Take my hand and lead the way.

Nahodit tetovačku

Nikdy jsem neviděla Marlene tak nervní. Polovinu noci nespala, ačkoli šla spát už o půl deváté, ruce se jí třásly a dýchala zhluboka, jako kdyby prodělávala nějaký vnitřní šok.

„Kdy stihnul udělat nábor do týmu?" podivila jsem se, když si Marlene vzala s sebou na snídani koště. Byl všemi obávaný čtvrtek, druhý nejočekávanější den první poloviny školního roku, hned po Vánocích.

„Dva dny potom, co jsme se se Snow bavily na tribunách," odpověděla spěšně a rychle sbíhala schody, jen tak tak jsem jí stačila. „A ta to stihla taky celkem rychle. Určitě to projedem..."

„Ale neprojedete. Jste na to až moc dobří."

„Ale Zmijozel má letos lepší tým," namítla a zmizela v jiném patře.

„Holky, počkejte na mě," volala za námi Lily zachumlaná v chundelatém, rudém rolákovém svetru se zlatými žilkami.

„Pohni kostrou," zvolala jsem a čekala na mezipatře, Marlene už daleko pod námi. „Jestli chceš ještě stihnout snídani."

„Však už jsem tu," zamumlala, když dorazila ke mně, vlasy svázané v jednoduchém drdolu.

Ve Velké síni se to hemžilo lidmi. Všichni se nemohli dočkat, až uvidí Nebelvír nakopat zadek Zmijozelu. Ne, samozřejmě si dělám srandu.

Dvě družstva postávala u stolů, v jedné ruce něco k zakousnutí, v druhé koště. Bylo na nich vidět, jak jsou nervózní, sotva si dokázali vzít něco do úst.

Jakmile jsme si sedly ke stolu, už jenom to by se v ten den mohlo považovat za kolejní vítězství, James zavelel a družstvo s roztěkanou Marlene s jablkem v ruce odcházelo na pozemky. Na mladém kapitánovi bylo také vidět, že je mírně rozhozený, ale vypadal, že se toho snaží co nejrychleji zbavit a nedávat to co nejvíc najevo. Chápala jsem to. Musel se držet, minimálně kvůli družstvu, které by se bez klidného kapitána totálně zhroutilo.

Pozorovala jsem Lily, jak s ním při odchodu propojila pohled, jakoby se ujišťovala, že je všechno v pořádku. Pousmála jsem se. Začínalo to.

Když jsem ještě nebyla součástí kouzelnického světa, žila v jiném století, byl to právě vztah Lily a Jamese, který mě bavil na době Pobertů úplně nejvíc.

Taky jsem si všimla Siriusova pohledu k stříbrno-zelenému stolu a začala ho sledovat. Jeho směrem jsem uviděla mladého kluka, mimořádně podobného Siriusovi. Reguluse Blacka jsem tehdy zahlédla poprvé a podivila jsem se, když jsem zjistila, že je takový, jakého jsem si ho podle knížek vykreslila.

Černou kštici měl ledabyle sčesanou na stranu, aby mu vlasy, i když se mu to s několika prameny nepovedlo, nepadaly do obličeje, jehož tvar byl trošku zaoblenější než u jeho staršího bratra. Na pravé tváři, kousek od koutku, měl malou pihu. Výšku s bratrem měli podobnou, ačkoli byl Sirius o pár centimetrů vyšší a na rozdíl od Reguluse, kterého oči svítily jasně zelenou barvou, byly jeho panenky tmavě šedomodré.

Sirius dvakrát zamrkal, jakoby přál bratrovi štěstí, a pozvedl jeden koutek. Regulus také zamrkal a pomalu, skoro netečně kývl. Pak se odvrátil a spolu s ostatními hráči ze Zmijozelu vyšel ze síně.

„To je tvůj bratr, že?" špitla jsem. Sirius se na mě podíval, v očích se mu mihla nerozhodnost, ale potom smutně přikývl. „Je pořád takový?"

Znovu přikývl. „Dost často. On... Moc neumí projevovat emoce. Navenek. Je tak naučený. To, jak reagoval, se rovná úsměvu. Vlastně nevím, jestli je ho ještě schopen. Myslím, že už jsi o naší rodině slyšela dost..."

Podíval se na mě a já potvrdila jeho domněnku. „Nedivil bych se, kdyby nebyl. Walburga ho co nejdřív donutí nahodit tetovačku, pokud ji už nemá. Thes, on není špatný člověk. Jen prostě nemá koule na to se vzepřít jeho matce."

Úzkostně si povzdechl a já ho bezmyšlenkovitě obejmula. „Je to těžký, já to chápu."

„Ale... Kdybych nebyl tak blbej, mohl jsem ho vzít s sebou," zašeptal. „Mohli by nás vydědit oba. U Potterových by se místo našlo, a kdyby ne, tak někde jinde. Je to moje chyba."

„Není, Tichošlápku," na rameni mu přistála zjizvená ruka. „On si vybral. Mohl udělat to samé. Nabízels mu to a on odmítl."

Sirius mlčel a já ho pustila.

„Pojďme zafandit," navrhl Remus a stále s rukou na kamarádově rameni se rozešel k východu.

„Lils, jdeš?" zavolala jsem na zrzku, která si nacpala do pusy poslední kus chleba s džemem. Odpověděla zabručením a šupem se zvedla z lavice.

„Koho máme letos v týmu?" zeptala jsem se, když jsme scházeli kopec k famfrpálovému hřišti, abych změnila téma. Světlovlasý kluk se na mě vděčně usmál a nechal Tichošlápka, aby odpověděl.

„No, James je chytač, Marlene střelec a Gideon odrážeč, což je dost dobrý, protože máme jednoho sedmáka na skoro každým postu. Pak hraje Ben Duckling z třeťáku druhýho střelce, Felix Moon z šesťáku je druhej odrážeč, pak střelec je Tim Brooke z páťáku a brankáře nám letos dělá Monica Velasquezová," vysvětlil. „Jsou dost dobrý. Hodně se podceňujou. Myslím, že vyhrajou."

„Kde je vůbec Doctor?" zeptala se Lily. „A Peter?"

„Prohrál karty, hlídá místa," ušklíbl se Remus a pokrčil rameny. „A Peterovi není dobře. Včera nastydl a strááášně ho bolí v krku."

Na tribunách bylo už celkem plno, ale díky Doctorovi jsme měli jedny z nejlepších míst na jedné z věží, kde spolu s námi sedělo pár dalších sedmáků z nebelvíru a pár mrzimorů. O věž vedle jsem uviděla Graysena, který se v první řadě znuděně opíral nohama o zábradlí a se založenýma rukama sledoval davy řinoucí se na sedadla. Ucítil na sobě můj pohled a pootočil se ke mně. Věnoval mi poloviční úsměv a krátké zamávání, které jsem mu oplatila.

Sedla jsem si na kraj do druhé řady, protože první byla obsazená Willem Woodem a jeho spolužáky. „Neodvedl jsi příliš dobrou práci," promluvila jsem směrem k Doctorovi, který se posunul, aby seděl vedle mě, a ukázala na mrzimorského brankáře pode mnou.

„Naopak, do první řady zalétávají potlouky," potutelně se usmál a podvlékl svou ruku pod mou paží, která se schovávala v klokaní kapse rudé mikiny. Odfrkla jsem si, ale nechala ho být. Když chce z našich rukou dělat nekonečno, ať si dělá.

Naklonil se ke mně a zašeptal: „Promiň."

Koutkem oka jsem na něj pohlédla a kývla. Nevěděla jsem, za co se omlouvá. Za to, jestli se mnou nemluví, nebo za to, že se mnou mluví až moc, za to, že si ze mě v jednom kuse utahuje, že má tak geniální vtipy, že je s ním sranda, že má právo bavit se s někým jiným než se mnou, za to, že mě nechal být, když jsem na něj pár dní byla naštvaná.

On nebyl ten, který by se měl omlouvat. Byla jsem to totiž já. Přesto jsem ale jen kývla a pozorovala dvojici havraspárů – Lucase a Quentine -, jak se chopili mikrofonu a vítají na hřiště zmijozelské hráče.

A/N
Děkuju moc za krásné komentáře a hlasy! Hned mám větší chuť psát.

Písnička → Help by Hurts ^^♥
T.G.