My life.

Neshody a snědený oběd

Teple oblečená, protože se počasí s přicházející zimou horšilo, jsem nakopávala kamínky při cestě do kouzelné vesničky, která se nacházela dobrého půl kilometru před námi. Krutý vichr mi cuchal vlasy, a protože jsem šla stejným směrem, jako on vlál, měla jsem své nádherně načechrané kadeře každou chvíli v puse.

„Nemluvíš se mnou?" ozvalo se mi u ucha. Zvedla jsem oči k nebi, a potom jsem se na Doctora nechápavě podívala. Kolem krku měl přehozenou kolejní šálu, která mu ovšem krk nijak nechránila, a tak vypadal, jako kdyby se předběžně chystal na famfrpálový zápas, který se měl odehrávat následující týden ve čtvrtek.

„Ty se mnou nemluvíš," pokrčila jsem ledabyle rameny a pokračovala v cestě. Zařadil se vedle mě a začal také kopat do kamínků. Pohledem jsem střelila o několik metrů přede mě, kde si to s úsměvem rázovali tři rozjařené osůbky a odkud v jednom kuse létaly vzduchem Marleniny brýle s oranžovými skly.

Bylo to pro všechny velké překvapení, když jsme se na snídani setkali s veselými úsměvy Jamese i Siriuse připravené hned, až se nacpou jahodovými koblížky, vyrazit. Počáteční, deprimující nálada ta tam.

„Ale prosím tebe, nedělej, že ses mi celý včerejšek nevyhýbala," zamumlal cestovatel a žďuchl do mě loktem. Žďuchnutí jsem mu oplatila.

„Nevyhýbala," odpověděla jsem opomíjejíce nepravdivost svého výroku. Pozvedl obočí.

„Ignoroval jsi mě, proč bych nevyhledala zábavnější společnost?" vysvětlila jsem a zrychlila krok.

„Nejsem zábavný?"

„Poslední dobou ani ne," odsekla jsem. Neměla jsem na něj náladu. Nejspíš to bylo tím počasím. Anebo jeho propíjejícíma, modrýma očima, ve kterých jiskry občas připomínaly střely tanku.

„Opravdu?" ušklíbl se.

„Hm," broukla jsem.

„A co jsem? Jaký jsem?"

„Idiot seš," zamumlala jsem a snažila se předejít Mary s Dorcas, které šly takovým tempem, jenž bylo skoro nemožné dohnat, natož předehnat.

„Opravdu?"

„Jo."

„Proč?"

„Jen tak."

„Co je s tebou?"

„Co je s tebou?" málem jsem vykřikla, tahle konverzace byla naprosto zbytečná a nezajímavá a neskutečně mě iritovala. On mě iritoval. Hodila jsem po něm vražedný pohled a kroutíc hlavou jsem zrychlila tak, abych mu dala jasně najevo, že se s ním dál bavit nechci.

∞

„Ah look at all the lonely people
Ah look at all the lonely people

Eleanor Rigby, picks up the rice
In the church where a wedding has been
Lives in a dream
Waits at the window, wearing the face
That she keeps in a jar by the door
Who is it for..."

Eleanor Rigby se ozývala z otevřeného okna prvního domku, který nás přivítal při příhodu do vesnice.

Bylo to krásné, ulice byla pokrytá barevným listím a vzduchem se nesla spokojená vůně přicházející zimy. Vnímala jsem jen rozesmáté děti kolem sebe a přítomnost mých přátel. Jemný větřík mi foukal do vlasů a poháněl kutálející se pestré listoví po zemi.

„Dnes poprvé ochutnáš máslový ležák," promluvil vedle mě James a natěšeně na mě zamrkal. „A já ho ochutnám taky. Poněkolikáté."

Pousmála jsem se. „Je to tu pro vás pořád takovéhle?"

„Cože?" zakabonil se Sirius.

„Jestli to tu vnímáte pořád, jako kdybyste tu byli poprvé," zformulovala jsem správně své myšlenky a upravila si šálu kolem krku.

„Prakticky ano," přitakala Marlene a nadšeně se porozhlédla. „Nejdřív jdeme na ležák, jinak tady umrznu. Potom tě zavřeme do Chroptící chýše a projdeme si pár našich oblíbených uliček, které většina lidí nezná. A pak zalezeme k madam Pacinkové do čajovny, trochu se ohřát."

Úsměv se mi rozšířil, když mě chytla za ruku a zrychlila do klusu. „Poběž!"

Cítila jsem, jak se mi větřík opírá do tváří, cítila jsem různé vůně linoucí se z oken, Marleninu teplou dlaň svírající tu moji mrznoucí, slyšela jsem zvuk bot ostatních, jak se za námi rozběhli, tóny hrajícího piana a hluboký hlas zpívajícího muže.

Hostinec stál uprostřed hlavní cesty, s vyobrazením tří košťat ze železa nad vchodem. Ovanul mě teplý vzduch a na okamžik jsem byla mírně dezorientovaná, ztracená v labyrintu stolů a rozvalujících se hostů, kteří ale z Bradavic nebyli. Doběhli jsme první. Za mnou zavrzaly dveře a v nich se objevili Pobertové s růžovými tvářemi.

Marlene mě dotáhla ke dlouhému stolu v rohu hostince, s výhledem rovnou ke vchodu, hrcla si na dřevěnou lavici a sundala si z hlavy červený baret. Ten den se vymódila. Měla na sobě černý, přiléhavý rolák zastrčený za džínovou sukní zajištěnou velkým, tmavým páskem a vysoké kozačky na nohách, schovaných v černých punčochách.

Sedla jsem si, když se k nám přišoural Sirius a s heknutím padl na židli naproti. „Bolí mě nohy," prohlásil.

Ušklíbla jsem se a sledovala Jamese, Remuse, Petera a k mé nesmírné nelibosti Doctora, jak se přibližují ve společnosti Lily k našemu stolu.

„Letos máme ve společnosti dámy, všímáte si toho?" zakřenil se Peter.

„Já jsem ale byla s váma už minule," zaprotestovala Marlene a pohodila svými blonďatými vlasy.

„Ty se skoro nepočítáš," prohodil Remus s úšklebkem a vysloužil si od blondýnky bouchnutí do ramene. „Jau!"

„Nech si ty debilní kecy," zabručela a nafoukla tváře.

Přišla k nám menší, zaoblenější paní, které nemohlo být přes pětadvacet, a s bločkem v rukou se zeptala, co si my, nezbedníci, tentokrát dáme.

„Zdravím, Rosemerto," ozvalo se hned několikrát. Já jsem se ale jen nervózně usmála.

Promluvil za nás všechny Peter: „Všechno to prej budou ležáky."

„A chcete do toho kapku rozehřejváku?" zeptala se rozpustile a zapsala si objednávku.

James povytáhl obočí. „Ale noták, Rosemerto, kapku? Už nám bylo sedmnáct, dej nám tam trochu víc, my jsme zvyklí."

Rosa se zachechtala. „Ještě aby ne. Lila jsem vám to tam už, když vám bylo sotva patnáct. Divila jsem se, že jste odsud neodtáhli vožralí jak dogy."

„Ale to víš, že odtáhli," uchechtl se Sirius. „Jen to umíme docela zamaskovat. Třeba já vožralej chodim rovnějc než obvykle."

Ucítila jsem na sobě pohled a hned mi bylo jasné, čí oči mne propalují. Dělala jsem, že jsem si toho nevšimla.

Rosemerta zachrochtala. „Radši jdu pro to pití, jinak mě tady složíte rovnou."

Když se vrátila s devíti hrnky ležáku, podívala se na mě. „Tebe jsem tu ještě neviděla, jsi nová?"

Přikývla jsem a nervózně se usmála. „Jsem Thesia."

Madam taky přikývla, jako by to pro ni něco znamenalo. „Jsem Rosemerta. Tykej mi, drahoušku. Máš moc pěkné vlasy. Jak se ti tu líbí?"

„Děkuju. Je to tu moc skvělé."

Usmála se na mě. „Takže co?" Rosa si přisunula židli. „Mám chvilku, tak povídejte, přehánějte. Jaký je sedmý ročník?"

„Náročný na nervy," prohlásila Lily.

„Tomu věřím," soucitně pokývala hlavou. „Jak probíhají přípravy na předvečer všech svatých?"

„Letos si to vzala na sebe profesorka Bulstrodeová, divím se, že na to má nervy," vysvětlil Remus.

„Myslím, že mezi sebou tahají dřívka nebo házejí kostkama," zasmál se Doctor a znovu na mě vrhl letmý pohled.

Po chvíli se rozproudila konverzace a do hostince přicházeli první bradavičtí studenti.

„Co na ni furt tak zíráš?" všimla si toho i Rosemerta a sjela ho pohledem. „Ti snědla oběd nebo co?"

Protočil očima. „Ne."

Rosemerta se uchechtla a Pobertové si vyměnili významný pohled. Svraštila jsem obočí. Dělo se tu něco, o čem jsem nevěděla. A když na sebe koutkem oka koukly i Lily s Lene, věděla jsem, že je to něco ultra divného.

Černovláska vstala. „Musím jít, mějte se. Zase se zastavte. A příště chci víc drbů!"

„Měj se," ozvalo se sborově, tentokrát jsem se k nim už připojila.

a/N
Dneska taková slabší kapitola, omlouvám se :)
T.G. ♥