdo. Vlastně to neuměl nikdo, jen jeho máma a Ginny. A občas i Hermiona, ale jen někdy, není tak přísná, jako  první dvě jmenované. 

„Jasně, to co řekl Draco na lektvarech, to fakt nebylo hezký a chápu, že to Hermionu zamrzelo a nejspíš jí to taky docela ublížilo,” řekl Harry a zadumaně si prohrábl vlasy, „jenže podle mě tu máme větší problém, než uraženou Hermiňonku.” 

Ten, který by se měl přidat k anonymním jedlíkům, na něj civěl trochu nechápavě, „co tím u Merlinových fuseklí myslíš, Harry?” 

„Bože Rone,” protočila jeho sestra oči, „ty jsi někdy fakt pařez, dutý pařez přesněji. Vždyť to je snad jasné, ne?” pronesla už krapet rozmrzele a elegantně přeskočila díru ve schodišti. „Jde přece o Draca. Celkově se od rána chová fakt divně,” dodala, aby její natvrdlý bratříček už konečně pochopil. 

„Zatraceně divně,” přidal se k ní Harry, „proč to vlastně udělal? Proč se tak cuká pokaždé, když se ho Hermiona jen dotkne? A vůbec!” 

To už se ale blížili k cíli své cesty; další úvahy mohou probrat ve čtyřech.

Neohrožená zrzka se nebojácně postavila před strážce primusčina obydlí a vyslovila heslo. Staré zrezivělé brnění párkrát zakmitalo hledím nahoru a dolů, jakože rozumí, a nakonec pomalu a s hrozivým vrzáním a řinčením ustoupilo stranou. 

„Hermiono, můžeme dál?” zeptala se do otevřených dveří, ale to už se stejně všichni hrnuli dovnitř. Ptala se spíš jen tak pro formu, šli by dovnitř tak jako tak. I Grangerce to muselo být jasné.

Nejbystřejší čarodějka svého věku tam stála u okna a zamyšleně hleděla ven. Tedy, chtěla, aby si její přátelé mysleli, že dělala právě tohle, ale neoblafla je. Nebyli hloupí, no možná až na Ronalda, u něj by se o tom dalo s úspěchem pochybovat, ale dejme tomu. Navíc viděli, jak si nenápadně otírá tvář od slz, když se k nim otáčela.

„Co tu děláte? Proč nejste na obědě? Stalo se něco?” otázala se s dobře naučeným klidem, zatímco sourozenci Weasleyovi a Harry už se pohodlně rozvalili na pohovce.

Opět ale nikoho nepřesvědčila. Slova se překvapivě ujal Harry: „Ty víš, co se stalo, Hermiono. Draco se stal. Co mělo znamenat to na lektvarech? Vy jste se pohádali?”

Mladší lvice zůstala na svého přítele nevěřícně zírat. Copak mu přeskočilo? Jak může, sakra, být tak netaktní? Vlepila Harrymu lehký záhlavek a starostlivě se obrátila na svou kamarádku: „Jsi v pořádku, zlato?”

Kudrnatá nebelvírka však jako by její otázku neslyšela. Bolestně si povzdechla a pak pronesla tak tiše, až skoro šeptala: „To kdybych věděla. Nepohádali jsme se,” pak se na okamžik zamračila a dodala, „ nebo aspoň ne tak docela. Včera večer jsme se trochu chytli, ale nic velkého.”

„A kvůli čemu?” vyzvídala hned Ginny; byla ráda, že se Hermiona rozpovídala. Její bratr, který seděl nalevo od ní se momentálně znuděně rozhlížel okolo, prohlížel si vlastní ruce a taky praskliny na stropě. To samozřejmě neuniklo pozornosti jediné dcery manželů Weasleyových a tak i on vyfasoval epesní záhlavek, necita jeden.

Brunetka se ošila, čekala tuhle otázku, ale i tak to nebylo zrovna příjemné. 

„Kvůli tomu, co bylo,” chlapci se zatvářili nechápavě, ale Weayslička odtušila, odkud vítr fouká, poposedla si na kraj sametového gauče, hlavu si odložila do dlaní a upřeně zírala na vypravěčku. 

„Kvůli minulosti. Draco se přes to nedokáže přenést. Však víte, všechny ty roky, kdy nám znepříjemňoval život, urážky, Brumbál a... ” na okamžik se odmlčela a sklopila přitom zrak na špičky svých dokonale naleštěných střevíců. Pak její pohled mimoděk zabloudil k  předloktí, a nejen ten její; rukávy měla vyhrnuté a tak mohli všichni čtyři dobře vidět slova, která měla na ruce vyryta. Mudlovská šmejdka. 

Jediný zrzavý chlapec v místnosti se poprvé zapojil do rozhovoru, i na něj totiž, i když je to zcela k nevíře, dopadla tíha okamžiku: „Však to je v pořádku, ne?”

Všichni tři na něj zůstali zírat. Občas nejspíš vážně nechápali, proč se s ním baví. Ron ale zřejmě vycítil, že to trochu přehnal, i když s tím ani za mák nesouhlasil, a tak váhavě dodal: „No, chtěl jsem říct… je dobře, že si to uvědomuje, ne? Jako svoje chyby, myslím.”

„No ano, Rone, ale tohle už jsme probírali mockrát. Udělal spoustu chyb, i když ne tak úplně vlastní vinou, a je si toho plně vědom. A taky jsme už milionkrát mluvili o tom, že si zaslouží druhou šanci.” Hermiona byla z jeho reakce očividně otrávená. Podobný rozhovor už opravdu vedli mnohokrát. Zprvu, když se s ním začala bavit, měli ji všichni za blázna. Postupně přijímali její argumenty o druhé šanci a hlavně přijímali jeho. Jen Ron je prostě zabedněnec, dutohlav. Jakž takž ho toleruje, ale to je tak všecko.

Ostatní se naštěstí nezasekli ve stejném bodě konverzace, jako on. Proto na sebe další otázka nenechala dlouho čekat. 

„Takže jsi mu řekla zhruba to, co vždycky?” ujišťovala se Ginny, a když zaznamenala kladnou odpověď, ptala se dál. „Tak kde je problém? Co se včera stalo? Vždyť dneska se chová jako úplně jiný člověk.”

Mudlovská čarodějka opět utrápeně vzdychla.

„Já nevím, Ginny. Prostě nevím.”

Včera večer však bylo přece jen něco jinak. Většinou podobné situace končily tichým příměřím. On jí necpal mermomocí pod nos všechny své chyby a ona jej naoplátku nepřesvědčovala o tom, že neudělal nic špatného a co přece jen udělal, neudělal z vlastní vůle. Trávili čas spolu, ale mlčky. Tak to bylo nejlepší. Ač to již částečně překonali, pořád bylo vše velmi čerstvé a nemělo smysl se v tom pitvat víc, než je nutné. Jenže včera to bylo jinak. Místo smířlivého objetí Draco vyběhl z jejích komnat neznámo kam a do rána už se neukázal. Jenže ráno bylo ráno a vše bylo jinak. Draco byl jiný. A tak svou myšlenku vyslovila i nahlas.

„Draco je dnes jako vyměněný. Celý večer jsem ho po té hádce neviděla. A dnes jako by to byl úplně cizí člověk. Jako by si nepamatoval nic z toho, co se stalo po válce. Vážně tomu nerozumím.”

„Nemyslíš si snad,” optal se nejistě brýlatý chlapec, „že to ve skutečnosti JE někdo jiný, že ne?” Měl až moc zkušeností s mnoholičným lektvarem, než aby mu tato možnost nepřišla na mysl. Bylo to nepravděpodobné, teď, po válce; jenže ne nemožné. 

Zdánlivě nesmyslný kamarádův dotaz probral Rona z netečnosti: „Co tím jako myslíš, Harry? Jak jako že je Draco někdo jiný? Vždyť vypadá pořád stejně.”

To už došla trpělivost i Harrymu. Mysli Ronalde, mysli! „Myslel jsem tím, Rone,“ vysvětloval přehnaně pečlivě, „jestli není možné, aby se za Draca někdo vydával.”

Zabedněncovy oči na chvíli prozářilo světélko pochopení: „Jo táák, ty myslíš... No však vím, ne?”

„Ne, to ne, Harry. Tak jsem to vážně nemyslela, i když je pochopitelné, že tě to napadlo,” vyvracela mu jeho teorii hnědovláska. Opravdu Harryho úvahu dokázala pochopit. Od závěrečné bitvy o Bradavice, ve které beznosák konečně definitivně padl, neuběhl ještě ani rok. Všichni byli dosud trochu paranoidní; navíc - několika smrtijedům se ještě stále podařilo unikat. Ano, bylo zcela logické, že zmínil tuhle variantu.

„Spíš mi přišlo...já nevím, jako kdyby si vůbec nepamatoval nic z toho, co se po válce stalo. Návrat do školy, nové rozřazování, a ani,” znatelně se zadrhla, „mě.”

Zrzečka Weaslyová vrhla na svého černovlasého přítele rychlý a velmi výmluvný pohled. Takhle to nemůžeme nechat! S Ronem se ani jeden z nich neobtěžoval, bylo nad Slunce jasné, že téhle řeči beze slov by nikdy neporozuměl. Jemu by to nejspíš nedošlo ani kdyby mu to zařvali do ucha. Nešlo totiž ani tolik o slova nebo hlasitost. Nejmladší syn Arthura a Molly je zkrátka trdlo, pako, ňouma a ... no prosím. Právě teď, v tomhle emocemi nabitém okamžiku, se zvedl z pohovky a přešel k protější stěně, kde vedle Hermionina psacího stolu visel starodávně vypadající obraz. Už opravdu dlouho tam visel, několik desetiletí, řekněme. 

„To je pěkný, Hermuš, to tady máš nově, že jo?” ujišťoval se a znalecky obraz obhlížel. V jednu chvíli přistoupil blíž, až se nosem skoro dotýkal plátna a vypadalo to, že obraz očmuchává, vzápětí zase poodstoupil a s přimhouřenýma očima dělal, že stojí v plenéru a pozoruje tu obdivuhodnou scenérii, kterou barvami zachytil neznámý umělec. 

„Hmm, olej, to já poznám,” snažil se dál. Nebelvírská primuska jen zakroutila hlavou. Byl to akvarel, ale ne že by na tom bůhví jak záleželo. A Ronovi už vůbec ne. Nechala ho tak a otočila se znovu čelem k bystřejším z trojice přátel. 

„Debil!” stihla ještě poznamenat Ginny směrem k bratrovi, očividně i ona měla o kvalifikaci zdejšího samozvaného kunsthistorika své pochyby. To už se ale její kamarádka chystala hovořit, a tak ten směšný výjev pustila  z hlavy a věnovala plnou pozornost tomu, kvůli čemu tu teď vlastně sedí.

„No řekněte, nepřišlo Vám, že se dnes Draco choval jako Draco z dřívějška?”

Mladší z nebelvírek se uchechtla: „jako arogantní bastard, myslíš?” 

To se ale znovu zapojil i vyvolený a naoko pohoršeně se snažil svoji milou usměrnit. „No tak Ginny, nemusíš pořád mluvit tak vulgárně.” Teď to byla zas ona, kdo protočil oči. Miluje toho svého hrdinu, ale občas si tak nějak není jistá, kdo v jejich vztahu nosí kalhoty; respektive si jistá je, samozřejmě, ale Harry se také občas přihlásí ke slovu a ji to mate. Trochu rozčiluje a vlastně taky trochu přitahuje. Ale kuš, sprosťando, na takové myšlenky teď není vhodný čas!

„Máš nějakou teorii?” optal se černovlasý chlapec své kamarádky přímo k věci. Ta však nereagovala. Tak ji zkusil oslovit znovu, ale  stále nic. Po chvíli jí zamával rukou před obličejem, pak vyskočil na nohy a začal tančit, vlastně spíš poskakovat na jedné noze, protože špatně šlápl a vyvrknul si kotník. Jenže ani tehdy se nedočkal odpovědi, ba ani vyjádření starosti či soucitu s jeho zraněním. Bylo to jasné. Šprtka Grangerová přemýšlí. Dál už se nesnažil, ani on, ani nikdo jiný. Prostě jen čekali.

Trvalo to dlouho. Zamyšlená hnědovláska průběžně měnila pozici; chvíli ještě zůstala sedět, pak se náhle zvedla a jen pro sebe si zamumlala něco, co znělo jako: „Co když?” pak zas popošla k oknu, chvíli se zdálo, že kouká ven, na to však zavrtěla hlavou, „to přece není možné,” a přistoupila ke knihovně, z které vyndala tlustou knihu v hnědém přebalu a pár minut v ní zběsile listovala. Nakonec se opět posadila do svého křesla a nepřítomně pronesla: „Možná, že.. já nevím, musím do knihovny.” Ani nepočkala na odpověď a tryskem zmizela ve dveřích. Ty se za ní zabouchly s takovou silou, až se na stropě zatřásla jedna z pavučin, a spustil se z ní drobný osminožec, který se teď houpal jen pár centimetrů nad místem, kde ještě před chvílí seděla roztržitá čarodějka.

V soukromé společence na okamžik zavládlo ticho, které proťala až  otázka drzé lvice skoro-Potterové: „Myslíte, že jí fakt chtěl říct…no, víte co?”

„aa by hek, he he,” zapojil se moudře do konverzace anonymní jedlík Weasley s pusou plnou bonbonů, které vzal jen on ví kde.

„Cože?” vypálil na něj zjizvený napůl nechápavě a napůl znechuceně.

Jeho přítelkyně, která měla v luštění bratrovy specifické mluvy přece jen delší praxi, se jala mu ono prohlášení přeložit: „Říkal, že prý by řek, že ne.”

Zrzek už mezitím polkl tu nechutně velkou hromadu sladkého cosi a pokračoval ve své úvaze. „No, jak to po ní vyštěknul, tak to chvíli vypadalo, že to chtěl říct. Jenže pak se tak nějak zarazil a mně přišlo, že vlastně sám nevěděl, jak má pokračovat.”

„Jo, to máš asi pravdu,” souhlasil s ním obrýlený čermovlásek, „když tak nad tím zpětně uvažuju, vlastně to dost sedí. Asi to nechtěl říct, ne doopravdy.”

„To má sice bod k dobru, ale stejně to nic neřeší a ani nevysvětluje.” Oba chlapci, vyčerpáni předchozí analýzou Dracova chování, teď už jen zahučeli synchronizované hmm.

Kunsthistorik Weasley se pak ještě jednou vydal omrknout krajinku, která mu nedala spát. Chvíli na ni zíral a znalecky se hladil po imaginární bradce. Následně si přešel pár kroků k Hermionině starožitnému psacímu stolu, jenž byl mistrnou úkazkou řemeslnické práce, neboť uprostřed desky byl z dýh několika různých druhů poskládán bradavický erb. Zahlásil, že ty intaxie jsou vážně povedené a pak se nečekaně prudce otočil ke svým kamarádům, stále sedícím na pohovce, nechápavě ho pozorujíce.

„Tak to bychom měli, ne?” ukončil Ron definitivně intervenci, kvůli které sem za Hermionou přišli, a hbitě se pakoval ke dveřím, že konečně půjde. Beztak nebylo co řešit. Harry s Ginny ho následovali; na rozdíl od Rona však neměli pocit, že to tímhle skončilo. Ba právě naopak, nevyřešili vůbec nic, a jestli bude Draco ještě pár dní takováhle osina v zadku, v opruzelém zapařeném kentauřím zadku, bude to fakt zlý. 

Chlapci se shodli, že to bylo rychlejší, než čekali a možná tedy ještě stihnou něco zhltnout. Všichni tři se proto vydali po schodech dolů a obezřetně, snad až lehce paranoidně, se kolem sebe rozhlíželi a nakukovali za rohy a do temných chodeb. Měli trochu strach, že se zase vyřítí nějaký zmatený mamlas. To se však naštěstí nestalo. Když už jim k velké síni zbývalo jen pár kroků, propletla se jim mezi nohama paní Norrisová a zrzka se plácla do čela.

„Sorry kluci, musím běžet! Najezte se sami, uvidíme se na hodině.” 

Poslední slova už na ně křičela zpoza rohu. Filchova odporná práskačská kočka jí totiž nějakým záhadným způsobem připomněla McGonnagallovou a to jí zas připomnělo slib, který dala Lavínii Jamesové. Lavínie ji včera po večeři odchytla a poprosila ji o pomoc s esejí na přeměňování, kterou mají odevzdat příští tyden. Inu, ne že by byla Weasleyovic dcerka na přeměňování extra machr, to ne, spíše se držela ve slušném průměru. Problém byl v tom, že vysoká zelenooká blondýnka ze zmijozelu zkrátka nikoho jiného požádat nemohla. Všichni v ní viděli nafrněnou fiflenu, nutno říci, že ne zcela bezdůvodně, a téměř nikdo se s ní díky tomu nebavil. Ano, témeř. Kromě Ginny se s Lavínií kamarádil ještě Henry Crawly z havraspáru; ten si ale při posledním famfrpálovém tréninku tak nešikovně zpřelámal obě nohy, že už několik dní leží na ošetřovně. 

A tak teď chuděra nebelvírská letí na smluvené setkání o dost později a určitě to pěkně schytá. U toho už být nemusíme. Náš příběh má jednu výhodu. Můžeme kdykoliv skákat sem a tam, jak se nám hodí, a proto si teď skočme trošku zpátky v čase za tím, kdo je hlavním aktérem téhle story. 

Draco Malfoy po úmorné dvouhodinovce lektvarů prchl z učebny, a vydal se na své oblíbené místo. Co oblíbené, nejoblíbenější. Možná se ptáte, o které místo jde? Astronomická vež, famfrpálové hřiště nebo snad sovinec? Ba ne, to byste byli vedle jako Cormack MacLaggen na náboru do nebelvírského týmu. To jsou moc známá místa, moc obyčejná; to se přeci pro Dráčka nehodí. Náš blonďa už roky chodívá do menšího útulného kumbálku v pátém poschodí. Objevil jej úplnou náhodou,  najednou tam prostě byly dveře, zjevily se zničehonic, když utíkal před Pansy, která na něj neuvěřitelně otravně dotírala a snažila se mu vlichotit. Měl té rozhoďnožky plné zuby, doslova zdrhl ze zmijozelské společenky a potuloval se hradem, dokud nenarazil právě na tyhle dveře. 

V první chvíli si myslel, že zabloudil ke komnatě nejvyšší potřeby, ale to bylo vyloučené; nacházel se v jiném patře, na úplně opačném konci hradu. Vlastně podstatu oné komůrky v onu chvíli moc neřešil. Byl rád, že se má kde schovat před Parkinsonovou, dost se mu tehdy ulevilo. Později tam, při podobné příležitosti, zamířil cíleně - jaké bylo jeho překvapení, když tam tu zázračnou místnost našel znovu. Od té doby to bylo jeho místo, oáza, zašívárna. Kumbál nebyl velký, ale byl v něm krb, před ním malá olivově zelená pohovka a okno s výhledem na jezero. To okno vlastně bylo na celém tomhle místě to nejlepší. Zeď tu byla poměrně široká a tak před oknem vzniklo prostorné sedátko, které si časem vystlal polštáři, nakradenými ze zmijozelské společenky. No co, mohl si je sice vyčarovat, ale tyhle se mu líbily a byl na ně zvyklý.

Teď tu tedy seděl v tom báječném výklenku a civěl na jezero, zatímco hlavou mu vířily tisíce myšlenek. Kdyby mu v tuhle chvíli chtěl někdo proniknout do hlavy pomocí nitrozpytu, nejspíš by z té smršti dočasně zešílel. Co se to s ním děje? Jeho kolej je přece zmijozel, tak proč se vzbudil v ložnici Pottera a jeho nohsledů? Proč se všichni chovají tak divně? Co má s Grangerovou? Za poslední otázku si dal v duchu pohlavek. Nic. Nic nemá s Grangerovou, proboha! Jenže ona se chová taky divně, jaksi moc důvěrně, jako kdyby spolu doopravdy něco měli. Bylo by to vůbec možné? Třeba jo, za určitých okolností. Vždyť je to vlastně docela hezká holka… A on má ohledně včerejších událostí totální okno, okno velikosti Rubeuse Hagrida. Opravdu si na výpadek paměti nemohl vybrat lepší chvíli.

Dopolední vyučování zcela odpískal a na odpolední také nešel, však ono se jednou nic nestane. Když už měl přemýšlení dost, rozhodl se zajít se do své ložnice alespoň převléknout. Netuší sice, jaktože má na sobě hábit se lvem, teda tuší, ráno si ho oblékl, že jo, ale víme jak, dál ho dobrovolně nosit nehodlá. Chce svůj pěkňoučký, s hadem. Zamířil si to proto dolů do sklepení k místu, kde se nachází vchod do prostor zmijozelské koleje. Sebevědomě tam nakráčel chůzí osvoboditele světa a vyštěkl heslo, ale nestalo se nic. Draco byl zmatený, zkusil to pro jistotu ještě jednou, a pak znovu; vysokým hlasem, hlubokým hlasem, s výskokem, s rozeběhem, dokonce se snažil heslo i zazpívat, ale nebylo mu to nic platné.  A pak mu to došlo. Animus et honestas - odvaha a čest - je asi těžko zmijozelské heslo. V tom si však za sloupem všiml dvou mladších zmijozelek. Evidentně se tam schovávaly už celkem dlouho a dost dobře se bavily na jeho účet, chichotaly se, něco si šuškaly a ukazovaly na něj. 

Připadal si jako naprostý idiot. Naštvaně fláknul pěstí do zdi v místě, kde se měl objevit průchod, a bolestně zakňučel; s tím sebepoškozováním by už měl dneska přestat nebo se dočista zmrzačí. Copak toho už nebylo dost? Schlípl ramena a odploužil se zpět do bezpečí svého tajného pokojíčku. Stejně neměl kam jinam jít.

Zůstal o samotě v klidu a tichu celé odpoledne. Pak se začalo stmívat a nastal čas večeře, ale ani to jej nepřinutilo kumbálek opustit. Měl sice hlad, že by snědl Šedohřbeta, ale nemínil se vystavit tomu ponížení, co zažil u snídaně. Díky nechci, radši umřu hlady. Beztak tu umře, o tomhle místě nikdo neví a on nemá kam jít, takže zůstane tady. Umře tu a nikdo se o tom ani nedozví. Už si skoro vymýšlel epitaf a plánoval smuteční pochod, kdyby tedy mohl mít pohřeb, jakože ho mít nebude, protože živá duše neví, že je tady a tak se tu rozloží do polštářů. První osamělá slza sebelítosti skanula na hlavu nebelvírského lva na jeho hábitu, pak druhá. Třetí už nedovolil opustit oko, neb se ode dveří ozval jakýsi šramot, očividně někdo vstoupil dovnitř. A ne jen tak někdo, zrovna ten, koho chtěl vidět nejméně ze všech. Nechtěl vidět nikoho, a střapatku už vůbec ne.

„Ahoj,” ozvalo se potichu, „myslela jsem si, že budeš tady.”

Jak si to mohla myslet? O tomhle místě se nikomu nezmínil...

„Můžeme si promluvit?” zeptala se zas opatrně a čekala na odpověď. Zoufalý rádoby had si setřel z obličeje zbytek slz.

„Nevím, o čem chceš mluvit, ale prosím. Mně už je to dneska všecko jedno.”

Hermiona, povzbuzena jeho slovy, k němu postoupila blíž, načež nepatrně zaváhala, ale nakonec se přece jen posadila do výklenku naproti němu. 

„Víš, dneska je to všecko divný, co?” začala zlehka.

„To je dost jemně řečeno, nemyslíš?”

Dívka se trochu zavrtěla, upravila si polštář za zády a pokračovala: „To máš asi pravdu. Oba víme, že se něco děje. A nejen my, všimli si toho snad všichni.” S tím musel chlapec-jehož-otec-se-o-všem-dozví souhlasit; pokývnul hlavou na znamení, že má mluvit dál. 

„Nevím, co se stalo, Draco,” jmenovaný sebou škubnul, když zaslechl z jejích úst své křestní jméno místo příjmení; vždycky se oslovovali přijmením, „ale z mého pohledu to vypadá, jako kdybys,” zhluboka se nadechla, „jako kdybys byl zase ten starý Draco. Jako by sis pamatoval vše z minulosti, až na poslední měsíce.”

Bývalý arogantní bastard, jak trefně vyjádřila Ginny, zíral na svou společnici značně nechápavě.

„Jak to myslíš? Co bych si měl pamatovat? Teda vlastně neměl?” 

Bylo to o dost těžší, než očekávala. Celá tahle situace je prostě čudná. 

„Hm, představme si třeba, že žijeme v různých světech, jo?” Snažila se to nějak srozumitelně uchopit, aby se měli od čeho odpíchnout.

Blonďákovi se to ale pochopitelně nezdálo: „Co je to za blbost?”

„Není to blbost a nepřerušuj. Prostě mi přijde, že každý máme dnes jaksi jiné vnímání reality, víš? Jako kdybys sem přišel z minulosti, nebo tak něco, a..” 

„Ty si myslíš, že jsem cestoval v čase? Ale jak?” vykulil nevěřícně oči. Hermiona těma svýma zas zakoulela; někdy je fakt zabedněnej.

„Ne hlupáčku, to si doopravdy nemyslím. Řekla jsem to jen jako příklad. A nepřerušuj mě pořád, jinak se nikam nedostaneme!”

Šedoočko zvedl ruce nad hlavu v obranném gestu: „Dobře dobře, už mlčím.”

Čarodějka se spokojeně usmála. Konečně se snad dostanou k jádru testrála. „Takže ještě jednou. Vypadá to trochu, jako kdybychom každý žili v nějaké jiné realitě. Ty máš svoji a já zas svoji. Jsme oba zmatení, je to frustrující a nevíme co se stalo. Je to tak?”

Její posluchač souhlasně přikývl a tak odhodlaně pokračovala dál: „No, nejprve bychom si asi měli ujasnit, jak každý vidíme tu svou realitu, ne? To by nám mohlo trochu pomoci.”

„Jasně, tak já začnu,” ujal se hned slova. Vlastně se mu docela dost ulevilo, že není úplný blázen. Teda možná je, to se teď zatím ještě neví, ale má někoho, kdo je ochoten si ho vyslechnout. 

„Ale moc toho asi nebude. Prostě jsem se ráno vzbudil a zjistil, že jsem v nebelvírský ložnici. Nechápal jsem to, protože..” spustil a postupně odvyprávěl všechny ty navýsost nepravděpodobné události dnešního dne.

„No a taky mi není jasný, proč se o mě tak staráš. Jakto, že jsi na mě tak hodná, vždyť se ani nemáme rádi. Chci říct, ne že bych tě přímo nesnášel, však víš, jako dřív…” lezlo to z něj jako z Hagridova spratkového kožichu; očividně mu to nebylo moc příjemné. Možná se i styděl za to, jaká je jejich společná minulost. Za vše, co jí a jejím přátelům za ty roky studia v Bradavicích provedl, ba i za to, co udělat měl a možná i mohl, ale neudělal. 

Zhluboka se nadechl a zase vydechl, aby uklidnil své rozbouřené nitro, a pak se podíval přímo na dívku sedící naproti němu. 

„My přece nejsme ani kamarádi, nebo snad ano?” Jeho dosud chladně šedé oči jakoby pookřály; čekal na její odpověď. Bůh ví, proč mu teď tak záleželo na tom, co uslyší.

„Ne, Draco.” 

Na okamžik pocítil opravdové zklamání, ale čarodějka ještě neskončila.

„Nejsme kamarádi. Vlastně bych měla říct, že nejsme JEN kamarádi. Jsi jedním z mých nejlepších přátel a taky…” hlas ji ale zradil, zadrhl se kdesi v hrdle a ona prostě nemohla pokračovat. Vždyť je to tak strašně divné, tak uhozené; i tak trochu ponižující. Vypraví mu tady o tom, co pro ni znamená a on nemá o ničem ani tušení, ba co víc, ještě před pár hodinami by ji bez váhání nazval tou nejhorší nadávkou. 

„Co taky? Pokračuj, Grangerová!” vyštěkl na ni trochu prudčeji, než měl v úmyslu. Nedal jí však příležitost cokoliv objasnit, na jazyk se mu totiž draly další a další otázky. „A jak to myslíš, že jsme přátelé? Odkdy?” 

„Přátelé jsme od začátku školního roku a no..” hnědoočka se samou nervozitou opět zavrtěla a tentokrát tak vehementně, že polštář, o nějž se zády opírala, žuchl na zem.

Draco se zoufale pleskl do čela. O co tý bláznivce jde? Ať už to vyklopí, zas taková bomba to být přece nemůže. Nebo jo? Nechce mu snad říct, že se skamarádil i se svatouškem Potterem a s tím odporným pihovatým nekňubou, že ne? Při té představě se trochu otřásl.

„Merline, mluv už, ženská!”

Oslovená vmžiku posbírala veškerou svou pověstnou nebelvírskou odvahu a šla přímo k věci. „Už pár měsíců spolu chodíme.”

Tentokrát spadl polštář jemu, a nejen polštář; spadl i on sám. Válel se tam po zemi před okenním výklenkem, nemohl se vyhrabat z hromady polštářů, nohy mu neustále podkluzovaly. Vypadal bezmocně jako štěně na ledě. Za jiných okolností by se Hermiona asi rozesmála na plné kolo, ale dnes ne. Teď ne. V  jeho očích se zračila těžko definovatelná směsice pocitů. Lvice však byla zdatný pozorovatel a tak některé z nich dokázala identifikovat. Jako první si všimla překvapení - nebo spíš čirého šoku, dále spatřila nedůvěru, trochu odporu a také něco, co zprvu nemohla rozklíčovat. Pak jí to ale došlo - spokojenost nad sebou samým? Jistěže, nemělo by ji to překvapovat, je to přeci Draco Malfoy, sebevědomí vyšší, než nejvyšší bod Bradavického hradu.

„To je...chci říct...Vážně? Není tohle nějakej blbej vtípek, že ne?” zkusil ještě.

Čarodějka jen zavrtěla svou střapatou hlavou. Ráno si kvůli němu svázala vlasy do drdolu; vždycky jí říká, že takhle jí to moc sluší. Jenže teď už z drdolu moc nezbylo, vlasy jí trčely na všechny strany, okolo obličeje se několik pramínků plazilo jako maličcí hadi a celkově vypadala dost neupraveně.

Nechtěla na něj tlačit, tak jen seděla a pozorovala jeho počínání. Posbíral polštáře a naházel je zpět na své oblíbené sedátko. Pak se přehnaně pečlivě posadil. Dával si přitom pozor, aby se své společnice ani nedotkl, jako by ho snad měla uštknout, nebo by měla její kůže pálit. Hleděl z okna, nebo spíš do blba, protože si byla jistá, že nic z té krásné přírodní scenérie za okenní tabulkou teď její přítel nevnímá. Ruce měl vražené do vlasů kdesi v týle a v krásné platinové hlavince mu zcela jistě pěkně šrotovalo. Dost se u toho šklebil, vytahoval obočí nahoru, mračil se, občas oči zavřel, pak zas vytřeštil a když si v zamyšlení začal kousat a následně i olizovat nehty, Hermiona to už nevydržela a navzdory vážnosti situace se lehce uchechtla. To Draca vrátilo zpět do reality a upřel na ni své ocelově šedé oči.

„Tak povídej,” požádal ji překvapivě měkce.

„Dobrá, ale asi začnu od začátku, souhlasíš?” 

Blonďáček protočil oči, až bylo vidět jen bělmo a s neskrývaným sarkasmem opáčil: „Copak mám na výběr?”

„Pravda, to asi nemáš,” přitakala. „No, tak tedy. Po válce jsme všichni dostali možnost si poslední ročník zopakovat. I já, Harry a Ron, i když my jsme do školy vůbec nechodili, takže se vlastně nedá mluvit o opakovaní a ...”

„Grangerová nežvaň!” přerušil ji netrpělivě.

„Pro -promiň.” pokračovala nesměle. „McGonagallovou to celé hodně vzalo, víš? Ten vpád do školy, mrtví studenti, ale také to, jak byli mnozí odvážní a postavili se zlu. I ti, u kterých to nikdo nečekal. Vpodstatě i díky tobě a tomu, že ses nakonec přidal na naši stranu, se rozhodla umožnit studentům, kteří o to z nějakého důvodu požádají, o znovuzařazení do koleje.  Jistě, hlavně šlo o studenty zmijozelu, ne všichni chtěli zůstat v koleji Salazara Zmijozela, po všech těch událostech.”

„Takže já jsem požádal o znovuzařazení?” ujišťoval se Draco překvapeně.

„Ano, přesně tak,” vysvětlovala dívka dál, „a moudrý klobouk tě tentokrát zařadil do nebelvíru. To je důvod, proč ses vzbudil v nebelvírské ložnici, už nejsi had, jsi lev.”

„Jo, to dává smysl. Je to dost ujetý, ale celkem logický. A my dva?”

„Nejdřív ti nikdo z nás moc nevěřil, ale...” Hermiona se ponořila do vzpomínek a popsala mu vše, co se od začátku školního roku mezi nimi stalo. Nejprve za nimi - za ní, Harrym a Ronem - přišel ve společenské místnosti a nabídl jim, že by mohli zakopat válečnou sekeru; dokonce se i omluvil. Ano, skutečně mu tehdy moc nevěřila. Netrvalo to ale dlouho a všechny si je, jednoho po druhém, získal. Nejdřív ji, ona pak přesvědčila i Harryho, aby dal Dracovi druhou šanci. Ron, to je beznadějný případ, zřejmě nikdy nahlas neuzná, že se změnil; nejspíš z principu, nebo protože je idiot. Tak to vždy vysvětluje Ginny. I tu si Malfoy získal, sice to dlouho tak nevypadalo, a možná si toho ani oni sami nevšimli, ale najednou se to jejich protivné ironické špičkování stalo spíše přátelským pošťuchováním. Deana dostal na sprosté vtipy a Nevilla zas tím, že mu nabídl pomoc při hodinách lektvarů. Někdy tou dobou se do té zbrusu nové verze Malfoye-už-nejsem-debil zakoukala, i když jí to nejspíš ještě nedošlo. A zakoukávala se pořád víc, trávili spolu hodně času učením v knihovně, procházkami po bradavických pozemcích, dokonce jí i pomáhal s povinnostmi primusky. A pak, před Vánoci, ji přesně v téhle místnosti políbil pod jmelím. Motýlci v Hermionině břiše při té vzpomínce znovu ožili. Byl to skvělý polibek, tak akorát něžný i vášnivý a vyjadřoval vše, co se oba dva báli nahlas přiznat.

Když se ve svém vyprávění dostala až sem, hlas se jí zlomil. Nemusela se ho ani ptát, jestli si něco z toho pamatuje, nebylo to třeba. Pevně zavřela oči, jako kdyby doufala, že je to vše jen sen a až je otevře, bude všechno jako dřív. To se však nestalo, místo toho jí z očí začaly kanout slzy jedna za druhou. Snažila se je otřít, neplakat, alespoň ne před tím cizincem, co tu teď sedí místo jejího Draca. Marná snaha.

Zmatený blonďák nevěděl, co dělat. Má ji chytit za ruku? Obejmout? Měl by něco říct? Ale co, u merlinových vousů. Nakonec položil svou ruku na její, kterou si objímala kolena, a taktně odvrátil pohled. 

Po několika minutách, když se už dívka zdála klidnější, prořízl ticho jeho hlas. „Mrzí mě, že nejsem tvým Dracem.”

„I mě to mrzí,” přitakala.

„Máš nějakou teorii, co se asi tak mohlo stát?” začal se znovu vyptávat a pohlédl na uslzenou krásku. 

Vyslovený dotaz definitivně ukončil čarodějčino potulování v hlubinách vlastní mysli a vzpomínek a tvrdě ji hodil zpět do reality. Musí zapojit mozek, přemýšlet, vzpomenout si, co vše dnes odpoledne stihla zjistit. Usmála se na něj.

„Mám jich několik, ale jedna je nepravděpodobnější než druhá.”

„Tak povídej, ty bifloško,” poškádlil ji a opětoval úsměv, „rád si je všechny poslechnu.”

„Hmm,” zahájila dívka svou řeč impozantním zahučením, „jako první mě napadlo cestování časem. Ale to jsem pochopitelně rychle zavrhla.”

„Jistě, všechny obraceče byly před třemi lety na ministerstvu zničeny, že?”

„Přesně tak,” přisvědčila, „a jiný způsob cestování časem neznáme. Kromě toho, ať už bys sem přišel z minulosti, nebo z budoucnosti, musel bys tu být dvakrát. Tedy nemusel, mohl bys své zdejší já nějak, řekněme, dočasně odklidit stranou?” podívala se na něj s otázkou v očích.

„Merlin Grangerová, o tom bych musel něco vědět, ne?” zašklebil se na ni.

„Ano, to bys musel, to je fakt. Leda, že bys...věděl?”

Tak to snad nemyslí vážně už! „Ale no tak! Tomu přece sama nevěříš, Grangerová. A proč bych ze sebe dělal hlupáka a předstíral, že nevím, co se děje? Obraťme list, ano? Necestoval jsem časem, tečka.”

Hermiona musela uznat, že to zní logicky. Sice nemusely být nutně zničeny všechny obraceče času; třeba té zkáze unikly jeden dva kousky, které měl zrovna někdo vypůjčeny? Možná i Brumbál mohl nějaký mít, nebo některý z profesorů? Ale i tak, není to pravděpodobné. A taky se nezdá, že by k tomu měl jakýkoliv důvod. A svého Draca taky nenašla nikde svázaného v přístěnku na košťata, nehledala ho, to je fakt, ale přesto tohle nevypadá jako pravděpodobná možnost. A tak rezignovaně pokrčila rameny a škrtla první položku ze seznamu, napsaného v malém růžovém bloku, jehož desky byly celé pokryté růžovými chlupy.

Ten-jehož-vlasy-září-do-dáli zahlédl periferním pohledem pohyb a když si všiml té osrstěné ohavnosti, začal se neovladatelně chechtat. Popadal se za břicho, svalil se z výklenku, opět, a kutálel se po zemi až ke krbu, kde se jeho ruka setkala se zbloudilým uhlíkem, načež vyjekl bolestí, dlaní se chytil za popálený hřbet ruky (té druhé samozřejmě, neb není z gumy) a vyskočil na nohy.

Rozčepýřená čarodějka jeho chlámací výlev nejprve sledovala s despektem, teď však k tomu přihlouplému nebelzelovi spěchala s mírnými obavami.

„Ukaž, ty pako,” natáhla se po jeho ruce a zkoumala rozsah škod. Nic moc ale neobjevila, na zraněné končetině byl jen zarudlý flíček, ani puchýř se mu tam neudělal. Jedno je jisté - tenhle Malfoy je stejné bebíčko, jako ten její. Když se nad jeho hereckou etudou ušklíbla, vytrhnul jí svou ruku ze sevření a vrátil se zpět k oknu.

„Ten blok jsem dostala od Ginny, jestli to tedy musíš vědět,” objasňovala, zatímco i ona mířila na původní místo. „Prý abych byla taky někdy normální holka, a ne pořád jen suchar a šprt.”

„Ty přece nejsi suchar.”

„Že jo? Teda…” zarazila se, došlo jí totiž, co vlastně řekl. Vždyť tenhle Draco to neví, nemá jak to vědět, vůbec ji nezná. „Opravdu si to myslíš?”

Zlatovlasý se jen zašklebil. „Se sucharem bych nikdy nechodil.”

To primusku dopálilo, myslela si... kdo ví, že si třeba začíná vzpomínat? Na okamžik si dovolila pocítit trochu naděje a on takhle? To mu nedaruje. Pohotově popadla jeden z polštářů a majzla ho s ním přes hlavu.

„Aaau!” zaječel potrefený drzoun a kryl si kebuli rukama, „Dobře dobře, chápu. Konec srandiček. Co tam máš dál?”

Nebelvírka vykulila nechápavě oči. „Kde jako?”

„No na tom seznamu přece, cos myslela?”

V duchu si jednu vrazila, zase se v jeho přítomnosti chová jako totální idiot. Tak jako dřív, na začátku, když oběma bylo jasné, že už mezi nimi nejde jen o obyčejné přátelství, ale ani jeden z nich neměl odvahu udělat první krok. Tehdy byla neustále mimo, zakoktávala se, odpovídala úplně na něco jiného, než na co se jí kdo ptal. A taky zakopávala, pořád; a ne tak jako všechny ty blbky ve filmech, aby jako náhodou upadly svému milému přímo do náruče. To ona ne, raději hezky pěkně na zadek, na čumák anebo ze schodů. Každým dnem už čekala, kdy si ji přijdou vyzvednout zřízenci od Svatého Munga.

„Hej, spící krásko, vnímáš? Povídej, co tam máš dál?”

Jasně, a je to tady, zase byla mimo. Skutečně by jí tam měli rezervovat postel. 

„Promiň, zamyslela jsem se.”

To ovšem Drakoušovi došlo, nejen ona je tu inteligentní, že. A na tohle zjištění by beztak prudkou inteligenci ani nepotřeboval.

„Tak teda dál. No, další možnost je úplný úlet, vážně. Ale nechci opominout nic, takže i tohle zmíním.”

„Jak myslíš, jsem jedno velké ucho.”

Hnědovláska se zhluboka nadechla, protože tohle se opravdu nebude vysvětlovat snadno. 

„Další co mě napadlo, a nepřerušuj mě prosím, je varianta, že opravdu existují jakési alternativní reality. Nějakým způsobem poklidně plynou, aniž by o sobě navzájem věděly. V téhle chodíš se mnou, v jiné třeba s Pansy, v další vůbec nechodíš do Bradavic, ale na Kruval, v některé ses možná ani nenarodil, protože tvůj táta je gay a máma si vzala Snapea…”

„Cože?” přerušil ji, ačkoliv mu nakázala, ať tak nečiní. 

„No co,” pokrčila rameny. „Nikdy nevíš. Ale to podstatné teprve přijde. Pokud totiž připustíme existenci těhle alternativních světů, pak taky musíme připustit, že se někdy mohou střetnout.”

Draca zřejmě zaujala některá z předestřených eventualit, nebo snad vymýšlel vlastní? Snažil se zmapovat všechny cesty, kterými se mohl ubírat jeho osud, i osudy jeho bližních? Těžko říct, hlavně ale hodnou chvíli mlčel, proto mu Hermiona musela poslední sdělení zopakovat.

A krom již řečeného ještě dodala: „Však víš, velký třesk, konjunkce sfér, velký badabum...”

„A to myslíš, že se stalo? Třaskavá konjunkce?” zkomolil nevědomky.

Ne, tohle si ve skutečnosti vůbec nemyslela. Bylo by pro ni těžké i uvěřit, že nějaké paralelní vesmíry vůbec existují, natož, že se najednou protnou a stane se... Co vlastně? Dracové Malfoyové si vymění místa? Směšné. Nadto, kdyby k nějaké konjunkci, střetnutí, nebo bůh ví čemu došlo, určitě by o tom věděli. Nestalo by se to jen tak, potichu a bez povšimnutí. K tomu je, (teda není, protože to není reálné, že jo) potřeba velké množství energie, ať už magické, nebo jiné, soustředěné v jednom okamžiku na jednom místě. Zcela jistě by bylo něco vidět, slyšet, pocítili by otřes, uviděli záblesk, slyšeli ohromnou ránu…

„Já nevím. V knihách jsem o tom nenašla téměř nic. Vesměs jsou to všechno jen mudlovské teorie, nemůžu to potvrdit, ale také to nemohu se stoprocentní jistotou vyvrátit. Ale i tak, tohle, hádám, nebude vysvětlení, které hledáme.”

Zlatovlasému se ulevilo. Tohle by byl průšvih nedozírných rozměrů. A napravit by nejspíš taky nešel. 

„Jenže, co se teda stalo?” opáčil. Přitom se zvedl a odkráčel ke krbu, kde jen tak stál a zíral do plamenů. To vždycky miloval. Teda co to plácá, miluje. A máma mu vždycky říkala, aby nekoukal do ohně, že se počůrá. To je co za blbost? Nikdy to nepochopil, jak by se jako mohl pomočit z civění do ohně? Je snad oheň močopudný? 

Kdyby ho ta bláznivá kučeravka nepřerušila, možná by byl na stopě zásadnímu filozoficko-anatomickému objevu. Kdyby.

Primuska také změnila působiště; ze sezení s pokrčenými koleny už jí dost bolel zadek, tak se přesunula na pohodlnou měkoučkou pohovku. 

„Poslední přichází v úvahu jeden ze způsobů ovlivnění paměti.” 

Tahle varianta byla nejpravděpodobnější, ale taky se jí nejvíc bála. Znamenalo by to, že ten, se kterým tráví dnešní večer není cizinec, ale její Draco. To pomyšlení jí děsilo a vráželo nůž do srdce. Proč? Proč se něco takového muselo stát? Celé toto vnitřní utrpení se ale navenek projevilo jen zamračenou vráskou na čele. 

„Lektvar můžeme asi rovnou vyloučit...”

„Počkej, jak to myslíš,” vpadl jí netrpělivě do řeči a otočil se k ní čelem. „Lektvar na vymazání paměti? O něčem takovém jsem v životě neslyšel a to...”

„A to jsi na lektvary machr, já vím.” Věděla něco, co on ne a nadto o lektvarech. Deset bodů pro Grangerovou, tohle jí přece jen krapet zlepšilo náladu. 

„Vlastně se nedivím, že ho neznáš, už dlouho se nepoužívá. Receptura je ze začátku 17. století. Přísady se špatně shánějí, jedna z nich je dokonce samotným ministerstvem kouzel zakázaná už skoro padesát let. Taky příprava je složitá a zdlouhavá, musí se vařit po dva úplňky; a i když to všecko dodržíš, je strašně nespolehlivý. Četla jsem, že někdy nezabral vůbec, jindy třeba jen dočasně, na pár hodin, a někteří chudáci dopadli jako profesor Lockhart, nevěděli ani, jak se jmenují. Je dobře, že už se nepoužívá; obliviate je beztak mnohem lepší. Jednodušší a spolehlivější.”

Působivá přednáška, pomyslel si. „Takže tohle se stalo? Někdo mi prostě jen tak vymazal paměť? Obliviate a čus?” hlesl potichu a očima přitom hypnotizoval poskakující plameny.

Dívka si povzdechla a upřela svůj zrak na jeho tvář. „Asi ano, Draco. Nic jiného už mě opravdu nenapadá.”

Přestal sledovat oheň a zadíval se do jejích utrápených kukadel barvy mléčné čokolády. „Umíš to napravit?”

„Kéž bych uměla, víš sám dobře, že to není možné.” Poslední slova už téměř zašeptala. Bála se, tak moc se bála. Pokud se jim nepodaří kouzlo zvrátit, přijde o něj a zlomí jí to srdce. Co zlomí, spíš jako by jej někdo rozcupoval na kousky a spláchl do záchoda.  Ale to určitě není nic proti tomu, jak se musí  cítit on. Vždyť nikam nepatří. Ti, jež považuje za své přátele, už jimi dávno nejsou, mají ho za zrádce, a o ty, jejichž srdce si v poslední době získal, zase nestojí on. Nikam nepatří, netuší, komu může věřit a komu ne a co se od něj teď vlastně očekává.

„Ne dokud nezjistíme, kdo to udělal a s jakým úmyslem, že?” ujišťoval se.

„Jistě, ale to nemáme šanci zjistit. Nepředpokládám, že se k tomu někdo přizná. A i kdybychom věděli vše, co potřebujeme... víš jak je to s paměťovými kouzly…”

Věděl. Jakkoliv jsou možná lepší, jednodušší a spolehlivější, než ten lektvar, o kterém před chvílí hovořila, pořád je to velmi obtížná a nejistá disciplína. Jen ti nejlepší kouzelníci umí účinky paměťového kouzla odstranit, a i tehdy není výsledek zaručen. Nechtěl by skončit úplně bez minulosti, tabula rasa, marná existence. Zatřepal hlavou, jako by z ní mohl ty nepříjemné vyhlídky vyklepat. 

Seděli tam takřka nehnutě a sdíleli ticho. Ona se zavřenýma očima a hlavou mírně skloněnou;  v duchu si znovu procházela vše, co by mohlo být důležité, každý detail, každou zdánlivě bezvýznamnou zmínku. Všecko. On upíral zrak kamsi do temných dálek za oknem. Neviděl nic, ani nemohl; venku už byla dávno tma, a přesto, že malou místnost, která jim nyní sloužila jako útočiště, osvětlovalo pouze mihotavé světlo ohně z krbu, v okně mohl spatřit nanejvýš tak svůj odraz. Koukal na sebe, měl pocit, že se nepoznává. Byl jiný, ale jak jiný, v čem? Navenek je pořád stejný, stejně úžasný jako vždy. Byl jiný, než když se ráno vzbudil? Nebo jiný, než včera? 

Hermiona jakoby mu četla myšlenky. „Vážně si na nic ze včerejšího večera nevzpomínáš?” Otočila se na něj s naléhavostí. Pokoušela se chytit posledního stébla naděje. „Víš, včera jsme se tak trochu pohádali a tys pak odešel. Nevím kam, ale předpokládám, že sem. Vždycky chodíš sem. Nepotkal jsi někoho cestou?”

„Hele já fakt nevím, jasný?! Vždyť já si, do pekla, nic..” vyprskl podrážděně a rukou si znovu prohrábnul vlasy. 

„Nebo možná...” zadrhl se. „Mám pocit, že jsem tady doopravdy včera byl. A byl jsem na tom asi podobně jako teď. Naštvanej, zmatenej, zoufalej? Nevím přesně... Ani nemám páru, jestli je to vzpomínka, nebo co vlastně. A taky si myslím, že jsem něco hledal, nad něčím přemýšlel, možná řešení nějakého problému.”

Nebelvírka pokývala hlavou na souhlas. „Ano, to by asi zhruba odpovídalo, tak nějak ses nejspíš cítil.” 

Stručně mu povyprávěla, proč se vlastně předchozího dne nepohodli. Náhle však vyskočila rovnýma nohama z pelechu ve výklenku a obcházela po celé místnosti jako hladový Goyle. „Je to snad...” posadila se na pohovku, „ne, to přece...” zvedla se a došla ke krbu, „musí to být ono…” tentokrát se opřela o dveře.

Ve tváři jí hrál vítězoslavný úsměv. Přišla na to, tohle prostě muselo být ono. 

„Už vím, co se stalo, a...” čučela na Draca a ne na cestu a tak zakopla o roh kýčovitého koberce s hadím vzorem, udělala zdařilý parakotoul a zakotvila přímo u nohou svého ne-přítele. 

Ten-jehož-paměť-byla-vymazána se okamžitě začal chlámat, chechtal se, zajíkal se, hýkal a chrčel a pak vdechl slinu a začal se dusit.

Když se konečně mohl znovu normálně nadechnout, stála už paragánka nad ním, ruce založené v bok a naoko přísně pronesla: „Zas tak vtipné to nebylo, ty osle. Chceš vědět, na co jsem přišla? Nebo se tu radši budeš  roztomile sebevraždit?”

„Roztomilý jsou tady tak akorát tvoje držkopády,” odsekl. „Jasně, že to chci vědět!” 

„No víš,” soukala ze sebe; nějak netušila, jak začít. 

„Pamatuješ si ještě, když se Ti v dětství začaly dít divné věci a tys byl zmatený a neměl potuchy o co jde?”

„Ehm, ne? Kam tím míříš?” ušklíbl se.

„No jo,” pleskla se do čela, „já zapomněla, ty jsi z kouzelnické rodiny, věděls, o co jde, že jsou to kouzla… No prostě, přesně o tohle tu jde.”

„To je blbost, to přece jde jen u dětí, jakmile se naučíš používat hůlku, tak tyhle kouzla” naznačil ve vzduchu uvozovky, „už dělat nemůžeš. Jednoduše to nejde. Hůlka usměrní magickou energii, a ta pak proudí jen skrze ni. Navíc nechápu, jak to souvisí s mojí pamětí.”

„Zkrátka,” ačkoliv krátké to tedy rozhodně nebude, „zkrátka si myslím, že podle všeho na tebe nikdo obliviate neseslal.”

„Ha ha ha, chceš mi teda říct, že mi nikdo paměť nevymazal? A kam se teda poděla, ty chytrá?” nevybíravě jí přerušil.

Oslovená se jen zaškaredila a pokračovala. „Samozřejmě, že vymazal, nebuď směšný. Jen to neudělal nikdo cizí, byls to ty sám.”

„A proč bych to asi dělal? Meleš hovadiny...”

Hermiona si jen povzdechla, tohle bude na dlouho. 

„Kvůli mně, nám, kvůli své minulosti, a neudělals to úmyslně,” pokračovala trpělivě dál. Někde blízko se ale ozvalo zavrčení, znělo to jako hodně vzteklý, hladový a možná i nadržený kříženec vlkodlaka a medvěda zabijáka. Poplašeně se rozhlédla okolo. Protočení očí, které snad muselo být i slyšet, jí však prozradilo, že ten zvuk rozhodně nevydalo žádné zvíře. 

„Sakra jo, už se k tomu dostávám, vydrž a nepřerušuj mě pořád,” vyštěkla na něj. „Říká ti něco pojem vis sententia?”

Blonďavec zlatohřívák zavrtěl hlavou, momentálně byl skutečně zaujatý a cítil, že se snad už něco důležitého dozví. 

„Ani se nedivím, ani já jsem o tom dodneška neslyšela. Odpoledne jsem na to narazila v jedné knize v oddělení s omezeným přístupem. Úzce to souvisí s bezhůlkovou magií. Tu může ovládnout jen mimořádně nadaný kouzelník, ale...”

„Chceš mi říct, že jsem si pomocí bezhůlkové magie sám vymazal paměť?” vyprskl na ni, a nejen obrazně.

„Merlin Draco, neskákej mi do řeči!” vypískla zuřivě. „Samozřejmě, že ne. Ještě ji neumíš ovládat. Nejde o čistou bezhůlkovou magii. Někdy se to nadání projeví podobně jako v dětství, zcela mimovolně. Když je třeba člověk rozrušený…”

„A to já jsem včera byl...”

„A když je něco pro něj opravdu důležité, nebo se nachází v nějaké vypjaté situaci. Prostě se to stane.”

„Takže jsem si včera sám neúmyslně vymazal paměť?” otázal se zmateně.

„Ano, přesně tak. Myslím, žes byl po té naší hádce dost rozrušený. Trápilo tě, že zrovna nám, kteří jsme teď tvými přáteli, jsi tolik ublížil. Žes stál proti nám, na straně, která symbolizovala vše špatné. Žes neudělal víc tehdy na Manoru, a jak jsi říkal, hledal jsi nějaké řešení, cestu, jak se s tím srovnat a tvoje mysl…”

„Moje mysl si to přebrala úplně blbě.”

„To teda jo,” souhlasila. „Fakt úplně špatně, možná jsi to špatně formuloval.”

Tentokrát dostala polštářem přes hlavu čarodějka. 

„A co teď? Je sice fajn vědět, o co šlo a že jsem krom mimořádné atraktivity ještě i neobyčejně talentovaný, ale co budeme dělat?”

Svraštila čelo a usilovně se zamyslela. 

„Pokud je pravda, co jsem se dočetla, pak účinky nejsou stálé. Pomine to. A soudě podle toho, že už si sem tam na něco vzpomeneš, nebude to nejspíš trvat moc dlouho.” Povzbudivě se na něj usmála.

„Takže hádám, že do té doby mi nezbývá, než se pokusit co nejlépe splynout se situací, co?”

„Nejspíš ano,” přikývla.

„Teď se teda kamarádíčkuju s Pottříkem a lasičákem, jo?”

„Už to tak vypadá,” potvrdila mu domněnku. „Ale neboj, jsem si jistá, že až jim to celé vysvětlíme, pochopí a nebudou tě do ničeho nutit. Určitě bude stačit, když je neprokleješ hned po probuzení. Jednou ses s nimi už spřátelil, proč by se to nemělo povést znovu.”

Blonďák nereagoval, nic na to neodpověděl a to ji znervóznilo. Polkla knedlík, který se jí počínal vytvářet v krku.

„Jestli teda chceš, samozřejmě.” Čekala, jak se k tomu postaví. Pozorovala ho, jeho napjatý obličej. Bude o to vůbec stát? O ně? Harryho, Rona, Ginny, Deana, Seamuse, o Nevilla, se kterým si, navzdory očekávání, opravdu dobře rozumí… 

A on? Bylo vidět, že o tom přemýšlí. Nevěděl. Chce? Nechce? Nezdálo se však, že by měl jinou možnost. Sám koneckonců zůstat nechce. Samotu už zažil, bylo to nejhorší období jeho života; jen zoufalství, pochyby, povinnost a strach, všudypřítomný strach. Ne, tohle už opravdu raději ne. 

„Víš,” zadíval se na ni s lehce nejistým, ale upřímným úsměvem a nesměle ji chytil za ruku, „myslím, že chci, a že už jsem s tím dokonce začal.”

Ten kámen, který jí teď spadl ze srdce, by klidně mohl propadnout podlahou, pak všemi čtyřmi podlažími pod nimi a nakonec s hlasitým žuchnutím dopadnout do sklepení. Nejlépe do zmijozelského sklepení. 

Seděli tam a sdíleli spolu ticho, ale úplně jiné, než před chvílí, bylo pokojné, přátelské a plné naděje. Bylo jejich.