Everybody up now.

Opilost se trestá trochu mírněji než rušení nočního klidu

Řeknu vám to upřímně.

V tom čaji byl rum.

Proto mi, prosím, promiňte, že si nepamatuji až na Siriuse tančícího na stole a zahajující gong vůbec, ale vůbec nic. Co ale vím, je, že jsme nevyhráli.

Probudila jsem se s příšernou bolestí hlavy v jedné z postranních chodeb kdesi u učebny Věštění z čísel. Nebyla jsem sama, vedle mě také někdo ležel. K mému údivu to nebyl Will, se kterým jsem byla původně spárovaná, ale Ava, která mi původně ležela na kotníku, ale jak jsem sebou při probouzení trhla, řáchla se hlavou o kamennou dlažbu.

„No do háje," sykla a pomaličku se posadila vedle mě, seděly jsme zády opřené o studenou zeď. „Kde to sakra jsme? Je tu zima jak ve Finsku."

„Ty, Avo, kolik stupňů mají na podzim ve Finsku?"

„Nemám nejmenší tušení," vydechla a prohrábla si svoje černé vlasy. „Co se- uhuh... Voge, kde je, ten Banánovník?"

Zaraženě jsem se na ni podívala. „Cože?"

„Smith, Banánovník, měla jsem ho nazvat hůř, zasloužil si by to."

„Šmarja, proč? Co udělal?"

„Řekl, že budeme špehovat náhodnou dvojici, pak mi někde utekl."

„A koho?"

„Vás přeci!"

V tu chvíli se zpoza rohu ozvalo zaskučení, a pak nechutné, dávivé zvuky. Nakrčily jsme nosy.

„Nebli tak hlasitě, ať už seš, kdo chceš," Ava se chytla stěny a pokoušela se postavit. „No do prdele, to je to všechno tady tak kulatý?"

„Pffffft," vydechla jsem a zkusila se taky postavit, přičemž se mi strašlivě zatočila hlava. „Jo, asi jo."

„Hej, kdo seš?" houkla tmavovláska a upravovala si svou šedivou mikinu.

„Kdo asi, Mcdanielsová, Wood,"

Z dálky se blížily kroky. Hlasité, nepříjemné klapání podpatků, které mohly patřit jen jediné, dospělé osobě v tom hradu.

„A jak to asi mám vědět? Vždyť tě ani nevidim."

„Víte, co se vůbec dělo?" přerušila jsem je a oprašovala ze sebe špínu ze země.

Ava zavrtěla hlavou. „Kromě tamtoho? Vůbec."

Ze zatáčky vykoukla tmavovlasá kštice mrzimorského kapitána. „Hah, to byla jízda... Jé, paní profesorko, bacha, tady jsem –„ čvachtavý zvuk přerušil Woodovo blekotání, „nablil."

Profesorka McGonagallová znechuceně mlaskla. „Ale no tak, Woode, vzmužte se, vstaňte, Woode,"

Bylo slyšet, jak se zvedá. „Tak já se k vám připojím, tady je Thesia s Avou, paní profesorko," škodolibě ukázal za náš roh. Ava naštvaně dupla, hlava mě zabolela tak, jako kdyby mi někdo chtěl vyoperovat mozek.

„Á, slečny Mcdanielsová a Angelová, že mě to nepřekvapuje."

Možná ona nebyla překvapená, zato já ano. Nikdy bych nečekala, že při tom, jak nás bude po hradu sbírat, s námi bude mluvit o mnoho vlídnějším tónem než obvykle. Čekala jsem, že nás abnormálně seřve za to, co to jako děláme, a pošle nás do ředitelny.

Ale ne, ona se skoro usmívala.

„Seš dement, víš to?" sykla Ava, když viděla, jak si naše jména profesorka zaznamenává do notýsku.

„Slečno Mcdanielsová," napomenula ji profesorka a poznamenala si naše jména do malého sešitku.

„Hm, hm," usmál se Will.

„Úderem druhé, to jest za dvě a půl hodiny, vás čekám na školních pozemcích, teď to běžte dospat. Ať už vás tu nevidím," řekla McGonagallová a rychlým krokem odešla. Nakonec se nám povedlo dopotácet se do postelí a na pár minut ještě usnout. Tedy jen do té doby, než mi byla do obličeje chrstnuta voda.

„Co se děje sakra?" pomalu jsem otevřela oči. Nebyl to nikdo jiný, než ten zatracený Doctor v košili a kšandách, s úšklebkem posazeným uprostřed tváře.

„Vstávej, prde, za pět minut tam máme být a ještě jsme ani nejedli," zahlaholil vesele a natáhl ruku, snad aby mi pomohl vstát.

Mou odpovědí byl však zvednutý prostředníček. Avšak on se nedal a za tu ruku mě přeci jen chytil a donutil mě tím sebou trhnout až dosedu. Překvapeně jsem zamrkala, když mě chytl v podpaží, pak si mě přehodil do náruče, jako kdybych nic nevážila, a já skončila v jeho náručí, s rozespalým výrazem a vymazanou myslí, těsně u něj.

Pousmál se. „Jsi roztomilá... Vstávat a cvičit, ospalče."

Zmohla jsem se jen na pouhé: „Hm, ne."

Po chvilce mě položil na zem, otočil mě a odnikud vytáhl můj hřeben. „Jsi děsně rozcuchaná, víš to? Taková malá čarodějnice," začal mi česat vlasy, šíleně opatrně, bylo to příjemné. Ani ta hlava už mě tolik nebolela potom, co jsem se pořádně prospala. A dokonce jsem ani nezvracela!

„Neobyčejně obyčejná," broukla jsem se zavřenýma očima.

„Obráceně, ty trubko," řekl potichu mírným tónem, ze kterého byl slyšet úsměv, a pocuchal mi vlasy. „Ach, zničil jsem své dílo, tak znova."

Pousmála jsem se. „Jo, jo, to klidně můžeš, ale.... Počkej, kdy že tam máme bejt?" rychle jsem otevřela oči a malinko sebou hýbla, takže mě kartáč ve vlasech trochu zatahal.

„Klid, Thes, až za půl hodiny, musel jsem tě dostat z postele."

Chvíli bylo příjemné ticho, jen mi rozčesával vlasy a já si to naplno užívala, protože to se přeci jen často neděje. Se zavřenýma očima jsem stála uprostřed pokoje a nevnímala čas. No, kéž bych to takto mohla říct. Byla jsem hodně rozespalá, a tak jsem byla spíše v takovém tom módu, kdy jen stojíte a nejste schopni ničeho jiného.

„Myla sis vlasy, že?" broukl a já slyšela, jak odkládá hřeben.

Se stále zavřenýma očima jsem nakrčila čelo. „Jak to víš?"

„Máš je potom takové jemné a chundelaté. A taky... Hezky voníš," usmál se a já cítila, jak se mi hrne krev do tváří. Otevřela jsem oči.

„Uh, díky."

Přešel přede mě, s malým úsměvem s ďolíčky, a vzal pár pramenů mých vlasů a podržel je v rukou. „Jsou zvláštní. Někdy hnědé, jindy zlaté, další den nazrzlé," podotkl zamyšleně, s malinkým nakrabacením čela, a bezděky mi vlasy zastrčil za ucho.

Hleděla jsem na něj vyjeveně, jako by byl z jiného světa. Jeho kaštanové vlasy byly ten den podivuhodně učesané a na tváři měl prazvláštní výraz, kterým si mě přeměřoval. Jeho hnědé oči zanedlouho našly mé, jejich barva se měnila při každém Doctorově pohybu, jak si hrála se světlem.

Chvilku jsme tak stáli, byl to opravdu divný moment, pár sekund, možná trochu víc, ale zdálo se to jako minuty. Dlouhé, přetrvávající. Dokud se nepousmál a neřekl: „Měli bychom jít."

Trhla jsem sebou, jako by mě vytrhl z jakéhosi transu. Zamrkala jsem. „Dobře."

Se slovy: „Teple se obleč," opustil dívčí ložnici.

A/N

Strašně se omlouvám, že to trvalo takovou dobu, opravdu jsem nic nestíhala, tohle období je opravdu hektické... Luv yu

Oprašujeme staré vztahy *mrk mrk*

-T.G.