And there's freedom in your eyes.

Jsme Totálně V Háji. Jo, my dva vždycky.

Aneb Ty Umřeš, Ty Umřeš, Ty Umřeš A Ty Pro Změnu Taky.

Tu sobotu byla obloha naprosto čistá, bez mráčků a foukal lehký studený vítr. Slunce osvětlovalo celý svět svým osvěžujícím svitem a dodávalo mu šťastný a mírumilovný nádech. Sníh křupal pod nohama a několikakilometrovou cestou, která vedla k nevelké, zasněžené, kouzelné vesničce, se ozýval řehot a hlahol čtyř desítek hlasů bradavických studentů. Ten rok na hradě přes Vánoce zůstávalo nezvykle velké množství lidí.

„Stejnak budu vždycky litovat těch lidí, kdo bydlej v Prasinkách," prohlásila s úšklebkem Dorcas a třela si dlaně o sebe. Vlasy měla spletené do holandských copů, na hlavě jí seděla bleděmodrá látková čelenka, která dokonale ladila k jemnému studenému líčení, pro které se tehdy rozhodla, a jejímu oblíbenému světle modrému kabátu. Dorcas vždycky byla taková pastelová panenka. „Jednou za čtvrtletí tu mají takový bordel..." Nesouhlasně mlaskla a se zdviženým obočím pozorovala hlasitou čtveřici čtvrťáků, jež šla několik kroků od nás.

Sirius se uchechtl. „Klid, vždyť je to jenom chaos."

„A my si v chaosu co?" nadhodil Peter v zelené bundě a podíval se na čtyři své kamarády, aby vzápětí mohl svorně s nimi zanotovat: „Libujem!"

Naší skupinou se rozezněl smích.

„Co kupujete rodičům?" zeptala jsem se a urovnala si límeček rudého kabátu, ke kterému jsem si i přes naléhání mé zrzavé kamarádky odmítla půjčit její baret. Opravdu mi stačil ten kabát, abych si připadala až příliš dospěle. A francouzsky.

„Knihu," odpověděli hned všichni Pobertové následováni Marlene a Lily, které řekly, že jim pošlou kouzelné sladké a hrníček nebo něco podobného. Dorcas se ušklíbla a řekla, že jako každý rok udělá masivní nákup čajových směsí u madam Pacinkové a vykoupí peprmintové svíčky.

Jak jsme šli, házeli jsme po sobě sněhové koule, kopali si sníh do obličejů, až jsme byli úplně prokřehlí, a smáli se, bezstarostně, veselí nad štěstím, které období Vánoc představovalo.

„Dal bych si lékořici," prohlásil Remus.

„Fuj, to bych radši snědla hrst Fishman's friendů," řekla Marlene v pro změnu sytě žlutém kabátě. Věděli jsme o její palčivé nenávisti k lékořici, kolikrát jsme ji slyšeli si stěžovat na lékořicové hůlky, které se čas od času objevily na večeři. Vlastně to dělala každý druhý den, převážně protože moje „čas od času" znamenalo každý druhý den. Doctor namítl, že Fishman's friend nejsou vůbec špatné cukrovinky a já jsem s ním v tomto byla zajedno.

„Hej, Blacku!" ozvalo se za námi. Celá naše skupinka se otočila, jen aby uviděla tři zmijozeláky, jak si se zlovolnými úšklebky klestí cestu skrze mrzimorské a havraspárské sedmáky, kteří se čirou náhodou rozhodli na Vánoce neodjet domů. Neměli jsme se vůbec namáhat s otáčením.

Sirius se zastavil a povytáhl obočí. „Co chceš, Mulcibere? Jestli chceš plínu, zeptej se tady Snapea, kolikrát jsem za sebou slyšel větu: Já se z vás poseru. Ale kdoví, jestli ho už ty problémy náhodou nepřešly."

Marně jsem se pokusila zamaskovat smích za kašlem. Ani jsem nemusela, protože se naší skupinkou rozlehl smích a ostré úsměšky se přesunuly na tváře nebelvírů kolem mě. Jediný, kdo se nesmál, byla Lily.

„Řekla bych, že nepřešly, podle toho, jak se tváří," podotkla se založenýma rukama na hrudi a zadostiučiněním v očích. Toho kluka nenáviděla; jak moc se lišil od toho příjemného chlapce, který jí kdysi dávno ukázal svět kouzel a býval jí nejlepším přítelem... Nepochybovala, že má na ruce černou lebku a hada – ani se to nepokoušel skrýt.

Snape se na zrzku upřeně zadíval pohledem bez emocí. Neřekl nic, avšak Avery ano.

„Chtěl se zeptat, jestli už ti jdou z těch vlasů uplést copánky. Kdyby tě viděla tvoje matka... Chodíš jak hastroš, krvezrádče. Měl by sis vážit svojí rodiny," plivl dlouhovlasému mladíkovi k nohám a načepýřil se jako nějaký velmi drsný krocan.

Sirius zůstal ledově klidný a věnoval Averymu jeden z jeho úsměvů, které dokázaly kdekoho velmi rychle vytočit. „Nevím, o čem to mluvíš. Moje rodina je tohle," máchl rukou kolem sebe a jízlivým tónem pokračoval. „Ti lidé, se kterýma sdílím příjmení... Řekněme, že jsem, a vždycky jsem byl, největším rodinným zklamáním. Ten nejoriginálnější, pomineme-li Andromedu, bílá ovce slavného rodu Blacků. A proto se mám tak rád."

„Lůzo podělaná."

„Kreténe."

„Hej, hej! Nechte toho divadla. Běžte si po svých," vložil se do toho James s výrazem, který jasně říkal, že je konec srandy, a položil svému kamarádovi ruku kolem ramen.

„A ty seš jako co, jeho přítel?" posměšně si odfrkl Snape.

„Proč reješ pořád jenom do Dvanácteráka?" urhl se na něj Remus. „Běž si hrát s lektvarama, Snape. A nepruď pořád."

„V pohodě, Náměsíčníku, šetři si nervy na nás. Víš co, Severusi?" vložil se do to James. „Tady se Siriusem už spolu pár dní chodíme. Chtěli jsme to držet v tajnosti, ale ty, náš velký šerif, jsi odhalil další z nejhlubších Pobertovských tajemství. Gratuluju."

Na důkaz svých slov se naklonil k Tichošlápkovi a líbnul ho na tvář, oba poté věnovali třem zmijozelákům ty nejsladší úsměvy, které dokázali vytvořit. Všichni, včetně skupinky mrzimorů a havraspárů jsme se zasmáli a Bailey a spol. nás spěšně obešli.

Avšak Snapeovi zahrál na rtech podivný úsměv. „To se vám to směje, když ani polovina z vás neví, že se nevědomky paktuje s vlkodlakem, tik tak, tik tak, už tě to brzo čeká zas, viď, Náměsíčníku."

Dvacet sekund nikdo nepromluvil. A všichni kromě Doctora stáli jako přikovaní na místě. Ten kluk ale vykročil a než se kdokoli nadál, chytil Severuse za límec u hábitu. I z těch pár metrů jsem viděla, jak z brunetových očí šlehají blesky.

„Měli jsme tě tam tehdy nechat umřít," zasyčel.

Mulciber a Avery hmátli po hůlkách, na to jsme ale čekali a s hůlkami namířenými na dva Snapeovy kumpány udělali několik kroků vpřed.

„Ani to nezkoušejte," prskla jsem a zastrčila si jeden z pramenů vlasů za ucho. Srabusovy oči těkaly z Doctorovy tváře na naše, odhodlané bránit našeho kamaráda klidně i bojem. Jediný, kdo stál, jakoby do něho uhodilo, byl Remus. Vytřeštěně zíral na Snapea.

Lily spustila hůlku. „Ubožáku," hlesla, pára se jí vznesla od úst, a došla k Removi, kterého objala kolem ramen, silou ho donutila se obrátit a vydala se i s šokovaným vlkodlakem směrem k vesnici, jež byla pořád ještě v nedohlednu.

Marlene si zastrčila hůlku do kapsy a s lízátkem v puse přešla k Doctorovi, kterého za paži odtáhla od viditelně vyděšeného Snapea. Doctor se nabroušeně vydal zpět k ostatním, kde ho James poplácal po zádech, a kluk s nemytými vlasy si odfrkl. Nebýt toho by Lene mírumilovně odešla s Nebelvírem, ovšem jakmile zaznamenala onen zvuk, se zhnusenou grimasou se ke zmijozeli obrátila.

Než stačil kdokoli Snapea varovat, jeho nárt byl vší silou zasažen podpatkem blondýnčiných kozaček. Severusův obličej se zkroutil v bolestivých křečích. Marlene odkráčela s hlavou vztyčenou a my konečně spustili hůlky.

Než jsme se otočili a vyběhli za zrzkou a Lupinem, šeptla jsem: „Protego Maxima."

Z mé hůlky vyšlehl bílý záblesk a obklopil nás, tvoříce ochranou bariéru. Hned, jak se kouzlo dotklo země, zasáhla štít žlutá kletba. Už jsme se neohlédli, nestálo nám to za tu námahu.

∞

Mladý vlkodlak měl slzy v očích, když jsme k němu přispěchali a objali ho největším objetím, které kdy zažil.

„Remusi, nejsme hloupí," řekla Lily a pohladila ho po vlasech. „Však nás znáš, jsme až moc chytrý. Přišli jsme na to, je to už dlouho."

Zajíkl se. „Jak dlouho... Jak dlouho už o tom víte?"

„Jaro sedmdesát pět," řekla blondýnka a pousmála se. „Byla jsem v knihovně, když jste mluvili o datu dne příštího týdne. James za tebe dělal úkol do přeměňování. Byl strašně ospalý," zasmála se a kývla k brýlatému chlapci. „To bylo tehdy, když ses tam omylem podepsal svým jménem. A McGonagallka se na tebe tak podívala a bylo to poprvé za několik týdnů, co se jí zvedly koutky. Nijak to nekomentovala," vzhlédla zpět k Remusovi. „Ten den jsi nepřišel do školy. Ani den potom, ani ten další."

„Další měsíc," přidala se Dorcas, „jsi chyběl také. A tyhle tři," ukázala na Doctora, Jamese a Siriuse, „si uprostřed noci zavolala McGonagallová do ředitelny. Z pokojů vyšla polovina koleje; nikdo nevěděl, co se stalo."

Lily se hřejivě usmála. „Byla jsem prefektka. V páťáku byli primusové z Havraspáru a Zmijozelu, neměli přístup do naší společenky. A protože jsi chyběl, čekala jsem u portrétu na to, abych si je mohla převzít. Zaslechla jsem Carla, jak povídal něco o Severusovi. Tu noc jsme to daly dohromady."

A já přikývla, poněvadž jsem nevěděla co říct. Já to přece věděla už dávno. „Ať jsi vlkodlak nebo ne, vždycky budeš naším přítelem. Ať se děje, co se děje."

A tak jsme se se zrůžovělými tvářičkami a úsměvy na tvářích vydali vstříc kouzelné vesničce za zvuku Lupinova troubení do světlého kapesníku.

Již po pár krocích jsme uslyšeli to, co prý slýchávali na každé cestě do Prasinek. Znak toho, že jsme na konci naší pouti. Rádio, jehož hudba se linula z oken prvního baráčku na pravé straně. Překrásnou Eleanor Rigby nahradila God rest ye merry hippogryffs.

Jamie se usmál a poplácal kamaráda po zádech, zatímco jsme se všichni chytli za ruce a utvořili malinkou a mírumilovnou barikádu. „Často o tom všem přemýšlím," přiznal. „Víte, všichni můžeme bejt zítra mrtví, musíme žít, aby si nás lidi pamatovali jako děti, které neskolila válka. Proto musíme bejt my, šťastný, hloupí a zamilovaný, takoví, abychom měli svým dětem a jejich dětem co vyprávět."

Naděje ze světa nikdy nevymizela, přátelství a láska byly nekonečné, kouzla opravdu existovala, štěstí si vždycky našlo nějakou cestu a zázraky se děly.

A takové to bylo.

∞

Peníze byly vytaženy, dvojice rozděleny, čas setkání určen na tři odpoledne. A stejně jsme se rozhodli, všichni opět v chumlu, si dojít nejprve pro čajíky k madam Pacinkové, abychom nebyli ještě víc nemocní, než už jsme stačili být.

„Je to zvláštní," řekla jsem potichu, s očima přilepenýma na vánočních výlohách, ušima naslouchajícíma koledám vnímaje všechny ty vůně, které se linuly postranními uličkami. „Nikdy jsem si nemyslela, že dopadnu takhle."

Doctor stojící vedle mě, s nebevírskou šálou ledabyle přehozenou kolem krku, se pousmál, až se mu vytvořil ďolíček na jedné tváři, a jeho oči se na mě hřejivě upřely. Hřejivě. Je to prapodivná cesta, jakou popsat něčí pohled, ale tak jsem se prostě cítila. Dělal to tou dobou často. Jakmile na mě upřel svoje hnědé oči, projela mnou vlna tepla. Bylo tomu tak vždy.

„Ani já ne," odvrátil se a zahleděl se do dálky. V jednom domě přímo naproti nám se před oknem prohnalo osmileté dítě. Vnímali jsme to štěstí v jeho smíchu, jakoby jeho smích vyprávěl svůj vlastní příběh. Příběh o štěstí, bezstarostném dětství a dobrodružství, které být dítětem přinášelo.

Napadla mě jedna věc. Lehce jsem si odkašlala. „Heleď, tenkrát na tom nádraží... To nebyla náhoda, že jsme se tam potkali, nebo...?" Nechala jsem otázku nedopovězenou a zvědavě vyčkávala na jeho odpověď, která se dostavila téměř okamžitě.

„Možná se budeš divit," řekl se smíchem, „ale byla to naprostá náhoda. Do té doby jsem pořádně ani nevěděl, jak vypadáš, a znal jsem tě jenom z popisu. A jak sis na toho chlápka sedla, panebože, to bylo dokonalé. A já si v ten den slíbil, že budeme kamarádi."

„Každopádně ses k tomu v Bradavicích moc neměl," pošťouchla jsem ho.

„To víš, měla jsi spoustu věcí k učení. Navíc jsem nevěděl, jestli se mnou skončíš v koleji."

Pozvedla jsem obočí. „Kdysi jsi mi řekl, že by ses se mnou za nic nepřestal bavit, i kdybych se dostala jinam."

V jeho líném úsměvu zazářily zuby. „Se Zmijozelákem bych se nebavil."

„Ani kdybych byla předurčena k... stání po boku Vyvoleného, který svede s Pánem Zla poslední souboj?"

„To bych se ti kor vyhýbal," zasmáli jsme se a já ho žďuchla do žeber. Vzhlédla jsem k nebi, které se pomalu zatahovalo. Mraky přinášel silnější vítr, než jaký foukal doposud, a s ním přicestovaly i malé sněhové krystalky, které se snášely z nebes jako popel, jenž se dostal do atmosféry výbuchem obrovské vesmírné lodi.

„Kam půjdeme první?" zeptala jsem se s panenkami přilepenými na jeho tváři. „Jsou tu vůbec nějaké obchůdky?"

„Myslel jsem, že tu je krásně," prohodil a propálil do mě díru svým pohledem, přičemž mu zajiskřilo v očích. „Proč, bojíš se?"

„No, mohl bys mě někam zatáhnout a... a...," plácla jsem v žertu, ale až pozdě jsem si uvědomila, co jsem vlastně řekla. Moje tváře nabíraly růžový odstín.

„A?" přistoupil blíž se sebevědomým úsměvem na rtech. „Mohl bych tě někam zatáhnout a?"

Nervózně jsem polkla a zatajila dech. Udělal ke mně další krok a další. Byli jsme od sebe tak na vzdálenost dlouhé strany trojúhelníkového pravítka. Byl minimálně o hlavu vyšší než já, tak jsem musela zaklonit hlavu, abych mu viděla do tváře.

Ten kluk byl neuvěřitelný. A ten jeho šibalský úsměv, výraz v jeho tváři naznačující výzvu taky. Pociťovala jsem, jak rudnu daleko více, a uhnula jsem pohledem.

Za okamžik udělal krok zpět a s pousmáním prohlásil: „Co kdybych tě zatáhnul do jednoho podzemního krámku s kořením?"

„Jo," usmála jsem se. „To by bylo fajn."

A zoufale jsem se snažila uklidnit svoje srdce, které bilo tak, jako kdyby uběhlo celý maraton. Co se to se mnou sakra dělo? Ale já to věděla, přesně jsem to věděla. Už tomu tak bylo od té doby, co mě pozval do Prasinek. Ale nedivila jsem se, byla jsem jen překvapená, na sebe naštvaná a bála jsem se.

Doctor se mi líbil. Líbily se mi jeho rozpustile jiskřící oči, jeho oslňující úsměvy, jeho gesta a vtípky, to, jak se choval, jak vždy stál za všemi jemu drahými. Od setkání na nádraží, přes lechtačku na hradě, bradavický express a spoustu zážitků, které jsme spolu měli, se mi líbil. A možná víc než jen to.

„Copak tys neměl nikdy tendenci jim to o mně, o tobě, o všem povědět?"

Věnoval mi jeden ze svých polovičních úsměvů. „A co přesně? Že jsem vlastně mimozemšťan, kterej cestuje v čase, má dvě srdce a je poslední ze svojí rasy. Ahoj, já jsem Doctor a volnočasově unáším pěkné holky napříč časem a vesmírem. Taky náhodou znám vaši budoucnost. Ty – umřeš, ty – zradíš, přijdeš o ruku a zemřeš, ty skončíš na dvanáct let v Azkabanu za něco, co jsi neudělal, pak utečeš a po dvou docela šťastných letech, kdy budeš svému synovci jedinou pořádnou rodinou, tě zabije tvoje sestřenice; a tobě se narodí syn s barevnejma vlasama a hned umřeš. Nemyslím si, že by je to zrovna potěšilo. Takže... Ne, ani ne."

To mě rozesmálo. „No vidíš. Jsme totálně v háji."

Také se dal do smíchu. „Jo, my dva vždycky."

„A ještě jsem se chtěla na něco zeptat. Můžu?" vyhrkla jsem a zastrčila si pramen vlasů za ucho. Sníh mi křupal pod nohama a já uviděla malou, nenápadnou ceduli na jednom domu pár metrů s nápisem Kořenářství u staré Maggs.

„Právě jsi to udělala," uchechtl se a zlomil jeden z velkých rampouchů ze střechy dalšího obydlí.

Zamračila jsem se. „Fajn. Tak... Ještě jednu?"

„Máš vyplýtváno," zazubil se a já po něm nerudně hodila sněhovou kouli.

„Nešikanuj mě."

„Já tě nešikanuju. Pouze odpovídám."

„Fajn. Můžu se zeptat na ještě dvě otázky?"

„Fajn."

„Máš ty vůbec nějakou přezdívku mezi Poberty? Něco jako Dvanácterák, Červíček... A tak?"

Nervózně se uchechtl. „Jo, jo mám. Nepoužívám ji. Je... Zvláštní."

„A jaká to je?"

„Nu, říkaj mi Modropírko," řekl nešťastně, přičemž mu od úst vzešel obláček páry.

Zasmála jsem se a objala ho. „Vždyť je to přece sladký!"

Něco si pro sebe zabručel a pomohl mi po namrzlých schodech, abych se tam náhodou nerozcápla . A potom jsme se společně vydali vstříc vánočním nákupům.

∞

Hřejivý vzduch nám ofoukl tváře, až se Doctorovy brýle zamlžily, když jsme se smíchem vešli do přeplněného hostince. Sundali jsme bundy a pověsili je na šestý věšák vedle vchodu. Ihned jsem zaregistrovala Rosemertu, která měla co dělat, aby její horní půlka nešla úplně jiným směrem než její dolní.

„Rosemerto," zamával na ni Doctor, když se mu konečně odmlžily brýle. Ve spěchu kolem nás proběhla s plným tácem a pozdravem: „Nazdar, děcka."

Když se vrátila, měla na tácu špinavé nádobí a na tváři milý úsměv. „Je tu hrozné horko a skoro nedýchatelno, chci otevřít dveře, ale nemůžu tady pouštět zimu na své hosty!" zaláteřila. „Mimochodem, zlatíčka, jdete na ležák?" přikývli jsme. „A můžu vás sprostě využít? Ta vaše skvadra sedí támhle u těch stolů a má objednáno, poberete každý jeden tác?"

„Jistě." Vrazila nám do rukou podnosy a unaveně přispěchala k dalšímu hostu.

„Vy dva máte dneska pití zadarmo, nesluší se obtěžovat své hosty," odfoukla si z tváře shluk tmavé ofiny. „A obejděte tamty dva stoly. Ti chlapi jsou fakt nepříjemní. Díky moc za pomoc."

S „nemáš zač" jsme zamířili k několika stolům v nejzapadlejším rohu hostince. Vždycky jsme tam sedívali. Bylo to nejlepší místo s výhledem na celý hostinec, kam příliš nebylo vidět, a měli jsme soukromí. Skoro nikdo si tam nesedal, protože jim to místo nepřipadalo nijak moc úžasné, což jsme velmi oceňovali, poněvadž bylo povětšinou volné a bylo tam dost místa pro dvacet lidí.

V tom našem koutku stál obrovský stůl ve tvaru U, jenž byl vybaven skořicí navoněnými svíčkami, s lavicemi po obvodu zdi a židlemi na opačné straně.

Když jsme tam došli a vyvarovali se místa, kde seděl nevrlý muž s jeho kumpány, přivítal nás Lilyin řehot. Smála se šťastně a hlasitě sedíce vedle brýlatého kluka s tmavými vlasy, kterému na rtech postával úšklebek. Podle všeho James dívce právě ukazoval, co koupil rodičům k Vánocům, protože na stole stála malá krabička dekorovaná vánočními mašlemi.

Vedle seděla Mary, Chelsea a Bailey s Remusem, kteří se krčili nad magnetickým člověče, nezlob se, a každou chvíli někdo z nich zanadával, protože mu jiný zabránil v cestě do svého barevného domečku. Položila jsem tác na stůl a hrcla si na židli naproti Lily a Jamesovi, kteří se nepřestávali smát, a James horečně máchal rukama, jak vyprávěl nějaký vtipný zážitek.

Doctor dal hrnky na stůl a jako pravý gentleman odnesl oba tácy na Rosemertin pultík, kde obstarávala pití parta mrzimorských páťáků, kteří tu očividně byli jako výpomoc.

„Čau, všichni," povzdechla jsem si a shodila tašky na zem. Lily mi věnovala úsměv a odhrnula si z čela pramen zrzavých vlasů.

„Ahoj, Thes," pozdravil James. „Cos koupila prarodičům?"

Pokrčila jsem rameny. „Koření babičce a dědovi nějakou detektivku. Co máš ty pro vaše?"

Lily se zařehtala.

„Něco pompézního," vyhrkl. „Ostatně jako každý rok. S Peterem, který se momentálně toulá někde s Willem Woodem, jsme byli taky u Maggs a já objevil toto čarodějné balení bylinek pro mamku. Jakože," uchechtl se, „nevěděl jsem, o co jde, ale vzal jsem to, protože to bylo hezký a ten slogan se mi líbil. Maruška do kapsy, uklidní za každých okolností."

Se smíchem jsem si schovala hlavu do dlaní.

„Vědělas, že Maruška se říká Marihuaně, jakože konopí?" řekl vytlemeně.

„Jo."

„No, každopádně já to nevěděl, ale mamce to pošlu stejně."

Doctor se sesunul na židli vedle mě a tiše pozoroval dění kolem sebe.

„Co tátovi?"

„Pro toho mám Sbírku Básní Pro Lidi s Krizí Středního Věku."

Brzy na to jsme se tam sešli všichni. Dozvěděli jsme se, že Lily a James spolu nelegálně utvořili dvojici a utekli Peterovi a Willovi, Remus měl prý nějakou hezkou chvilku před jedním krámkem se Snow Rassmussenovou, kapitánkou zmijozelského týmu, která záhy poté odešla do hradu, protože se jí udělalo špatně.

„Na to, že zůstanem nejlepší kamarádi do smrti," James zdvihl svůj půllitr. Bylo půl páté, do hostince stále proudili lidé různého věku. Venku už byla tma a každý, kdo přišel, s sebou přinesl nával bílých vloček; nechtělo se nám odejít do té vánice, ale věděli jsme, že bychom měli stihnout večeři. Přece jenom by si někdo všiml, kdyby skoro všichni sedmáci chyběli.

„Na to, že nás čeká lepší budoucnost," přidal se Peter, který si do ležáku každou chvíli přilíval panáky tvrdého alkoholu. A že už jich měl v sobě takových pět. Byla jsem dost zvědavá, jak to potom ustojí.

„Na to, že i po smrti budem nejlepší kamarádi," křikl Sirius. Napadlo mě, že by si ty vlasy mohl doopravdy šmiknout. Už měl roztřepené konečky. A na to ani Fleamontova Rychlopomáda nefungovala.

„Na mezikolejní vztahy," pousmál se Will a mrknul na Graysena, který na něj upíral své ledově modré oči. Naklonila jsem hlavu na stranu a pozvedla obočí, když William zachytil můj pohled a s růžovými tvářemi se odvrátil.

„Na to, že naděje umírá poslední," řekla Marlene. Své blonďaté vlasy nechala splývat na ramenou a neustále se usmívala. Seděla mezi Grayem a Siriusem.

„Na to, že spolu překonáme i ty největší překážky," usmála jsem se. Merline, to bylo takové klišé, ale dopřát jsme si ho mohli. Byli jsme děti války, děti, co neztratily naději a nehodlaly ji někde hledat. Děti, jejichž dětství jim rychle uniká mezi prsty.

„Na to, že prožijeme největší dobrodružství," přidala se Lily a šťastně se zazubila. Připadala mi jiná, než jakou jsem ji poznala. Nebyla tichá, podezřívavá a nestranila se nás, jako když jsem ji uslyšela říct v kupé první větu: „Jdeš, Remusi?"

„Na nás, že se nikdy nepřipojíme k Voldemortovi, na stranu Zla," pronesl Remus. Tenhle kluk byl taky docela pěkné kvítko, ačkoli se takový nezdál.

„Na to, že nás vyslyší hvězdy," pozvedl Doctor svůj džbánek a v očích se mu třpytila celá galaxie.

Ptáte se, jestli vyslyšely? Povětšinou ano. Je tu ale jedno avšak. Hvězdy plní přání jen těm, kteří si to zaslouží. A tak nás lepší budoucnost nečekala.

A/N
Po třech týdnech se hlásím do služby! Nevím, zda je to vidět, ale na téhle kapitole jsem si dala fakt záležet. Asi není, ale tak co.

Všimli jste si, že je dnešní kapitola o 2000 slov delší? :D A tak to teď bude, protože mám až moc částí.

Nom, jak zvládáte končení školního roku? Učitelé blázní, maturity, přijímačky, festivaly... :D a kdo se má vůbec vyspat!

Každopádně mi hoďte nějaký názor do komentíků, budu moc ráda.

Máme 11K. Wow. A tenhle příběh se chvíli držel #1 ve fanfikcích. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Mějte se krásně, děkuju za všechny ohlasy, papá. ♥

tessie.

PS: před prologem je nová část "úvod", kde máte přehled postav, koláže a jak asi vypadají.