Ta chvíle trvala snad hodiny, ne-li dny a i přes to se mi zdálo, že Natasha ani jednou nemrkla.

A já se po několika měsících opět cítila, jak se pomaličku pod jejím pohledem rozkládám, jak mě její oči zkoumají do posledního detailu a dala bych ruku do ohně za to, že z nich zvládne vyčíst i to, co si právě teď myslím. Byla jsem teď tak maličká jako byl mravenec vůči podrážce.

Nejhorší na tom bylo, že ona to moc dobře věděla. Věděla, že vím, že jsem v průšvihu. A já si teď byla skoro stoprocentně jistá, že mě určitě ty měsíce hledala po celém světě jen, aby se mi mohla pomstít. Nebo alespoň to bylo to, co jsem si myslela, když se její najednou hrozně temně zelené oči na mě upíraly s ohromnou intezitou.

„Co tady dě-...?" Chystám se zeptat, ale přerušuje mě štiplavá bolest v tváři, když se její dlaň setkává s mým obličejem.

„Co já tady dělám?!" Syčí jedovatě a svaly na ruce se jí napnou jakoby mě chtěla znovu uhodit. „Ty se ptáš mě, co já tady dělám?! Ty zmizíš na devět měsíců a máš ještě tu drzost se zeptat, co já dělám v domě svého nejlepšího přítele!" Kdyby Natasha oplývala nějakou super schopností, mohla jsem si být naprosto jistá, že už jsem byla teď dvakrát mrtvá.

Zvedám ruce před sebe, abych se ubránila jakékoliv další ráně, či čemukoliv jinému.

Všimla jsem si, jak ztěžka oddechovala a opravdu měla co dělat, aby se udržela. „Vysvětlíš mi, co sis jako myslela?" Promlouvá po chvilce, hlas ledově chladný, ale ne na dlouho. „Vysvětlíš mi, prosím, proč sis myslela, že se sama dostaneš do pomalu největší základny Hydry?! Bez jakéhokoliv plánu!"

„Neměla jsem dostatek informací." Zamumlám tiše, stále si chráníc obličej.

„A očividně ani rozumu!" Zvedá opět ruku, kterou by mě mohla uhodit, ale tentokrát jí rychle chytám zápěstí a stahuju jí ruku zpět podél těla. Její oči se do mě opět výhružně zabodnou nad tím, co jsem si vůbec dovolila, ale nastává ticho. Moje prsty se stále zlehka obtáčejí kolem jejího zápěstí, kdyby se náhodou chystala k další ráně a ani mi nedošlo, když jsem palcem začala zlehka konejšivě kroužit po zjizvené kůži na její ruce.

Všimnu si, že i přes vypjatost situace se jí do očí hrnou slzy a mimické svaly, konečně pomalu, ale jistě povolují.

A k mému překvapení to nejsem já, kdo překonává tu mezeru mezi našimi rty a lípne mi rychlou pusu na rty, než se opět pohotově odtáhne. Oči vyplašené jako by byla srnka, na kterou jste posvítili předními světly auta.

„Chyběla jsi m-..." Chystá se šeptnout, ale přeruším jí.

„Já vím." Chytám jí druhou rukou za zátylek a stahuji si jí opět k sobě.

Všechno najednou zapadá. Lauřiny podivná řeč a její neustále nadhazování Natashinina jména. Všechny Natashiny poznámky k mému tréninku a vícviku, ona jen chtěla, abych byla lepší, chtěla abych se uměla chránit. Nechtěla o mě přijít. Jenomže já to neviděla a sobecky jsem jí nechala za sebou, zaslepená vlastními problémy. A tak jsem jí teď dávala němou odpověď, že jsem tady, že jsem zpátky, alespoň teď v tuhle chvíli.

Její odpovědi však začaly být náruživější a dravější, čehož jsem si všimla i ve chvili, kdy se mi do boku až majetnicky zaryly její nehty.

„Teta Natasha je tady!" Vyjekne v dálce Lila, slyšela jsem malé nohy, jak dupou do schodů na verandě a pak místnost naplnilo radostné vyjeknutí, když spatřila svou oblíbenou tetu, která se přesně včas stihla odtáhnout od mých rtů a odstrčit mě o kousek dál, aby se připravila na nálet šestileté holčičky. Lila jí skočila do náruče a líbla ji obrovskou pusu na tvář, nadšená, že jí zrzka opět přijela navštívit, zatímco jí Natasha svírala pevně v náručí. Zanedlouho se do místnosti přitoulal i Cooper, který Natashe také věnoval objetí a ona mu musela slíbit, že si s ním pak bude hrát.

To už jsem stála u zadních dveří, abych se vytratila na zahradu, aby si děti mohly užít tetu Natashu, která si však oné chvíle v přítomnosti malých Bartonů užívala stejně jako oni.

Dovřela jsem za sebou dveře, tak abych je nevyrušila a odešla dál do zahrady, dost opatrně na to abych se vyhla Clintovi i Lauře. To si s Clintem ještě musím vyřídit, že mě takhle naprášil.

Zastavila jsem se až u lavičky, která směřovala k louce, za kterou se rozprostíral hustý les. V hlavě jsem měla ještě větší zmatek, než když jsem objevila svoje schopnosti. Nevěděla jsem, co dělat. Mohla bych se teď sebrat a vypadnout, utéct a pokračovat v tom, co jsem dělala do teď. Zabíjet zloduchy po celém světě na vlastní pěst. Řekla bych, že jsem nikdy neměla úplně dobrý smysl pro výběr koníčků, ale zrovna tenhle byl jeden z mnoha, u kterého jsem vydržela nejdéle.

Trošku posmutním nad myšlenkou, že kdybych se teď sebrala a opět začala před problémy utíkat, tak bych se ani s Clintem a jeho rodinou nemohla rozloučit. Udělali toho pro mě tolik a já bych jim nemohla ani pořádně poděkovat. Navíc v téhle situaci už jsem jednou byla a poté jsem si to vyčítala ještě několik měsíců. Navíc bych se opět zachovala naprosto sobecky, utekla bych, abych uchránila hlavně sebe. Ne Natashu. Ne Bartonovi. Ale sebe. Utíkám před problémy, místo toho, abych je řešila.

„Nechystáš zase utéct, že ne?" Zeptá se mě někdo a já si teprve uvědomuji, že celou dobu přecházím sem a tam kolem lavičky a nervózně si koušu nehty. Trhnu sebou a podívám se na Natashu, která stojí kousek ode mě a pozoruji moje počínání.

„Já nevím." Šeptnu bezmocně a posadím se na lavičku, bořím obličej do dlaní.

„Nemusíš utíkat." Ozve se vedle mě a hned na to mi na rameni konejšivě přistanení její ruka.

„Tak proč mi přijde, že je to jediné normální řešení?" Podívám se po ní s naprostým zoufalstvím.

Věděla jsem, že je Natasha atraktivní, ale když tady přede mnou seděla a do vlasů v ledabylém copu se opíral vítr, vypadala jako vystřižená z nějakého časopisu. Jakoby sem ani nepatřila. Zelené oči byli na sluníčku, najednou jasnější než kdykoliv předtím a já pociťovala na hrudi podivný teplý pocit, který se rozléval až do konečků prstů a já si přišla ještě víc zmatená, než předtím. A když jsem si uvědomila, že se její dlaň dotýká mého ramene bylo to jakoby se se mnou zhoupnul svět a jediné, na co jsem dokázala myslet bylo to, jak jsem stále cítila chuť jejích rtů na těch svých.

„Řekla bych, že slovo, které hledáš je nejjednodušší řešení." Pousměje se záměrem odlehčit situaci.

Zavrtím hlavou, ačkoliv má pravdu a zvedám se opět z lavičky, čímž setřesu její ruku ze svého ramene. „Ale jak bych se tam mohla vrátit? J-já... Najednou se to zdá cizí, všichni se zdají být už tak cizí." Mumlám stále zmateně. „Přijde mi, že když se vrátím, tak udělám několik kroků zpátky. Jenomže už to nebude ono. Já už nejsem taková jaká jsem byla, Tasho." Opět se po ní podívám, abych našla oporu v jejích očích. A ona se opravdu snažila, ale neubránila svým očím, když se v nich mihl smutek a strach. Bála se snad, že jí opět opustím? „Vím, že toho o tvé minulosti moc nevím. Ale pravděpodobně by ode mě bylo hloupé říct, že o mé situaci nic nevíš. Mám takové tušení, že moc dobře víš, jak se teď cítím." Šeptám, když jí stále pozoruji.

Pomaličku přikývne. „Vím, jaké to je." Přitaká. „Vím, jaké to je, když si myslíš, že už si všechno ztratila. Že si spálila všechny mosty, po kterých by ses mohla vrátit zpět. A najednou přijde nová šance a ty se můžeš vrátit, ale víš, že už to nebude stejné. Cítila jsem se úplně stejně, když se mě Clint snažil naverbovat k S.H.I.E.L.D.-u, aby mě nemusel zabít." To bylo porpvé od té doby, kdy Natasha naprosto opustila komfortní zónu a rozhodla se, že se mi otevře. Chápala jsem, že věděla, že tohle teď potřebuji slyšet, abych jí zase nenechala za sebou. Ale i přes napjatou atmosféru jsem jí za tuhle možnost byla vděčná a mě se najednou vybavil náš moment tenkrát na baru, kdy jsem jí skoro prosila, aby mi o sobě něco řekla. A moc dobře si vybavuji její slova, když mi řekla, že mi nemůže věřit. A najednou tu seděla, odhodlaná mi věřit, otevřít se mi.

„Nikdy to už nebude stejné." Opakuji její slova a odvarcím pohled k lesu. „Takže už se nikdy nezbavím toho pocitu, že mám na rukou jejich krev? Už navždycky se mi budou před spaním promítat jejich obličeje, ucítím tu hrdost a moc, kterou jsem cítila, když se jim z očí vytrácel život?" Ptám se, ačkoliv je mi odpověď už dávno jasná. „Víš co je nejhorší?"

„Mám pocit, že tuším." Šeptne a já ucítím na ruce lehký stisk. Všimnu si, že najednou stojí vedle mě a tak zlehka proplétám naše prsty.

„Nejhorší je, že si občas i užívám ty zmučené obličeje, které se mi vrací a stále dokola si přehrávám jejich výkřiky, jakoby to byla ta nejkrásnější hudba. Cítím hrdost na to, jak se mi povedl rozšířit můj seznam. A ačkoliv jsem neznala jejich jména, tak už tam navždycky budou, nikdo mi je nesmaže. A mně to nevadí. Občas..." Zarazím se a hledám slova, jak pokračovat a o něco víc tisknu její ruku. „Občas si říkám, že bych to mohla dohnat dál. Jakobych mohla zabít všechny zlé lidi." Šeptám a pak hlas ztišuji ještě víc, jakobych nechtěla, aby tuhle strašlivou myšlenku slyšela. „A pak si řeknu, že to už bych mohla zabíjet naprosto všechno. Všechny." Nechávám šepot odeznít pryč a čekám až se její ruka znechuceně vytrhne.

Jenomže já zaslechnu jen hlasité polknutí. „Já vím." Šeptne. „Ani si nedokážeš představit kolikrát se mi podobné myšlenky míhaly hlavou a nejhorší na tom bylo, že jsem sama sebou ani nebyla, tak znechucená jako ty. Byla jsem na to pyšná."

Překvapeně se na ní otočím a vidím, že má zavřené oči, jakoby si snad náhle vybavovala hrozné momenty její minulosti.

„Bojím se, co bude dál." Přiznávám po notné chvíli ticha a Natasha otvírá oči, aby se na mě podívala a její ruka mi věnuje chlácholivé stisknutí. „Slíbíš mi něco?"

Věnuje mi malé přikývnutí.

„Když se něco stane, zastavíš mě?" Šeptám tiše, aniž bych si všimla, že opět stojíme naprosti sobě.

Natasha se snaží vyčíst z každého centimetru mého obličeje, co tím myslím, nebo se možná snaží najít odpověď na otázku, kterou dávno zná. Všimnu si skoro nepatrného zavrtění hlavou a tak překonám opět mezeru mezi našimi rty. „Prosím." Šeptu do polibku a já cítím, jak se do mě opírá, jak se pomaličku oddává.

A když nám dojde dech, tak se smutně odtahuje, aby se mohla čelem zapřít o to mé. „Dobře." Šeptá a její dech mě zalechtá na obličeji. „Slibuju."