This is gonna be the best day of my life.

Adrianovy vaječníky

Vlasy jsem si spletla do neohrabaného copu a některé vlasy si z něj vytáhla, aby působil co nejledabylejším dojmem. Navlékla jsem na sebe bleděmodrý svetr, přehodila přes sebe tmavou větrovku a vyrazila jsem. Nevěděla jsem, co mě čeká, jaký trest dostaneme takhle odpoledne. Hromadné tresty se zásadně nedělaly.

Hradem se hemžila spousta studentů, někteří jen tak posedávali na chodbách a povídali si mezi sebou, jiní pospíchali s náručí plnou učebnic do knihovny, další, teple oblečení, si to mířili na školní pozemky a někteří dobrovolníci pomáhali profesorce Bulstrodeové, která učila starodávné runy, připravovat a zdobit Velkou síň a chodby s učebnami na nadcházející Předvečer všech svatých, který byl další den.

„To je dost, že jsi tady," zavolala na mě blondýnka, hned, co jsem došla k jejich skupince postávající u hradní brány. Držela v ruce dvoje hrábě a jedny po mně hodila. „Jdem hrabat!"

Usmála jsem se a pohledem hledala Doctora, který byl ke mně otočený zády a povídal si s Blue Largegreenovou. Blue ráda fotila, to jsem věděla, i když jsme za školní rok spolu promluvily sotva dvě věty, proto měla i teď kolem krku zavěšený malý, hnědý foťáček a jako všichni v ruce hrábě. Její pleť byla světlá, ale ne tak světlá jako Snow, která postávala kousek vedle a bavila se s Lily, Avou a Remusem. Blue měla tmavě modré oči a její tmavé, hnědé vlasy nosila často svázané v rozchuchanějším, vysokém drdolu. Odvrátila jsem pohled.

Očividně jsme se mnou byli všichni, a tak se celá skupinka bezmála šedesáti studentů vydala směrem na pozemky. Vzduch byl načuchnut přicházející zimou a tváře nám ošlehával studený větřík.

„Pamatujete si, jak jsme hrávali tu srandahru, jak jsme přeskakovali vrbu Mlátičku? To byla teprve zábava," zasnila se Mar a zahákla svou ruku do té mé a do Laryiné, která šla vedle nás, když jsme ten nerudný strom míjeli.

„Jasně," nostalgicky se usmála a prohrábla si vlasy. „To byla děsná prdel, škoda, že to museli zakázat."

„Tak když to někomu málem vypíchne oko, tak to bylo jen rozumné," otočila se za námi Maisey. „Kdo to vlastně byl?"

Do konverzace se zapojila Kaiden. „Hej, to si nepamatuju, ale myslím, že to byl někdo o rok níž ze Zmijozelu. Takoví idioti jsou totiž jen tam."

„A o rok výš," přisvědčila Maisey s mírným kývnutím.

„Nebo celkově ve Zmijozelu," ušklíbla se Marlene.

Lara nakrčila čelo. „A nebyl to nějakej z těch povedených kamarádíčků mladýho Blacka?"

„A jo, vlastně, to je celkem dost možný," přitakala Kaiden a upravila si na hlavě rudou kšiltovku. Potom se ušklíbla. „Když už jsme u mladýho Blacka, je z něj docela pěknej kluk, co?"

Abych pravdu řekla, na Reguluse Blacka jsem doposud nepomyslela. Zapátrala jsem v paměti a uvědomila jsem si, že jsem ho vůbec nikde neviděla. Anebo jsem si ho nevšimla.

„Kdyby se letos tolik neschovával, byla bych za ním i zašla, je docela v pohodě. Na to, že je to Zmijozelák," podotkla Lara. „Docela jsme se bavili jednu dobu."

Dorazili jsme na kraj lesa k Hagridově domku, odkud obří chlapík vylezl v tlustém oblečení a s šátkem kolem krku a zavedl nás na místo, kde jsme si měli odpykat, v uvozovkách, trest.

„Hlavně se mi tady nepobijte. Svačina je ve čtyři," zahuhlal a vysmrkal se velkého, růžového kapesníku, načež se vydal zpátky do chaloupky, zřejmě k hrnci čaje a do postele. Vypadal hodně nemocně, ale než jsem se ho stačila zeptat, jeho vousatá hlava zmizela mezi stromy a jediné, co po něm zbylo, bylo občasné zatroubení do kapesníku.

Rozdělili jsme se na skupinky a zaujmuli pozice v koutech mýtinky, kam nás dovedl Hagrid. Doctor si mě celou dobu nevšímal, nebo nevnímal mou přítomnost, proto jsem nad ním jen lehce zakroutila hlavou a raději zamířila ke skupince příjemně vyhlížejících havraspárských s rozmyslem se seznámit, protože, ač už byl konec října, jsem moc šancí své ostatní spolužáky poznat nedostala.

Přivítala mě milá tvář nazrzlé Bailey Morganové, která právě začala skupinku ponoukat k bitvě s hráběmi.

„Čau! Jdeš k nám? Thesia, že ano? Chodíš se mnou na jasnovidectví. Konečně tě poznávám!" zářivě se usmála. „Jsem Bailey."

S úsměvem jsem povytáhla obočí nad její upovídaností, když mě chytla za ruku a táhla mě ke skupince tří kluků stojící opodál. „Tohle je Adrian, tamto s tou děsnou čepicí je Lucas a nakonec ten auťák vzadu je Graysen," představila je a kluci mě obdařili úsměvy na pozdrav. Graysen se ležérně opřel o hrábě a mrkl na mě.

Zasmála jsem se. „Jsem Thesia."

Graysen se ušklíbl. „To už víme."

Bailey ho opatřila otrávenou grimasou a mávla nad ním rukou. „Jeho si nevšímej, má svoje náladičky."

„Proč se s ním bavíte?"

„Když chce, dokáže bejt sakra v pohodě, jen před tebou machruje," ušklíbl se Lucas a ukázal koncem hrábí Graysenovým směrem. „A moje čepice je náhodou boží."

Měl na sobě barevnou kšiltovku s vrtulkou, která je tak často vidět v dětských seriálech. Musela jsem souhlasit.

„To tedy je. Mimochodem – slyšela jsem správně o té bitvě s hráběmi?"

Adrian si rezignovaně sednul na zem a povzdychl si. „Byl bych radši, kdyby ne. Ale když už, tak až to uklidíme, nechceme nastydnout do těch Prasinek zítra."

„Řekl a sedl si na zem," odfrkl si Graysen a popošel blíž k nám. „Nastydnou ti vaječníky."

Vyprskla jsem smíchy a začala pomáhat již hrabající Bailey.

„Nemám vaječníky, debile," prskl Adrian, ale vstal a oprášil si zadek od hlíny.

„To namlouvej sobě."

„Pojďte nám radši pomoct," navrhl Lucas, popadl je oba za ramena a táhl je k nám. Bailey se vesele plácla do své kulaté, pihami poseté tváře.

„Tak se do toho dáme."

A tak jsme se do toho dali. Přišla jsem na to, že když si vyberete ty správné havraspárské, jsou neskutečně fajn banda. Byla s nimi zábava, ne o moc jiná než s Nebelvíry průšviháři, možná stěry byly na vyšší úrovni. Dvě hodiny utekly jako voda a přišel čas na svačinu.

Trochu mě zamrzelo, že se po mně nikdo z přátel nesháněl, doufala jsem, že za mnou alespoň někdo zajde, ale jediná, která se k nám o pauze připojila, byla Chelsea, jež nezahálela a ukradla ze stolu, na který nám Hagrid jídlo a pití položil, celý tác koláčů a šest hrnků horkého ovocného čaje.

„Kámo, průser," hrcla si a naklonila se ke mně, aby prstem ukázala na dvojici u stolu naproti. „Ti dva po sobě jedou."

„Nekecej," vydechla jsem, když jsem spatřila Remuse a Snow, oba se zrůžovělými tvářemi, mohlo to být i od větru, ale v to jsem moc nevěřila, jak spolu pijí čaj a sdílí jeden koláč. „Z toho se najedí?"

„Myslím, že v skrytu jejich duší o to nejde ani jednomu z nich," prohlásila Bailey vedle a ukousla si pořádný kus makového koláče. Chelsea přejela pohledem po skupince a pohled jí trochu ztmavl, když očima přistála na Lucasovi, který se pořádně nadechl a radši se otočil.

Nakrčila jsem čelo. Co to jako mělo být?

Do konce minulýho školního roku spolu chodili, ozvalo se v mé hlavě. Polekaně jsem sebou trhla a pohnula hlavou ke Graysenovi sedícímu naproti mně.

Ty si nitrozpytec? Vytřeštila jsem oči.

Ne, právě si povídáš mým hlasem sama se sebou, cítila jsem na sobě jeho pohled. Když jsem zvedla hlavu, ušklíbl se.

Do toho Chelsea povídala: „Flirtovali spolu celou dobu, myslela jsem, že umřu. Nevěděla jsem, že je toho vůbec Lupin schopnej..."

Děláš tohle lidem často?

Věnoval mi liščí úsměv, ale neodpověděl. Místo toho se zaměstnal tvarohovým koláčem.

Odškrtla jsem si imaginární políčko: Nemyslet před Grayem.

Potichu se zasmál. „Shání tě Evansová."

A/N
Čauky, doufám, že si užíváte nového roku a i sněhu, který se rozhodl zakutálet i k nám do nížin :D Zním jak rosnička.

Já teda nevím jak vy, ale já už teď Graysena stráááášně miluju a až do té doby, co jsem nepsala těch pár posledních odstavců jsem ani já nevěděla, že je nitrozpytec. Huh, překvápko!!

Jak se, prosím vás, skloňují hrábě?

With love, Tessie. ♥