I say we lose control.

Třeba mu to narovnalo nos

„Být, či nebýt, to je oč tu běží," slavnostně zarecitovala Marlene z Lilyina výtisku Hamleta. Zahloubaně si vrátila lízátko do pusy a očima přejížděla po řádcích scénáře. „To je ale krávovina. Jak něco takovýho můžeš sakra číst?"

„Dej to sem," Lily zamračeně blondýnce vytrhla knížku a položila si ji na stolek vedle postele. „Tohle, milá Lene, je vyšší úroveň literatury. Abys mohla přečíst, chápat a vžít se do takto hodnotných děl, musíš se přenýst přes smrt vlka v Červený Karkulce!"

„Ale vždyť to bylo podlý! Takhle ho obelstít a nechat ho umřít někde ve studni. Pro zvířata je pud zabíjet přirozenej," argumentovala blondýnka. „Kdyby ho aspoň snědli."

„Tobě se to lehce řekne, ale zkus něco takovýho říct Ruby Cunninghamový," přidala se Dorcas.

„Zrovna týhle pipce? Proč bych s ní měla mluvit?"

„Zapomnělas? Před rokem se vzdala svých satanistických rituálů a dala se na vegetariánku," řekla Mary zpoza skicáku. „Lil, máš ještě karamelku?"

„Satanistických rituálů?" zeptala jsem se zvědavě.

„No, ona bývala dost taková... divná," vysvětlovala honem Lily a hodila po Mary bonbónem.

„Ne že by se to od tý doby nějak změnilo," ušklíbla se Marlene.

„Ale kušuj. Ruby prostě odmítala nosit cokoli, co nebylo černé. Mrzimorská kolej tehdy ztratila nespočet bodů, protože ani její spolubydlící, ani prefekti, ani nikdo jinej ji nedostal ani do uniformy,"

„Aubrey si mi v tu dobu hodně stěžovala, že se jí všichni bojej, že s nimi nemluví, pořád si něco pošeptává, čmárá si něco do takovýho koženýho sešitu – ha, skoro jak Snape - a má všude po nohou nakreslený divný symboly. Aubrey je její spolubydlící," objasnila Dorcas, přičemž si česala své světle hnědé, po pas dlouhé vlasy, jak viděla můj nechápavý pohled. „A naše milá Ruby se stala zničehonic vegetariánkou, obarvila si vlasy na blond – což mimochodem vůbec nesedí k její tmavé pleti – a uniforma je pro ni svatostí. Dokonce i podkolenky nosí!"

„To je pravda," přitakala Lily a zachytila papírek od nového lízátka, který Marlene házela na zem. „Do koše, ty čuně."

„Potom," protáhla blondýnka a překřížila si nohy na posteli.

„Hned!"

„Mimochodem – nastudovala jsem si dopředu seznam lektvarů, který se budem učit. Vopáčko, to bude zas nuda,"

„Aspoň projdu," ušklíbla se Marlene a hodila papírek do koše. „Gól!"

Následující odpoledne jsem byla poučena o tom, jak to vlastně tady na škole fungovalo. Lily šla prodiskutovat hlídky s Jamesem Potterem a Dorcas s Mary zmizely kamsi za Larou a Kaiden, dvojčaty bydlícími přes chodbu. A tak jsme si s Marlene zbyly.

„Tenhlecten ústav se dělí na dvě části. Ti, kteří se pořád učí a učí a všechno berou vážně a myslej si, že to dotáhnou někam daleko, a ty, který to skutečně někam dotáhnou – což jsme my, ti, kteří si užívaj života a na všechno pečou," ne, neřekla pečou.

Ušklíbla jsem se. „Tak to asi vím, kam budu patřit."

Než jsem se stačila nadechnout, sobota byla pryč a s ní i krásné, sluníčkové počasí. Nedělní dopoledne jsem strávila v knihovně, kde jsem si zalezla a pročítala všelijaké knížky, které by mi mohly pomoci dohnat více učiva, a tím jsem víceméně poručovala slib, který jsem dala Marlene předchozí den.

Ale to jen proto, že jsem si sebou nebyla jistá, přeci jen je šest let pěkně dlouhá doba, a jak se ukázalo, většina na tom nebyla tak bídně jako já. Svěřila jsem se se svou nejistotou Jamesovi, který se se mnou z kluků (vyjma Doctora) bavil kupodivu nejvíce.

„Můžu ti pomoct, jestli budeš chtít," nabídl se a na tváři si nakreslil úsměv.

„No nevím. Jako primus máš dost práce i beze mě, takže – " byla jsem přerušena protočením očí a mávnutí rukou.

„Není to tak náročný, jak to vypadá, ani jak to líčí slečna Lily – chodící zodpovědnost - Evansová," řekl. „Navíc, važ si mé ochoty. Jen tak pro někoho tohle neudělám."

A tak si mě vzal pod svá ochranná křídla a rovnou jsme se vrhli na zlepšování gestikulace a výslovnosti u některých kouzel jako třeba Accia. Překvapeně jsem zírala na propisku, která před dvěma vteřinami ležela na stole pět metrů přede mnou, a teď jsem ji tiskla v ruce.

„Super! Sice na sto padesátý osmý pokus, ale přece!" zavýskl si James. „Za pár dní budeš dobrá minimálně jako Marlene."

„A kdy budu dobrá jako ty?" ušklíbla jsem se. Odpověď jsem však znala už předem.

„Mrzí mě to, ale nikdy. Nikdo není lepší než já," jízlivě dodal. Musím přiznat, že ho to podle tónu, jakým to pronesl, vůbec nemrzelo. Naopak se mnou spíš bavil.

Ale to byl prostě James. On měl vždycky takový zvláštní druh humoru, který mnoho lidí považovalo za egoismus, ačkoli když byste ho poznali trochu blíže, a to by fakt stačilo nahlédnout jen malinko pod slupku toho populárního, věčně rozcuchaného kapitána nebelvírského kapitána famfrpálového družstva, dovtípili byste se, že to všechno jsou jen jeho způsoby, jak si z lidí udělat šoufky.

Kdyby někoho chtěl urazit, měl na to trochu jinačí způsoby. Ale o tom jindy.

Na řadu přišlo pondělí a s ním i první školní den. Ráno jsem na sebe opět navlékla školní uniformu, kterou jsem nalezla po rozřazovacím ceremoniálu na své posteli. Na snídani nám byly profesorkou McGonagallovou rozdány rozvrhy pro následující školní rok.

Lívance s rybízovou marmeládou a šlehačkou byly naprosto výborné. Jako bych je vařila sama. Samozřejmě to byl vtip. Měla jsem talent na spoustu věcí, ale vaření to nebylo.

„Naši ne-až-tak milí, neposlušní a nedobře vychovaní chlapci," předčítal Sirius dopis od Potterových, všichni jsme se klátili smíchy. „Doufáme, že letošek se obejde bez zpráv od ředitele a že začnete konečně psát domů. Ovšem tomu moc nevěříme, a tak za každý dopis od vás vám přibyde patnáct srpců do kapesného a za každý dopis od Brumbála vám ubereme sedmdesát pět. Jsme v pytli, Dvanácteráku.

Abychom trošku odbočili od, ať už pro nás či pro vás, ztráty peněz, nepříjemného tématu. Jaký je první školní týden v Bradavicích? To jste teda odbočili...
Kolik přibylo do Nebelvíru?
Tak co, Jamesi, už ti stačili ten odznak sebrat?
Babička Potterová vás pozdravuje.

Jamesi – hlídej Siriuse.
Siriusi – hlídej Jamese.
Kluci – nezlobte.
Pozdravujte kluky.

S láskou a brečící peněženkou,

Phemie a Fleamont Potterovi."

Sirius dočetl dopis a s úsměvem pohlédl na oslovení v dopisu. Znamenalo to pro něho hodně, to jsem věděla i bez toho, aby mi to někdo řekl. Stačilo vidět ten šťastný záblesk v jeho očích.

„Pak jim musíme odepsat," rozhodl James. „Chci peníze. Ale teď bychom měli vyrazit. Má někdo Přeměňování?"

Zadívala jsem se na rozvrh, a když jsem spatřila přeměňování na prvním místě, rozzářila jsem se.

„Já," řekla jsem. Zjistila jsem, že s námi bude ještě Sirius, Remus, Doctor a Lily – tudíž budoucí bystrozoři. Co jsem chtěla být já, to mi bylo v hloubi duše skryto. Lákalo mě ale profesorství. Usoudila jsem tedy, že můj rozvrh je univerzální.

Upravila jsem si brašnu a spolu s ostatními vyšla z Velké síně.

∞

„Vítejte zpět po dlouhých prázdninách, kdy jste jistě na všechno zapomněli," započala hodinu profesorka McGonagallová a přísně si měřila osazenstvo třídy. Po její pravé ruce seděli rozvalení Nebelvíři a po levé znudění Zmijozelští.

„Takže si projdeme docházku, a pak se vrhneme na lehoučké opakování. Nesmíme ztrácet čas – OVCE už jsou za dveřmi," pokračovala. Za sebou jsem uslyšela Jamese, jak se svěřuje Siriusovi o svých plánech na příští víkend.

„Pane Pottere, věřím, že nebelvírský famfrpálový tým bude letos úspěšný, ale času na tlachání budete mít o pauze dost, prosím, obraťte svou plnou pozornost k učivu. Budete ho potřebovat. A pro vás, pane Blacku, to platí také," dodala, když Sirius otevíral pusu k odpovědi.

Jak by se dalo čekat, následující půlhodinu jsme se věnovali opakování, přičemž, k mému překvapení, jsem dost z toho věděla. Doctor vedle mě si neustále něco maloval do nějakého sešitu, a když přišlo na novou látku, maloval si dál. Pokrčila jsem nad ním rameny. Jeho věc. Já naopak jsem se snažila si vše pečlivě napsat a učivo si zapamatovat, abych toho měla co nejméně.

Nicméně mi dalo určitou práci, udržet pozornost, neboť jsem z levé strany slyšela všelijaké pošuškávání mého jména a Zmijozelští si na mě v jednom kuse ukazovali.

„Slečno Greenfieldová, vyhoďte tu vlaštovku, ihned," nakázala rozzlobeně McGonagallová zmijozelské studentce, která po mně hodila seskládaný kus pergamenu, aniž by se profesorka otočila od tabule.

Po dvou hodinách zazvonil zvon a my dostali konečně přestávku. Vyšli jsme ze třídy a zapřemýšleli, co bychom mohli dělat, protože nás čekala volná hodina.

„Navrhuji sehnat Marlene a Petera a zajít někam ven. Doufám, že mají taky hodinu pauzu," Remus si uklízel věci do kožené brašny a vytáhl kapesník, do kterého se vysmrkal.

„Souhlasím," přikývla jsem. Toužila jsem po čerstvém vzduchu a navíc bylo venku docela hezky.

Marlene jsme dlouho hledat nemuseli, za několik okamžiků se i s mrzimorským kapitánem objevila ve dveřích do Velké síně, kde jsme svačili.

„Zdravím, lidi. Co první hodina u McGonagallové?" otázal se Will a podíval se na mne. Na tváři mu, jako při většině příležitostí, pohrával úsměv a rýsovaly se mu ďolíčky. Černé vlasy měl trošku pocuchané a v ruce držel učebnici Bylinkářství.

„Ahoj," usmála jsem se na něj. „Bylo to zajímavé. Je to dobrá profesorka."

„Tak jest," přisvědčil James. „Jen ji nesmíš naštvat. Potom je to oheň chrlící saň. A co Prýtová? Už se zotavila? Ta její sežehnutá ruka minulý rok nebyla moc pěkná."

„Ale jo, vypadá v pohodě," přitakal Will. „Puchýře už nemá, ale pár nepěkných jizev jí zůstalo."

„A... Promiň mi tu blbou otázku... ty jsi jen Will nebo William?" zeptala jsem se.

„William, ale nemám rád, když mi tak někdo říká," odpověděl Mrzimor. „Zní mi to tak, jako bych něco provedl."

Mezitím jsme našli Petera – taky nás hledal.

Byli jsme venku a mířili si to k jezeru, když se zevnitř hradu ozvala rána.

„Co to bylo?" Lily se otočila k severní věži.

„Asi Snapeovi zas něco bouchlo," odpověděl ledabyle Remus a pohodil rukou.

„Třeba mu to narovnalo nos," při Peterových slovech jsme se všichni zasmáli, dokonce i Lily se na tváři objevil škleb, a dál už jsme Severuse Snapea neřešili.

A/N

Zdravím všechny! Tak, když už si konečně zvykám na tempo ve škole, se můžete těšit na jednu-dvě kapitoly týdně - jak to budu stíhat. Ale jsem rozhodnutá, že Vírem Času dokončím ještě před Vánoci a že na Štědrý den vyjde druhý díl! (Jsem straště excited, protože tahle knížka mi zabrala neskutečný množství času a nervů a už přes rok mám naplánováno, co se v druhém díle bude dít, a půl roku co se bude dít ve třetím. A myslím, že se máte na co těšit!

yours, TG.