But when I hear you call my name, I whisper the world that I never thought I'd ever say.

Soví pošta

Znáte ticho před bouří? Jasně, že znáte. Takové pohodové, příjemné, až nezvykle po dlouhou dobu. Ale poté se vždy stane něco, co to ticho jasně přeruší. Blesk, který prořízne oblohu. Nebo kletba v mracích. A začne bouře, která se jen tak nezastaví. Naše ticho byly Vánoce 1977. A pak se najednou za pár minut stáhla mračna, přišlo to bez varování, bez hřmění. A na několik let to zůstalo.

Abyste to ale pochopili, musíme se přesunout na jednu velice záživnou hodinu, na poledne 12. ledna 1978.

Hodiny Obrany proti černé magii bychom mohli označit za ty nejvíce zajímavé. Jen kdyby je vyučoval někdo jiný, rozhodně ne profesor Wildoat. Nikdo nepochyboval o tom, že je to velmi učený a schopný kouzelník. Získal několik ocenění a bylo všeobecně známo, že má na víc jak na učitelství - aspoň tak se o tom na začátku září vyjádřil Denní Věštec. Ale to, co se mu honilo hlavou, očividně neuměl dostat ústy ven v logickém pořadí, a proto byl pro většinu z nás, kteří měli v červnu skládat závěrečné zkoušky, spíš osina v zadku než cokoli jiného, užitečného.

„Je to mnou, nebo ten výklad vůbec nedává smysl?" povzdechla jsem si a otráveně rozhodila ruce. Lily vedle mě nechápavě krčila čelo a očima sledovala klikyháky napsané na tabuli. Mary po její levé ruce si skicovala svůj vysněný obývací pokoj. Měla opravdu obdivuhodný smysl pro design. Sem tam zasněně vzdychla a upřela oči na kukačkové hodiny na stěně.

„Já nevím," přiznala zrzka. „Smysl to dává, jen je to strašně neuspořádané. Jak se sakra můžem dostat od použití k Desmondu Gilbertovi, způsobu, jakým na to přišel, přes co všechno díky němu máme, po znovu použití."

„Mary?" Brunetka vzhlédla. „Ty to chápeš?"

„O čem přesně se bavíme?" Usmála se a s přimhouřenýma očima se zadívala na tabuli. Pak znuděně mlaskla a pokrčila rameny. „Nemám nejmenší tušení, o co jde."

„Ani se na to dneska nemůžu soustředit," vydechla primuska. „Nic mi nedává smysl."

Byla jsem na tom stejně. Asi jako většina ve třídě, jako pravděpodobně většina v celé škole. Neustále mi vrtalo hlavou dnešní ráno. Bylo to normální ráno, kdy jsme jako vždy nadávali, že ještě není víkend. Nezaspaly jsme, v klidu jsme došly na snídani a nandaly si skořicové koláčky. Doctor mi při příchodu dal pusu do vlasů a sednul si vedle mě, bavili jsme se.

Nikdo se necítil jinak. Všichni byli v dobré náladě. Mrzimoři přišli z ranního tréninku celí zmrzlí a zrudlí ve tvářích. Jeden havraspárský prvák si vylil kakao na uniformu. Naši dělali ukrutný bordel jako obvykle a zmijozelští na sebe příliš neupozorňovali.

Odbilo půl deváté. Celá Velká Síň ze zvyku vzhlédla k otevřeným střešním oknům. Ale neozvalo se jediné zašustění křídel, jediný náznak toho, že by přišla pošta.

A taky že nepřišla.

To bylo úplně poprvé, kdy se o půl deváté do Velké Síně nesnesla ani jedna sova.

„Ale to stejně budete brát v Dějinách, takže si to vůbec nemusíte psát, já jen abyste znali souvislosti," vyjádřil se pohodlně usazený profesor a s lusknutím smazal veškeré písmo zející na tabuli.

Za mými zády se ozvalo tiché bouchnutí do desky lavice a Adrien si tiše začal mumlat nadávky. „Proč... Proč...? Vždyť i já bych to odučil líp, šmarja, proč to píše na tabuli, proč o tom vůbec mluví, když se to stejně. Budeme. Učit. Jinde!"

Frustrovaně si povzdechl. S tichým uchechtnutím jsem se opřela do opěradla židle a rozhodla se, že dnes budu čistě auditivní obecenstvo. Na poslední hodině se přece nenechám vytočit. Dnes ne, potom už mě čeká jen oběd a zítra famfrpál. To zvládnu.

Co si myslíš, že se stalo? Ozvalo se v mé mysli. Leknutím jsem sebou cukla a pokusila se to zamaskovat lehkým odkašláním. Snažila jsem se ignorovat husinu, která mi naskočila na pažích.

Jak víš, nad čím přemýšlím? Sakra, Grayi. Už se mi zase hrabeš v hlavě? Víš, jak neslušné to je? Pootočila jsem mírně hlavu napravo, odkud se na mě díval, a sjela jsem ho přísným pohledem.

Nehrabu se ti v hlavě, je ti to vidět na obličeji. Protočil očima. Stejně tak jako Lily předstírá, že dává pozor, nebo Bailey, která se to ani neobtěžuje předstírat a neustále listuje ve svojem deníku a hraje si na detektiva.

A nemůžeš se prostě podívat do mysli někoho z učitelů, třeba Wildoata? Ten o tom určitě bude něco vědět, pochybuju, že by nám to někdo z profesorů řekl, kdybychom se zeptali.

Blázníš? Jak mám vědět, na jaké úrovni má nitrobranu? Akorát by mě chytil a psychicky zničil, hned po tom, co bych dostal trest do konce školního roku a to já fakt nechci. Ani jedno z toho. Navíc, zopakoval má slova otravně pisklavým tónem, víš, jak neslušné to je?

Jdi do háje. Já si nedělám srandu, Grayi. Musíme přijít na to, co se děje.

A v tu chvíli jako na zavolanou se se zaklepáním ve dveřích objevil Albus Brumbál.

„Omlouvám se, že ruším hodinu, ale Jacobe," řekl klidně, „potřebuji, abyste šel ihned se mnou do mé pracovny."

Takže je to vážné.

Ne... Fakt? Na to bych bez tvého bystrého vnímání nepřišla.

No právě proto ti to povídám.

Třídou to zašumělo. Brumbál se otočil k ostatním. „Vy si sbalte věci a běžte na oběd, dobrou chuť."

Všichni jsme si spěšně cpali učení do tašek a první, ti nejvíc hladoví, už se hrnuli ke dveřím se slovy díků. Nikdo nevěnoval pozornost profesoru Wildoatovi.

„Fajn," pronesl zachmuřeně profesor Wildoat s pohledem na odcházející studenty a srovnal si své papíry do kožené tašky. „Tak tedy... Končím hodinu, máte přestávku. Nashle." A s tím i s ředitelem odkráčeli do Brumbálovy pracovny.

„To bylo sakra divný," podotkla Mary a hodila si tašku přes rameno. Na pravé tváři měla rozmazanou skvrnu od inkoustu, ale nevypadala, že by ji to nějak obtěžovalo.

„To teda," souhlasila jsem a pořád udiveně koukala na dveře. „To bylo poprvé, co nás takto pustil."

„Technicky vzato nás pustil Brumbál."

Lily, která ještě pořád seděla jako přišitá k židli, práskla tlustou učebnicí o stůl a zvolala: „Věděla jsem to. Určitě to má mnoho společného s tím, co se stalo, teda spíš nestalo, ráno!"

„Skvělá práce, detektive. Bez tebe bychom byli úplně ztracení," uchechtl se Gray a opřel se ramenem o zeď. Lily ho zpražila pohledem.

Zakručelo mi v břiše a s povzdechem jsem se vydala ke dveřím. „Pojďme se najíst, můžeme o tom diskutovat i s jídlem na talíři."

Chodby byly prázdné a tiché, občas jsme minuli nějakého profesora nebo osamělého studenta, zbývalo ještě koneckonců kolem dvaceti minut do konce hodiny.

Velká síň byla víceméně prázdná. Až na pár havraspárů, ke kterým se připojil Gray, a naši skupinu nebelvírů, kteří seděli shrbení s hlavami u sebe a něco probírali. Když jsme se přiblížili, slyšela jsem, jak Peter podotýká: „Však tady tudy jít nemůžeme, tady to je hrozně hlídaný. Zvlášť teďka."

„Všichni budou na poradě. Koukej," řekl James a ukázal na zažloutlý kus pergamenu. Pobertův Plánek. Co zase kují za pikle? S pozdravem jsme si sedly.

Sirius si odkašlal a poposedl si. „Takže ta esej..."

Bývalo by to relativně nenápadné, kdyby v tu samou chvíli nevyhrkl Remus: „Slyšeli jste o Garphie Dyllanové?"

Vyměnili si pohledy plné nervozity a Sirius pokrčil rameny. Zato James zareagoval pohotově. „Ano. Naprosto to nechápu."

„Kdo?" zeptala jsem se a nandala si dýňovou polévku. Přitom jsem ale propalovala Doctora pohledem, který říkal, že mi to pak poví, ať se mu to líbí, nebo ne. Jako odpověď jen pokrčil rameny a věnoval mi rozpustilý úšklebek.

„Výborná střelkyně Hollyheadských Harpií. Na konci minulé sezóny ji ošklivě srazil potlouk a od té doby, ačkoli už tři měsíce trénuje bez větších potíží, se jí nějak nedaří. Je to, jako kdyby z ní talent pomalu vyprchával, což je nemožné, nechápu to. Wroského finta pro ni byla jako gumový medvídek, ale teď vypadá, že je ráda, že se udrží na koštěti," vysvětlil James.

„To s tím gumovým medvídkem se neříká," opravila ho s našpulenými rty Lily. „Nedává to smysl."

Dvanácterák protočil očima. „No a? Všichni vědí, co jsem tím myslel, chytrolínko... Že?" dodal. Pod Lilyiným zkoumavým pohledem znejistěl. Ujistili jsme ho, že mu rozhodně rozumíme, a rusovláska obrátila oči v sloup.

„Co je?" Šťouchla jsem do ní v momentě, kdy se znovu rozjela vášnivá debata o famfrpálu. Skousla si ret a přejela pohledem po místnosti.

„Nevim," odpověděla. „Rozčiluje mě."

„Jamie? A čím, prosím tebe?" Uchechtla jsem se a zastrčila jsem si pramen vlasů za ucho.

„Vším. Ničím," povzdechla si iritovaně.

„Měli byste si vyjít," pokrčila jsem rameny a strčila si do pusy poslední lžíci polévky. Na řadě byla bramborová kaše s párkem. Plácla mě přes ruku.

„Nech toho." Celá zrudlá si také nandala kaši a dolila sobě i mně vodu do skleničky. Dveře se otevřely a dovnitř vlezlo pár prváků.

„Je čas," zamumlal tiše Remus. Chlapci dneska vynakládali velmi velké úsilí v bytí nenápadní, ale nějak se jim to nedařilo. Ještě, že jsem je slyšela jenom já. Vstali a Doctor mi líbnul lehkou pusu do vlasů a já ho pohladila po ruce. Přitom jsem ho drapla za rukáv a přitáhla si ho k sobě.

„Kam jdete?" sykla jsem mu do ucha. „Co zas plánujete za blbiny?"

„Prdlajs blbiny," řekl s lehkým pobavením a zatvářil se, jako kdybych mu šeptala něco nevhodného, nebo šíleně zamilovaného. „Chceme zjistit, co se děje. Pak přijď, musím ti ukázat jednu úžasnou věc, kterou jsme kdysi vymysleli. Teď se to bude hodit."

„Fajn," řekla jsem a odtáhla se s hřejivým úsměvem. „Tak běž, nebo ti utečou."

„Rande?" zeptala se zrzka škádlivě.

„Ne," odvětila jsem s malým úsměvem. „Řešili jsme tvoje rande."

Znovu mě plácla. „Já si nedělám srandu."

„Já taky ne."

„Nech toho."

„Nenechám. Jste si souzeni." Mrkla jsem na ni. Její tvář ladila s vlasy.

„Já a Potter, jo? Já a Potter?"

„No a proč ne?"

„Proč jo?" obrátila se ke mně. Chytla jsem ji za ruce a podívala jsem se jí do očí.

„Ráda čteš, ne? Romanťárny, především. A neříkej mi, že od nenávisti k lásce není to nejúžasnější, co může být."

Na to neodpověděla a stiskla rty k sobě. Očima ale zatěkala ke dveřím, ve kterých před pár sekundami zmizelo brýlaté pako.

Ačkoli mě Lily od té doby přesvědčovala, ať to nechám plavat, že už se jí nelíbí (jasně, všichni ti to žereme, mrk, mrk), odpoledne jsem ji dotáhla na předzápasový trénink nebelvírského družstva. Já osobně jsem nebyla typ vyhledávající fyzickou námahu, a proto mě pohled na klikování a sprinty docela mučil.

Ještě, že jsem se tam nehlásila. Ne, že by mě přijali, kdybych tak učinila. Spíš bych se totálně ztrapnila.

„Běhá mi mráz po zádech už jenom z toho, jak je vidím v mikinách," podotkla Lily a zachumlala se do obří teplé šály, kterou měla uvázanou kolem hlavy jak ruská babička.

„Přesně. Kolik může být stupňů? Mínus pět?"

„Tak nějak." Pozorovaly jsme, jak nebelvíři obíhají famfrpálové hřiště, v čele s Jamesem, který je tak pět kroků před ostatními a občasně na ně pokřikuje.

„Je ve svém živlu," pousmála se Lily.

„Jeho živel je to běhání, nebo komandování ostatních?" zeptala jsem se se smíchem.

„Toť otázka." Taky se rozesmála. Ten den nesněžilo, ale zem byla pokrytá bílým sněhem ještě od včerejší noci. Hrozně se to famfrpálistům smekalo a nám to způsobovalo opakované záchvaty smíchu. Každou chvíli jsem si utírala slzy, které mě studily na tvářích.

„Pauza!" zvolal James a nechal polomrtvé družstvo se svalit do sněhu a popadnout dech. Klusem se vydal k nám. Vyhoupl se za námi na tribunu a s růžovými tvářemi od námahy se na nás usmál.

„Rády očumujete sportovce?" nadhodil vesele.

„A kdo ne?" odpověděla Lily žertem a zadívali se na sebe. Připadala jsem si lehce navíc a velmi trapně, protože jsem seděla mezi nimi, v záklonu, aby na sebe pořádně viděli. Ani jsem se nestihla vyjádřit a... nehorázné. Rozhodla jsem se, že jim tam nebudu křenit.

Falešně jsem zakašlala. „Fajn, eh, já vás tu asi nechám. Ještě pět minut a spustila by se mi hrozná rýma." A na to jsem vstala a zhoupla se na patách. Lily mi věnovala pátravý pohled, ale pak přikývla s tím, že tu ještě chvilku zůstane. Však mě to je jasné, Lily. To James se ale tentokrát nechtěl nechat obalamutit.

„To už tě to přestalo bavit, jo?" ušklíbl se.

„Já jdu očumovat toho svého, abys věděl." A vyplázla jsem na něj jazyk. Pobaveně se uchechtl a nechal mě v klidu odejít. Ještě, že tak.

Než jsem se ale vydala do hradu, sešla jsem k Sovinci. Potřebovala jsem poslat sovu do Prasinek s objednávkou dárku pro mou zrzavou kamarádku, která měla ani ne za půl měsíce oslavit osmnáct. To jsem měla v plánu, než jsem si uvědomila, že sovy dnes nelítají. S klením jsem zamířila do Hagridovy hájenky. Už předtím mě napadlo, že zrovna on by mohl něco vědět o tom, co se vlastně děje.

Ruce mi mrzly a od úst mi pořád stoupala pára. Cestou jsem si asi desetkrát říkala, proč jsem se na to nevyprdla. Ale když už jsem byla venku a hájenka byla nedaleko, bylo pro mou lenost o moc výhodnější vzít dvě mouchy jednou ranou.

Hagridův domeček byl velmi nešikovně umístěn. Z místa, odkud jsem přišla, se k němu dostávalo jen těžko, ale obcházet se mi to dvakrát nechtělo, a tak jsem se rozhodla se vydrápat nahoru do kopce pomocí pár holých stromečku. Kopec k boudě byl strmý asi jako Hlavní schodiště. Zpětně na to vzpomínám a říkám si, jak hloupá jsem byla.

Nebyla jsem ani ve třetině a už jsem si to uvědomila. Nohy mi neustále podkluzovaly a já padala do sněhu, ale byla jsem natolik umíněná, že jsem to prostě odmítla vzdát. Po patnácti minutách fyzické námahy, třech kousnutích do jazyku, devadesáti osmi nadávkách a minimálně pěti nových modřinách jsem se konečně vydrápala na vrchol.

Rezignovaně jsem lehla do sněhu hlavou k zemi a bylo mi jedno, jak moc zima mi bude, jak moc nastydlá a promočená budu. Ležela jsem a byla jsem ráda, že ležet můžu. Po krátké chvíli jsem uslyšela zvuk otevíraných a zavíraných dveří a křupající sníh pod nohama. Pak jsem ucítila lehké šťouchnutí do zadku a Doctorův pobavený hlas.

„Žiješ?"

„Ne," zahuhlala jsem a překulila se na záda. S povzdechem jsem natáhla ruce nad sebe a on je popadl a vytáhl na mě nohy. Znaveně ho objala.

„Vypadáš, jako kdyby tě přejela velryba bagrem," konstatoval s úsměvem a vedl mě s jednou rukou kolem mých ramen do Hagridova domečku. „Pozorovali jsme tě notnou dobu. Hagrid si tě všiml, jakmile jsi vylezla ze zatáčky. Chtěl ti jít pomoct."

„Díky. A proč teda nepřišel?" zabručela jsem.

„Protože by nám zkazil srandu." Zakřenil se a pocuchal mi vlasy. Protočila jsem očima. Ale co jiného od nich čekat? „Navíc jsme z něj málem vytáhli tu věc s těma sovama. Ono se nám v tomhle počasí do Prasinek fakt nechce."

„Vždyť v podzemí nesněží a ani se to nesmeká," podotkla jsem.

„Ale smrdí to tam a je tam děsná zima," řekl a galantně mi otevřel dveře. „A teď se snaž být veselá, hodná a roztomilá. Hlavně nenápadná."

S „díky" jsem prošla dveřmi. Teplý vzduch mě objal a přivítal mě hluboký hlas, na kterém bylo slyšet, že je lehce přiopilý. Úsměv a mávat, Thes, úsměv a mávat. Je čas zahrát si na tajného agenta. Bohužel mi bylo jasné, že budu nejvíc netajná mezi tajnými agenty. Prostě nemám tolik praxe.

A/N
no... hehe. zdravím po dlouhé době. jak si užíváte prázdniny? co jste našli pod stromečkem?

snad se ještě do nového roku ozvu, to bych byla fakt ráda.

užívejte, posílám lásku. děkuju moc za krásný ohlasy a neuvěřitelných 19 tisíc.

yours, Tessie.