I'm sick and tired of being afraid

Kakao, třeštidlo a půlnoc

Určitě si dokážete představit ten pocit, když potkáte žijící legendu. Můžu vám v klidu povědět, že když potkáte legendu nežijící, pocítíte to úplně jinak.

Všude po zdech byly porostlé tmavozelené byliny, což mimořádně kontrastovalo s bílými zdmi. Strop byl velmi vysoko. To každopádně byly stropy po celé škole, ale je všeobecně známo, že bílá opticky zvětšuje prostor, a to v tomto případě ta barva stihla minimálně pětkrát.

Všechny šlahouny, které se po místnosti sápaly, se sbíhaly v jeden velký chumel rámující dvoumetrový portrét mladé ženy s hustými černými vlasy a posměšným výrazem v obličeji.

„Je to už dlouho, co mě někdo navštívil. Musela jsem si povídat s tím otrapou Baronem, který tudy občas chodí," pronesla ledabyle s ležérním mávnutím. „Nicméně – doneslo se mi, že se tu letos dějí nekalosti. Ano, samozřejmě. Ale že to dojde až ke staré Morganě..." Na chvíli se odmlčela. Ta ženská měla očividně smysl pro drama. „V srpnu se otevřela brána z jiného světa, cítila jsem to. A cítím to i teď. Co je to za podivný druh magie? A chci to vědět?" našpulila rty a krátce se zasmála. V jejím smíchu nebyla ani stopa po radosti. „Ano, chci."

Z Morgany čišela faleš a prohnanost na sto honů, nesměli jsme jí věřit ani slovo. Přesto jsme od ní potřebovali odpovědi – jaká to ironie.

Cítila jsem, jak se Doctor trhnutím probral z šoku. „Taková, se kterou si není radno zahrávat," prohlásil se vztyčenou hlavou. Obdivovala jsem jeho odhodlání. Uvědomila jsem si, že on se potýkal s daleko horšími věcmi, než jsou mluvící obrazy dávno zemřelých temných čarodějnic.

Morgana naklonila hlavu na stranu a zvědavě si ho prohlédla od hlavy až k patě. „A ty jsi...?"

„John Smith," odpověděl stručně. „To je všechno, co potřebuješ vědět."

„Ano," pokývala hlavou a okázale ignorovala mou přítomnost. Vlastně mi to úplně vyhovovalo. „Nepotřebuji víc. O tobě jsem totiž už slyšela. Ty jsi ten, který si hraje s časem, že ano? Ano... To je ten neobvyklý druh magie – čas. Pověz, mladý cestovateli, o co všechno jsi přišel díky svému koníčku?"

Ano bylo zajisté její oblíbené slovo.

Doctorův pohled potemněl. Vzpurně se čarodějnici díval do očí a zůstával potichu. Stiskla jsem mu ruku. Neodpověděl. Neměl to zapotřebí, z ticha vyplynula odpověď sama.

Přiměla jsem se promluvit. Nechtěla jsem, ale Doctor potřeboval pomoct, nemohla jsem ho v tom nechat. „Jsme tady z určitého důvodu."

„Ale nepovídej, dívenko. Já myslela, že jste si vyšli na romantickou vycházku," uchechtla se při pohledu na naše spojené ruce. „Ty jsi ta nová, že? Ta, která se najednou objevila a prostě byla. O tobě mi Baron vyprávěl. Nová nebelvírská celebrita. Takových už tu bylo. A většina z nich umřela – teď, když Temný Pán povstal, zajisté výjimkou. Nebelvíři byli vždycky jen paka, kteří táhli za slávou."

„To není pravda," ozvala jsem se. Nevěděla jsem, na co odpovídám. Nezemřu. Nebelvíři jsou hrdinové. Nejsem žádná celebrita.

„Fajn, fajn," protáhla. „Ale až se budeš obracet v obraze, který ti ti nabubřelí idioti přidělí, za mnou nechoď."

„To se nebojte," odsekla jsem.

Zasmála se. „Jsi rozkošná." Pohled jí potemněl. „Vím, co hledáte. A nepomůžu vám."

„Protože nevíte, jak nám pomoct?" zeptal se Doctor a přejel očima po šlahounech. V obličeji se mu objevil posměšný úšklebek, kterým nějakým zvláštním způsobem dával najevo, že máme navrch. Zamračila jsem se.

„Ne, hlupáku," prskla. „Protože nechci. Teď si běžte po svých."

„A kdybychom vám pomohli?"

Morgana zbystřila a pomalu zúžila oči. „Co tím myslíš?"

Na brunetově tváři se objevil nevinný úsměv, když si začal prohlížet vlastní hůlku. „Jak dlouho už tu ty kytičky pěstujete?"

Čarodějnice se zmateně pozastavila. „Prosím?"

„Jak dlouho už tu ty kytičky pěstujete?" zopakoval Doctor trpělivě, stále s úsměvem a hůlkou na viditelném místě v rukou před sebou.

„Tisíc let, plus mínus."

Co máš v plánu? Ptala jsem se sama sebe.

Mezitím Doctor přešel k jednomu šlahounu a pohladil ho.

„Co zamýšlíš, hochu?"

„Co? Incendio," řekl Doctor najednou a jedna rostlina se ocitla v plamenech. Čarodějčina reakce se dostavila ihned.

„NE!" zavřeštěla Morgana a vstala ze svého křesla, na kterém byla vyobrazena. „CO TO PROVÁDÍŠ?! NECH TOHO!"

„Pomáhám vám. Chci odpovědi," odpověděl a sedl si na zem, jako by kolem něj nehořelo. Zírala jsem na něj, neschopna slov. Tak tohle by mě třeba vůbec nikdy nenapadlo. Ten kluk byl setsakramentsky zlomyslný. A geniální.

„OKAMŽITĚ PŘESTAŇ!"

„Ne."

„DĚLEJ!"

„Jakmile nám povíte, co chceme vědět," opáčil znuděně a pohrával si s hůlkou. Netušila jsem jak, ale nějak se mu dařilo plameny ovládat tak, aby se rozlézaly pomalu.

Morgana hypnotizovala stále se zvětšující oheň. Krčila čelo v nerozhodnosti. S krokem vpřed náhle vyštěkla: „Fajn, udělám to. Jen je už nech být."

„Finite," broukl Doctor, pousmál se a vzhlédl k čarodějnici. „Nuže?"

„Neznám řešení vašich problémů," řekla nabroušeně, a když brunet znovu zvedl hůlku k bylinám, dodala: „Ale znám někoho, kdo by vám s tím mohl pomoct. Jeho portrét je hluboko ve sklepeních."

Doctor poděkoval a znovu se zadíval na rostliny. „Herbivicus," šeptl a všechny rozkvetly.

„Vidíš? Přeci jen to nebylo tak těžký." Vraceli jsme se chodbou zpět a mně, jako kdyby došla slova.

Jedna věc byla být součástí nějakého většího celku hlubšího smyslu. Druhá věc byla tomu porozumět. Třetí věc to vykonat a čtvrtá zapálit květiny v tajné místnosti antického stylu slavné bylinkářce přímo před nosem. Poslední věc, která mi chyběla, byla ztratit se ve sklepeních pod obřím hradem při honbě za portrétem světoznámého čaroděje zmíněného ve Shrekovi, který žil cca v roce 600 našeho letopočtu.

„Uhuh," zamumlala jsem nepřítomně a zabývala jsem se myšlenkami, jež se týkaly Merlina, dlouholetého přítele a mentora krále Artuše.

„Vlastně jsem si to docela užil. Strašně mě bavila ta její bezmoc," řekl Doctor. „Ale chudáci kytky. Bohužel si nemyslím, že bych ji mohl vydírat nějak jinak, než jejich prostřednictvím."

Vrhla jsem po něm zkoumavý pohled. „Seš mrtě svině, víš to?"

„Hm," připustil a zakřenil se. Vzal mě kolem ramen a zjistil, že se třesu. „Páni, ty fakt nejsi zvyklá na překvapení."

„Promiň, ale já si nezvykám 900 let," poznamenala jsem ve vtipu. Doctor jen pokrčil rameny a trochu mě k sobě přitiskl.

„Na to nepotřebuješ 900 let," prohodil. „Stačí půlrok a budeš v klidu."

„Jistě," ušklíbla jsem se a zjistila jsem, že když se zapojuji do konverzace, začínám se klidnit. Zanedlouho jsme dorazili ke konci chodby, který byl znovu zazděn. Jediné, co napovídalo tomu, že se jedná o východ, byla malá mosazná klika na pravé straně zdi. Pořád jsem ale ještě nebyla klidná.

Dodnes si živě pamatuji ten třes a mráz na zádech, když se za námi tajné dveře zavřely. To bylo tehdy, kdy si Regulus Arcturus Black myslel, že ho nikdo neuvidí vplížit se do Oddělení s omezeným přístupem.

∞

Cestou z knihovny jsme se shodli, že jsme se byli na chvíli projít a vůbec jsme mezi regály nevkročili. Čistě pro případ všetečných dotazů, které naši přátelé vypouštěli z pusy den co den, aniž by si to plně uvědomovali. Do společenské místnosti jsme šli oklikou, abychom přišli z té správné strany, což bylo jen dobře, poněvadž když jsme dorazili k portrétu Buclaté dámy, za roh zahýbali naši dva primusové, oba v zimním oblečení, kapitán s koštětem v ruce.

Smála jsem se při pohledu na jeho fialové ponožky se zlatonkami, které mu čouhaly z bot. Říkal jim mé šťastné fusky. A to, že je měl zrovna na sobě, znamenalo, že se stane ještě víc pověrčivým ohledně ponožek, a také to, že nad vztahem jeho a zrzky po jeho boku nezlomil hůl.

„Skořicové kakao," řekla jsem heslo, jakmile jsme přicupitali k podobizně.

Buclatá dáma se na nás přeslazeně usmála. „Mňam, sakryš, na to mám zrovinka chuť. Nepřinesli byste mi jedno?"

„Teď jsme vyšli schody," poznamenal Doctor. „Navíc jste obraz, pokud jste si toho ještě nevšimla."

Dámě zrůžověly tváře a s odfrknutím otevřela. „Vás snad nikdo nenaučil zdvořilosti."

Ušklíbla jsem se a vešla dovnitř. Musela jsem si jít na chvíli číst na okno (protože je tam nejkrásnější výhled), abych přišla na jiné myšlenky. Sebrala jsem proto Dorcas z nočního stolku Most do země Terabithia.

A tak jsem po dlouhé době na chvíli přestala vnímat čas.

Venku se po nějaké době opět začal snášet sníh. Bylo to k neuvěření. Sníh – na Vánoce. Naposledy, když jsem to zažila, mi bylo takových dvanáct. Má dětská dušička se kdesi uvnitř mě radovala tak moc, že jsem málem sletěla ze schodů, když jsem je sbíhala hrozitánskou rychlostí.

„Kam běžíš?" slyšela jsem za sebou několik hlasů mých přátel, kteří hráli u krbu Řáchavého Petra. Zakřičela jsem něco ve smyslu: „Sníh!" a už jsem byla portrétem pryč. Na chodbě jsem dostala facku od studeného vzduchu, ale přesto jsem se řítila dál, z hradu ven.

Ve východním křídle jsem narazila na skupinku havraspárských studentů, kteří celí promrzlí spěchali do jejich společenské místnosti. Mezi nimi byl ale i Will, který vypadal, že si zrovinka udělal nové přátele. Jakmile mě uviděli, se smíchem na mě mávali. Oplatila jsem jim pozdrav a sledovala, jak se ze skupinky oddělují Gray s Willem a pomalým krokem míří stejným směrem jako já.

Zpomalila jsem a mrštně zabočila za roh, který odděloval venek od vnitřku, s úmyslem na kluky vybafnout. Místo toho jsem ale do kohosi narazila. Podklouzl na ledovatém povrchu a oba jsme se zřítili k zemi.

První, co jsem uslyšela, byl dívčí smích. Zvedla jsem hlavu a upravila jsem si čepici, která mi spadla do očí. O stěnu se ležérně opírala Lily a usmívala se od ucha k uchu. Vlasy měla rozpuštěné a některé prameny jí padaly do obličeje. To už mi bylo jasné, koho mám pod sebou. Bože, to zní tak špatně.

„Ježíš, Jamesi, promiň!" vykvíkla jsem a rychle z něj slezla. „Seš v cajku?"

Místo odpovědi se jen zasmál a vyškrábal se zpět na nohy. „Si hraješ na nějakou dělovou kouli?"

„Ani tak ne. Jen jsem se pokusila se schovat před těmahle dvěma. Mám holt štěstí na pohromy." Ukázala jsem za sebe, kde přicházeli Will s Grayem. Ovál mě lehký studený vítr a najednou jsem prskala, protože jsem měla vlasy v puse.

„Čau." Will pokýval na nebelvírské duo a Graysen mávl rukou na pozdrav.

Co ty nedokážeš, uslyšela jsem v hlavě Grayův smích.

Nevinně jsem zahýbala obočím a nepatrně pokrčila rameny. To byla jasná odpověď. Po chvíli konverzace jsme se opět rozdělili na dvě půlky. Lily a James, růžoví od mrazu a od čehokoli dalšího, se od nás oddělili s tím, že je jim zima. A tak jsme si zbyli jen ve třech.

„Co tady třeštíš, prosim tě?" zeptal se Will, když jsme se rozhodli jít stavět sněhuláky. Pořád sněžilo a slunce se pomalu ubíralo k obzoru, ačkoli byly teprve čtyři hodiny odpoledne. Pořád jsem na všechno koukala jako vytržená ze řetězu. Nějaká malá část mě si ještě nezvykla na tento nový život, i když to bylo daleko lepší, než zůstat v jednadvacátém století, obklopená nijakým a příšerně obyčejným životem.

„Prdlajs třeštím - užívám si Vánoc, to se snad u Longbottomových neděje?" zažertovala jsem a kopla jsem na něj sníh. Gray to celé tiše pozoroval se zdvihnutým obočím.

Will se zařehtal a kopnul na mě sníh zpět. V očích mi zajiskřilo a už jsem mačkala v ruce první sněhovou kouli. Koule byla ledová, šíleně, ale zrovna tak nějak uspokojivě.

Hodila jsem ji na mrzimorského kapitána, který už vyráběl svou vlastní munici. K mému vítěznému výkřiku se přidalo Willovo nešťastné: „ÍÍÍ!" když mu koule přistála za krkem. To už ke mně letěla sněhová hrouda, která mě zasáhla do břicha. Tam jsem ale měla bundu a nebyla to kdovíjaká rána, takže neškodně odpadla na zem.

„To si říkáš střelec? Pff a navíc kapitán? Se aspoň trochu předveď, ostudo," provokovala jsem. Ale dělat jsem to neměla.

„Fajn," ušklíbl se.

A tak jsem, milé děti, prohrála.

Jeho munice byla až znepokojivě rychle vypouštěná. Stačilo mu totiž jen jednou zmáčknout sníh, jakou měl sílu, a už koule letěla ke mně. Za pár minut jsem měla sníh úplně všude po kalhotách, bundě, čepici i v obličeji, a to jsem stihla hodit asi desetkrát, z čeho jsem se trefila asi pětkrát.

A pak najednou se ozvalo: „Á!" a Will ležel na zemi, uvězněn pod Grayovým tělem. Se smíchem jsem spěchala kamaráda zahrabat, když jsem měla šanci. Nevěděla jsem, jak dlouho Gray vydrží Willa mačkat k zemi, poněvadž nevypadal, že by byl něco víc jak kost a kůže, a tak jsem na Williama házela sníh co nejrychleji. Gray byl ale překvapivě silný.

„Ty vole, kolik toho a jak často zvedáš?" vydechl Will po chvilce, když už se přestal snažit, a zahleděl se na Graye, který jeho pohled opětoval a malinko se pousmál.

„Občas někdy něco," odpověděl s mrknutím a pustil ho. Will se hned vymrštil na nohy a chňapl po Grayově bundě, snad aby ho povalil. Gray se s tichým smíchem dal do běhu a Will se dal sprintem za ním.

Pár minut jsem tam seděla a pozorovala, jak mizí v dálce, s malým úsměvem na tváři. Byla mi strašná zima. Byla jsem mokrá a promrzlá, ale přeci jen jsem tam zůstala sedět a vdechovala jsem studený vzduch a vánoční atmosféru večera.

Byl sníh. Na Vánoce. Neuvěřitelné.

Zakručelo mi v břiše, a tak jsem se pomalu vydala zpátky k hradu nechávajíc ty dva kdesi za sebou. Jen ať se vyblbnou. Byly přece Vánoce. Časy štěstí, lásky a veselí, časy, které nám dávaly naději, že to jednou bude daleko lepší.

„Veselé Vánoce," šeptla jsem si pro sebe a vstoupila do východního křídla.

∞

Příprava takzvané Vánoční Sleziny organizované sedmým ročníkem začala tím, že se do společenské místnosti nějakým kouzelným způsobem dostala malá košatá jedle, kterou si mohl ozdobit, kdo chtěl. Přibyly také křesílka a židle a několik lidí (včetně nás) si přitáhlo polštáře a peřiny, které si rozprostřeli po zemi. Po obvodu místnosti bylo rozsvíceno jen minimum svíček, aby bylo každému jasné, že středobod dění toho večera byl plápolající krb, o který byla ze strany opřená Jamesova kytara, s níž jsme se chystali později zpívat nějaké ty vánoční písničky.

Na stolech, odkládacích stolečcích a dokonce i po zemi byly rozmístěny tácy s všelijakými dobrůtkami a pitím, které sčítalo i daleko ostřejší věci, než jen máslový ležák.

Třeba čaj.

Ovšem ačkoli byla lví kolej nechvalně známá tím, že při každé příležitosti se opili všichni, kteří mohli, děcka do čtvrtého ročníku včetně byla pod přísným dohledem primusů a prefektů, již se účastnili.

Mohl přijít pomoct a slavit každý, kdo chtěl, nikomu to nevadilo. Ani nemusel být z Nebelvíru.

Mary se byla dokonce ptát Reguluse Blacka, který ale odmítl a údajně spěšně odešel. Chelsea a Snow ale přišli. A spolu s nimi i dva zmijozelští kluci, snědý chlapec s modrýma očima Willie Santana a Sean Marshall – blonďatý kamarád Willieho, který vždycky nějak uměl splynout se zdí, takže jsem si ho nikdy moc nevšimla.

Oba byli z Lvího Doupěte docela vyjukaní. Pořád se rozhlíželi, a když si mysleli, že je nikdo nevidí, nenápadně ujídali medové perníčky. Nedivila jsem se jim. Poprvé jsem si myslela to samé. A potají jsem ujídala taky. Každopádně tak činili všichni.

Přišli Havraspáři i Mrzimoři, kteří si po skupinkách posedali na místa kolem krbu. Bylo nás tam asi pětatřicet. Odněkud se vynořila Marlene, v dobré náladě.

Sedla jsem si do rozdělaných dek s medovým ležákem v rukou a opřela se o červenou pohovku. Ostatní kolem se už taky pomalu usídlovali a hlasité štěbetání se klidnilo.

Toho největšího organizování se letos ujali naši primusové. A vypadalo to vskutku zvláštně. Oba jako by si ten večer zázračně padli do noty. Vůbec se nehádali, usmívali se, sdělovali si nápady ohledně programu, a jak jsem odpozorovala, měli stejný vkus a hodně podobný systém organizace.

Potom, co si James vyjednal ticho, se s Lily usadili naproti mně, vedle Doctora a Mary na druhou z pohovek.

„Vítáme vás tady všechny," začala zrzka s úsměvem a přelétla po všech hřejivým pohledem. „Ať už jste tu z jakého důvodu – nemůžete být doma, nechcete, či jako my si chcete užít rok úplně nejvíc, co to jde – chci říct, že o Vánocích není čas na smutky. Vánoce jsou hlavně o rodině a o pohodlí domova. A pro tenhle večer budeme vaší rodinou my, takže nesmutněte a bavte se," uzavřela a významně se podívala na Jimmyho, chtěla, aby taky něco řekl. Což on nečekal, hodil po ní nešťastný pohled, ale i přesto se k něčemu donutil.

„No, hlavně si to užijte, ať je sranda. Klidně se běžte líbat pod jmelí, co já vim, nikomu to neřeknem a může bejt jedno, ze který koleje ten druhý bude, nikdo to řešit fakt nebude.

Uh, teď pár pravidel, které by bylo od vás hezké dodržovat. Zapomeňte na všechno, co se děje mimo hrad, je jen tady a teď. Prosím nevyvolávejte konflikty. Jestli proti někomu v téhle místnosti něco máte, alespoň pro dnešek zakopejte válečnou sekyrku, díky. Vánoce nejsou o hádkách a sporech. Vánoce, jak už Lily řekla, jsou vlastně o rodině a o domově. Koneckonců, Bradavice jsou náš domov, takže... no nic.

Jezte, co budete chtít, hlavně neudělejte moc bordel, musel bych to uklízet já. Vy, omladino, si ponechejte tajemství alkoholu jako překvápko do pozdějších let, fakt by vám z toho mohlo bejt špatně a ani byste se nemuseli dostat zpátky do svých pokojů," ušklíbl se a prohrábl si vlasy. Že by zkušenost?

„Vy, stařešiny, pijte s rozumem. Nevím, co je horší, jestli tahat vožralýho druháka nebo sedmáka. Když byste chtěli zpátky, požádejte mě nebo jednoho z kluků, a my vás doprovodíme až ke společence. Norisska bude mít zvlášť dnes oči na stopkách. Ale jinak se ničeho nebojte, profesoři dneska taky slavěj a Filch jim tam stopro nalejvá. Nějaké dotazy?"

Ani jedna ruka se nezvedla, otázka jakbysmet.

„Výborně," řekl James. „Chceš, Lily, něco doplnit?"

„Ani ne, díky." Usmála se na něho a vysvětlila pravidla první hry. Odbila devátá a nám všem bylo jasné, že hned tak nikdo spát nepůjde.

Noc byla totiž, podle lehce napitého Siriuse, i o půlnoci ještě mladá.

A/n
Čau všichni, jsem zpátky. Hele nestěžujte si. Šlo o zlomový bod v ději, času dost :D
Na druhou stranu má kapitola skoro 3000 slov, jo, fakt jsem se snažila.
Taky jsem se občas snažila bejt vtipná, ale asi se mi to jako obvykle nedaří.

Hezký prázdniny,

Tess.