Natasha mě celý zbytek dne nespustila z dohledu. Ať už jsem si hrála s Lilou na zahradě, Natasha vždy byla někde poblíž, buď seděla na verandě s Laurou, nebo posedávala na houpačce na stromu, aby se neřeklo, že se svou neteří netráví čas, ale já moc dobře věděla, že jen hlídá, abych nevzala nohy na ramena.

Kolem šesté večer mi to začalo lézt na nervy a tak jsem se jí snažila ohledně toho domluvit, ale ona mě odpálila s prostým: „Nefandi si tolik." A markla na mě, což ne jen, že mě ještě víc naštvalo, ale zmátlo snad víc, než jsem do teď byla.

Po společné večeři zahnala Laura děti do postele a všichni v domě si maličko oddechli. Clint si s těžkým výdechem a skleničkou v ruce sedl do křesla, načež ho Natasha opět zvedla s poznámkou, že jí také nenalil a tak musel opět dojít do kuchyně, aby Natashe i Lauře, která se k nám přidala, nalil červené víno.

Naposledy, co jsem pila to nedopadlo dobře, takže jsem se alkoholu snažila vyhnout.

Snažila jsem se vydržet, co nejdéle jsem dokázala, ale stejně jsem se za několik desítek minut, co jsme všichni společně seděli v obývacím pokoji, omluvila a odešla do svého pokoje, abych si lehla.

Když jsem došla do pokoje, tak jsem si okamžitě všimla, že postel je ale rozestlaná pro dva lidi a tak jsem se zamračila.

Na dveře se ozve lehké zaklepání, které mě okamžitě vyruší z přemýšlení a já se otáčím na pobavenou Natashu, která se ležérně opírá o rám dveří. „Tohle je normálně můj pokoj." Vysvětlí mi, když si všimne zmateného výrazu, ale neubrání se pobavení.

„T-tak já... Můžu spát dole." Mumlám stále trochu zaraženě.

Natasha pobaveně zavrtí hlavou, vejde do místnosti a zavře za sebou dveře. „A takhle bys zkazila celou zábavu?" Koukne na mě přes rameno, aby na mě mohla potutelně mrknout, ale spíš mě tím ještě víc vyvede z míry a když se ke mně přiblíží sotva na délku paží, tak cítím lehkou paniku, která se ve mně zvedá.

Nedokážu ze sebe dostat kloudnou odpověď a tváře mi hoří horkem.

Natasha se rozesměje a zlehka mi lípne pusu na rty. „Alespoň už vím, jak tě pro příště umlčet." Zazubí se a otáhne se úplně, aby se mohla dojít vysprchovat.

Oklepu ze sebe zmatení a skoro zhrozeně se na ní podívám. „Takže ty využíváš mého studu, abys mě umlčela?"

„No, teď už rozhodně budu." Uchechtne se a bez rozmýšlení sáhne do šuplíku, ve kterém jsou ručníky, což ona moc dobře ví.

Prostřídáme se v koupelně a když se vracím do pokoje, ještě víc mě udivý to, jak si Natasha pohodlně hoví na posteli a čeká na mě. Věnuje mi úsměv a naznačí ať zhasnu světlo.

Ulehám si na svou polovinu postele a chvilku mi trvá než si zvyknu na přítomnost někoho druhého. Jenomže nikdy jsem si ani ve snu nepředstavovala, že někdo jako Natasha bude přítulný jako kotě. Nadzvedná mi paži a choulí se mi v náručí a oči jí ve tmě doslova jiskří pobavením.

„Jestli sis myslela, že mě budeš líbat a já z toho nic mít nebudu, tak ses hodně spletla." Směje se tiše.

Sama se musím uchechtnou a nakonec se sama uvolním natolik, abych si jí přitáhla ještě o něco blíž, čímž se mi do nosu okamžitě zabodne vůně skořicovo jablečného šampónu. Ruce mi skoro až automaticky zamíří k jejímu obličeji, kde jí zlehka odhrnu neposlušný pramínek za ucho. Všimnu si, jak se pod mým dotekem ještě víc uvolní a když zlehka přitisknu rty do jejích vlasů, tak spokojeně zavrní. Obklopená skořicovou jablečnou vůní, kterou Natasha oplývá nakonec usínám bezesným spánkem.

Bylo to však o několik hodin později, kdy jsem se probudila o něco lehčí. Zlehka se nadzvednu, abych si všimla, že se Natasha pouze přetočila na druhý bok a tím mě tak propustila ze svého sevření. Spustím ruku dolů z postele, abych pod postelí nahmatala svou tašku s věcmim kterou tam mám už dva dny připravenou. Opatrně se zvedám do sedu, vypočítávajíc každý svůj pohyb, abych Natashu neprobudila. Opatrně z postele spustím jednu nohu, abych se o ní zapřela a mohla slézt z postele i nohou druhou. Ale když už skoro stojí a chystám se zvednout druhou nohu, tak mi v ní nepřirozeně škubne a já končím s hlasitou ránou rozpláclá na zemi.

Zmateně a s jistou panikou se okamžitě dívám po noze, kde se stala chyba a chvilku mi trvá než si oči přivyknou a já si uvědomím, co se mi tak nepříjemně svírá kotník a dělá hrozná rámus o pelest postele. Pouta. Ona mě připoutala nohou k posteli!

„Někam se chystáš?" Ozve se z postele a mě se do zorného pole dostane zrzavá hlava.

„Co to má být?" Vyjeknu naštvaně a znovu několikrát zaberu nohou, abych se pokusila pouta uvolnit, ale marně.

„Tohle?" Zeptá se skoro až překvapeně a ukazuje na pouta. „To je jenom takové maličké opatření." Mávne rukou jakoby se nic nedělo a pobaveně si podepře hlavu, když vidí, jak s pouty na noze bojuji.

„Děláš si ze mě srandu?!" Vyštěknu na ní. „Koukej mi to sundat!"

„Hmmm..." Zamyslí se hraně. „Ne."

„Natasho!" Zaskučím jako zraněné zvíře.

„Probudíš děti." Zamračí se na mě.

„Tak mi to, sakra, sundej!" Zamračím se zpátky a opět několikrát škubnu nohou.

„Ne, zase jsi chtěla utéct." Její hlas zní výhružně, ale slyším v něm snad i zklamání?

„Ne!" Vyjekávám okamžitě, ale pak si uvědomím s kým vlastně mluvím. „Teda jo... Možná... Já jen... Potřebuju to dokončit na té základně."

„Proč?" Podívá se na mě smutně a nemůže uvěřit svým uším, že se chci vrátit na místo, kde jsem se skoro nechala zabít.

Povzdechnu si a nakonec vyklopím pravdu: „Ta doktorka, co mě dřív ošetřovala v Rumunsku přežila. Jmenuje se Mahlerová. Nemůžu jí nechat žít, už kvůli Katherine ne."

Všimnu si nepatrného protočení očí, když vyslovím jméno své kamarádky. „Kolikrát ještě musíš skoro umřít pro člověka, který je mrtvý." Zamrmlá naštvaně.

„Je to moje kamarádka." Zavrčím na ní.

„To já jsem přece taky!" Vyjekne dotčeně. „A nenutím tě umřít proto, abys mě pomstila."

„Natasho, přestaň prosím." Zamumlám a sklápím zrak. Katherine se mě o to také neprosila, nenutila mě zabíjet. To já jsem se začala mstít. To já jsem začala zabíjet a její smrt jsem používala spíš jako záminku. „Sama jsi řekla, že jsem jen vědecký pokus vytvořený pro zabíjení lidí." Zašeptám po notné chvíli ticha.

Všimnu si, jak v ní maličko hrkne a její oči opět naberou jemnější odstín a zaleskne se v nich soucit.

„Víš, že jsem to tak nemyslela." Šeptne a pomalu se sesouvá ke mně na zem, když si všimne, že se mi v očích začínají objevovat slzy.

„Ale měla jsi pravdu." Šeptnu a smutně se na ní pousměju.

Okamžitě vrtí hlavou. „Ne. Nemám vždycky pravdu." Vtahuje si mě do objetí. „Často se to nestává, ale občas se pletu." Zaslechnu jak se tiše uchechtne a tak s úsměvem zabořím obličej do jejího ramene. „Nejsi zbraň, která má naprogramováno zabíjet lidi, An. Jenom jsi neměla štěstí a rozhodla ses vypořádat se situací po svém. Omlouvám se, že jsem tě donutila si tohle myslet." Šeptá a konejšivě mě hladí po vlasech a mě to nepřijde divné. Za normálních okolností bych se nad jejím chováním zastavila, ale Natasha se mi začala otvírat a já konečně začala chápat, jak obrovskou masku si před všemi ostaními nasazuje, aby tohle všechno skryla. Natasha se možná tvářila jako největší tvrďák na světě, ale ona pozorovala a všímala si věcí, kterých by si normální člověk nevšiml a věděla, kam zaútočit,  když to bylo třeba, ale také moc dobře věděla, kdy překročila pomyslnou čáru únosnosti. Natasha byla víc dobromyslná a ohleduplná než se na první pohled zdálo.

Několik minut takhle setrváváme a nakonec se opět přesouváme do postele, kde ležíme čely k sobě a nikdo nic neříká.

Opět opatrně beru mezi prsty pramínek, který jí zasouvám za ucho.

„Nech mě jít s tebou." Šeptne, tak tiše, že i v tichu, které panovalo jsem měla problém to zachytit.

Zavrtím smutně hlavou. „To po tobě nemůžu chtít."

„Nic po mně nechceš. Já chci jít." Mračí se a snaží se mě přesvědčit.

Dlouhou dobu jí neodpovídám, snažíc se vstřebat její nabídku. „Dobře." Šeptnu nakonec.

„Ale mám podmínku."

„Poslouchám..." Zívnu k ní.

„Jakmile půjde do tuhého, tak se se mnou vrátíš na základnu. Klidně potom můžeme pokračovat v pátrání po doktorce Mahlerové, jen požádáme o pomoc i ostatní." Vychrlí rychle, že mi opravdu chvilku trvá než si její slova poskládám dohromady. Ale Natashu očividně moje dlouhé přemýšlení nebaví a tak zlehka přitiskne rty na ty moje, ale hned na to se odtáhne. „Prosím?"

Povzdechnu si a protočím očima. „Myslela jsem, že tohle je moje taktika."

„Přijde mi docela oboustraná." Pokrčí rameny a usměje se.

„Fajn, dobře." Přitakávám k její předešlé podmínce.

Dál už se tahle konverzace nerozvíjí, protože obě usínáme, ale s ránem přichází další kámen úrazu. Ačkoliv jsme měly dohodu, zdálo se, že mi Natasha stále nevěřila natolik, aby mě nechala se pohybovat kolem jen tak na volno. Takže mě dosti překvapí, když odpoutá pouta a připoutá si svoje zápěstí k tomu mému.

„To nemůžeš myslet vážně." Zhrozím se okamžitě, ale místo odpovědi mi je jen pobavený úsměv a utažení pout k mému zápěstí o něco pevněji, než by mělo být příjemné.

Jenomže u snídaně je to ještě horší. Děti se samozřejmě vyptávají, co to má znamenat, ale nakonec jim přijde víc než vtipné, když cukám rukou ve chvíli, kdy se Natashina lžička s cereálie přiblíží k její puse natolik, aby si konečně do pusy dala další sousto, ale s mým cukáním je to trochu marné.

„To je nějáká vaše úchylka?" Nasadí tomu Clint korunu, když se také rozespalý přidá ke snídani.