O dva dny později mi Laura dovolila konečně vstát z postele a dojít se do kuchyně najíst s dětmi a Clintem, ačkoliv mě stále měla pod drobnohledem, kvůli nalomenému žebru.

Bylo fajn být zase alespoň trochu samostatná. Navíc děti se většinu času škorpily vtipnými poznámkami, že mě poté Laura opět zahnala do postele, jak moc jsem se při smíchu snažila svoje žebra ušetřit.

Ale Laura nebyla jediná, která si dělala starosti. Clint mě také často chodil kontrolovat, navíc mi po většinu času dělal společnost, protože se rád vyptával na mé cestování po Evropě. Snažila jsem se jeho vyptávání vyhnout, protože jsem o tom zas tolik mluvit nechtěla, ale Clint byl doslova vycvičený k vyslýchání a získávání informací, takže jsem svou snahu nakonec vzdala.

Byl to přesně čtvrtý den od mého neočekáváného příchodu, když jsem s ním seděla v jeho dílně, zatímco on pracoval na něčem novém pro děti. Bylo to velice příjemné odpoledne, posedávala jsem na jeho pracovním stole, popíjela limonádu a on mi vyprávěl vtipné historky z jeho misí, ačkoliv jsem si všimla, že nejspíš s dobrým záměrem pokaždé vynechal Natashino jméno, ačkoliv jsem věděla, že se mise účastnili spolu. Narozdíl od Laury, která její jméno v konverzacích nahazovala až okatě často.

„Teto Andy!" Přibehne do dílny Lila a na zádech se jí pohupoval malý toulec s šípy a v ruce držela dřevěný luk. „Chtěla bych ti ukázat, jak střílím, půjdeš? Prosím!" Zaprosila a nasadila svůj štěnčí výraz, kterým si mě den předtím omotala kolem prstu, když mě donutila si s ní dvě hodiny v kuse kreslit u stolu a kdyby Laura dívku nezahnala do postele je dost možné, že bychom si kreslily do teď.

Opatrně seskakuji ze stolu, přičemž mi Clint nastavuje paži, abych se měla čeho chytit. „Ráda se podívám." Usměju se na dívku a věnuju Clintovi jen vděčný úsměv.

Lila byla živel, narozdíl od svého bratra, který se ostýchal a ani včera při několikátém vyzvání své sestry se k našemu kreslení nepřidal, ačkoliv sám seděl u menšího konferenčního stolu v obýváku a kreslil si.

Dívka mě pohotově chytá za ruku a táhne ke košatému stromu, na kterém se pohupuje houpačka a z druhé strany je připevněný terč. Všímám si chlapce na verandě, jak si hraje s legem a tak mu věnuji lehké mávnutí a sama jsem překvapená, když ke mně také zvedne ruku a mávne zpátky.

„Tak jo, táta vždycky říká, že když střílím, tak by lidi měli stát stranou." Vysvětluje blonďatá holčička vážným tónem a tak odstupuji pár kroků za ní.

Byla jsem si víc než jistá, že Lila bude v lukostřelbě stejně tak dobrá jako její otec, možná to bylo i tím, že mu byla tolik podobná a sdílela i jeho smysl pro humor.

A při první střele se jen utvrzuji ve svém tvrzení, protože k mému překvapení se holčička trefuje do terče a to je na tak malé děvče dost dobrý úspěch, protože sama vím, když mě Clint učil střílet, jak těžké je natáhnout tětivu alespoň dostatečně, aby šíp někam doletěl, natož se zabodl do terče.

„Páni!" Vydechuji uznale.

„To ještě nic nebylo." Zarazí mě holčička okamžitě, když vidí, že se nadechuji k další chvále. „Jen jsem zkoušela odkud fouká vítr."

Na tváři se mi rozleje úsměv, když si všimnu, jak moc mi právě připomněla Clinta, ať už jen tím, jak vážně se snažila znít, nebo to jak zkroutila rty v úšklebku, kterým mě utvrzovala, že to dokáže mnohem lépe, než právě předvedla.

A opravdu o několik dalších střel později se každý její šíp přiblíží o něco blíže ke středu terče a když Lile zbývá poslední šíp v toulci, všimnu si, jak se k mému pozorovacímu místu přiblížil Coop, aby viděl, zda-li se jeho sestře s posledním šípem a střelou povede trefit prostředek.

Všimnu si, jak si blonďatá holčička mumlá něco pod vousy a pár chvil mi trvá, než vypozoruji, co si tak trpělivě opakuje jako mantru: „Narovnat v zádech, oči na cíl, hluboký nádech, vystřel s výdechem."

Poznala jsem ve slovech jejího otce a přišlo mi to v tu chvíli strašně roztomilé, jak moc si šestiletá dívka brala otcovi rady k srdci, nebo alespoň co se střílení týkalo.

A pak vystřelila. Šíp se sice zabodl do vyznačeného černého kolečka, který střed značil, ale Lila vypadala více než nespokojeně, řekla bych, že až otráveně.

„Hloupej vítr." Vyfoukla, když se vydala vytáhnout všechny šípy z terče.

S úsměvem zavrtím hlavou a podívám se po Coopovi. „Ukážeš mi co jsi postavil z lega?"

Skoro osmiletému chlapci se na tváři objeví úsměv a už už se chystá odběhnout pryč a přinést svůj výtvor, když ho zastavuje Laura, která oznamuje, že bude svačina.

„Lego můžeš tetě ukázat potom." Oznamuje chlapci, který se s ní snažil argumentovat. „Teď si utíkejte umýt ruce, oba." Pohlédne na Lilu, která se chtěla potají vypařit pryč.

Přejdu k Lauře, abych od ní vzala talíře, zatímco ona k venkovnímu stolu nese košík se sendviči. „Zvládla bych to." Ujišťuje mě, když pokládám talíře na desku stolu.

„O tom nepochybuji." Usměju se na ní. „Mám dojít pro Clinta?"

„Uh..." Zarazí se a trochu znervózní, což se hned snaží zakrýt smíchem, ale neuteče mi to. „Ne, zlato, on... Přidá se k nám později. Znáš to, nechce abysme ho rušili, prý se dostal do té správné nálady." Vrtí Laura pobaveně hlavou.

„Na obroušení dřeva člověk potřebuje správnou náladu?" Divím se zmateně, když si sedám ke stolu.

„Clint potřebuje náladu úplně na všechno." Věnuje mi rychlé mrknutí, než se přiřítí děti a já se pobaveně usměji.

Pokud jde o jídle, tak v tom děti obě podědily apetit po Clintovi, protože se do jídla vždy pouští s chutí a nikdy jsem je neviděla si stěžovat, že musely jít k jídlu, ačkoliv je matka třeba vyrušila od hraní si. Lila byla velice podobná Clintovi, jak vzhledem, či poznámkami ke svému bratrovi, který byl ačkoliv starší, tak bylo vidět, že Lila ho má pod palcem. Narozdíl od Coopa, který se vzhledem velmi podobal Lauře a sdílel s ní přívětivý úsměv a kaštanově hnědé oči, které při každém pohledu člověka zahřály. Pravděpodobně i jeho ostýchavost pocházela někde z Laury, protože Clint byl cokoliv jen ne ostýchavý.

„Teda, Lil, tys mi nenechala skoro ani jeden sendvič!" Vyjekne naoko dotčeně Clint, když se po několika chvílích přidává k naší skupince.

„Já ti nechal." Usměje se Coop a podá otci sendvič, který stále ležel na jeho talíři a on ho tam opravdu schovával pro tátu, což mě ještě víc utvrzuje v tom, jak moc je chlapec Lauře podobný.

„Díky, chlapáku!" Usměje se Clint a rozcuhá chlapcovi hnědé kadeře a pak mu věnuje lehký polibek na temeno hlavy.

O několik dalších chvil později už se opět smějemu, když malá Lila horlivě vypráví, jak jí dnešní střelu zkazil vítr a pak se skoro až zlobí, když jí její otec ujistí v tom, že dnes jí tak vítr maximálně foukal do zad a ona se jen moc předváděla a proto se netrefila. Načež jí musí maličko krotit Laura, která nejspíš vycítila, že by byla malá holčička schopná se ve své pravdě klidně i poprat jen, aby Clint uznal, že vítr foukal špatně a opravdu nemělo, co dělat s jejím předváděním se.

„Půjdu ti alespoň umýt nádobí." Říkám Lauře, která zrovna sklízí ze stolu.

Laura k mému překvapení ani neprotestuje a s úsměvem mi talíře vloží do nastavených rukou, nejspíš také vděčná, že jí žádná z dalších domácích prací nebude zdržovat od času stráveného s rodinou. A myslím, že za to co pro mě dělala si to více než zasloužila.

Nechala jsem rodinku za sebou a vydala se do momentálně tichého domu, který normálně žil víc, než základna, na které jsem žila s několika superhrdiny.

Ostatně jsem dětem začala maličko tiše závidět, protože oni měly vše, co já neměla, když jsem vyrůstala. Jako třeba milující rodiče nebo bezpečné zázemí, ale na druhou stranou jsem byla vděčná za to, co pro mě udělali a že byl Clint ochotný mi vše tohle ukázat a pomoc mi v nouzi nejvyšší.

Všimla jsem si, že se na Clinta už nedívám jen jako na vtipkujícího agenta, který na mě měl dohlédnout, abych svými schopnostmi nedej bože nevyhodila do povětří celou Stark Tower, ale ukázal mi i tu stránku, ve které byl milujícím otcem a manželem, oddaný vrátit se k rodině za každou cenu a to bylo něco, za co jsem ho jako člověka respektovala ještě víc, než předtím.

Zrovna se chystám uklízet umyté nádobí a otřít ho, když za sebou zaslechnu kroky, které se zastavují v polovině místnosti.

„Hele, Clinte, kam dáváte misky?" Zeptám se a s úsměvem se na něj otočím, ale miska mi rychle prokluzuje mezi prsty, aniž bych si to uvědomila.

„Misky patří nad dřez." Odpoví zrzka pohotově, nevšímající si roztříštěné misky a jen si výhružně položí ruce hruď a o něco přísněji do mě zabodne zelené oči.

„Do hajzlu..." Ujede mi, protože moc dobře vím, že z tohohle nevzejde nic dobrého.