Nebyla jsem si úplně jistá, kdy mě Clint začal tahat z auta, protože jsem nejspíš omdlévala a opět se probouzela během cesty. Celý vyndavací proces byl mnohem náročnější než jsem si myslela, že bylo dostávání mě do auta. Jenomže Clintovi asi došlo, že pokud jsem měla opravdu zlomená žebra, tak se klidně mohlo stát, že by mi nějaký úlomek mohl protrhnout plíce.

„Clinte, co se stalo?" Zaslechnu v dálce ženský hlas.

„Lauro, odveď prosím děti dozadu na zahradu!" Odpoví okamžitě Clint.

„Děti?" Šeptnu skoro neslyšeně, když mě Clint, co nejopatrněji táhne do domu.

„Pozor schody." Upozorní mě, ale stejně nohama škobrtám o hranu.

Clint mě dostává do kuchyně, kde shazuje okamžitě ze stolu nádobí a vše s rachotem dopadá na podlahu, poté mě na stůl opatrně pokládá.

„Kdo je to?" Zeptá se najednou opět žena, kterou předtím Clint oslovil jako Lauru.

„To je Andreea." Odpovídá Clint a bez ostychu rozepíná kombinézu na boku, aby se mohl dostat ke zraněním.

„Panebože, myslela jsem, že jsi říkal, že je někde v Evropě." Vydechne vyděšeně Laura, když se objeví v mém zorném poli a hnědovlasá žena mi věnuje přívětivý úsměv.

„To jsem si také myslel." Přitaká jí. „Lékarničku, prosím."

Laura opět mizí z dohledu, ale pár chvil na to se opět objevuje a podává přese mě Clintovi obrovskou zelenou brašnu.

„Prohmatej jí žebra, prosím." Říká Clint, když něco zaujatě hledá v tašce.

Pozoruji, jak Laura poslušně přikývne, opět mi věnuje milý úsměv a zlehka mě pohladí po vlasech, když si všimne, že jí pozoruji. „Možná to bude bolet, Andy." Upozorňuje mě a opatrně mi začne prohmatávat žebra.

Cuknu sebou, když se dotkne poraněné části. „Vypadá to na čtvrté nebo páté žebro, ale úplně zlomené to není. Díkybohu." Věnuje mým žebrům ještě jedno lehké pohlazení, aby se ujistila. „Nalomené je to ale určitě. Zafixuju to, ty vytáhni kulky a zašij ty rány." Řekne Clintovi sebejistě a ten na ní jen s úsměvem kývne.

I přes všechnu bolest mi přijde až fascinující, jak sehrané duo jsou.

„Andy, co kdybys mi něco pověděla." Usměje se na mě Laura mateřsky a já chápu, že jen nechce, abych tolik myslela na všechnu tu bolest.

„Co přesně?" Syknu, když se mi do rány na paži zaboří dlouhé kleště.

„Kde všude v Evropě jsi byla, zlato?" Ptá se, ale ani se na mě nepodívá, protože se zrovna věnuje mým poraněným žebrům.

„Začala jsem v Rumunsku." Z úst mi vyklouzne jedno rychlé au, když Clint začne zašívat první ránu. „Potom jsem byla několik týdnů v Rusku."

Laura se mě rychle ptá, zda-li bych se mohla nadzvednout, aby mohla obvázat celý hrudník stahovacím obvazem a tak jen přikyvuji a zapírám se nohama do stolu, abych nadzvedla hrudník do vzduchu.

„A kde dál jsi byla?" Ptá se když pevně utahuje obvaz.

„Já nevím..." Špitám a přivýrám bolestně oči. „Ve Francii, Německu..."

„Francie je moc krásná." Přikyvuje mi a věnuje mi opět další úsměv. „Hrudník je zafixovanej. Už zachvilku si budeš moc odpočinout, neboj." Pohladí mě po čele, aby mi setřela z čela studený pot. „Najdu ti něco na bolest, ano?" Otáčí se pryč ke skříňkám na stěně, ve kterých začne něco hledat.

Clint pohotově vytahuje kulku z ramene, když si všimne, že moc nevnímám a pustí se do zašívání. „Kde jsi vůbec vzala moje číslo, Andreeo?"

„Bruce mi ho dal." Otáčím se na něj zrovna, když bere do ruky stelirní polšářek, který poté lepí k ramenu, ze které i přes stehy stále teče krev.

Clint přikyvuje, zatímco se soustředí na práci. „To jsem rád, že jsi zavolala."

„Věděl jsi, že mi ho dá?" Ptám se překvapeně.

„Řekl jsem mu ať ti ho dá hned jak tě uvidí." Pousměje se a sáhne rukou k Lauře, která mu podává injekci.

„Jak jsi mohl vědět, že půjdu za Brucem?" Ptám se, když mi píchá injekci do břicha a po těle se mi rozlévá příjemný teplý pocit, který pomalu ale jistě začíný otupovat bolest.

„Vím, jaký magnet na problémy jsi." Vrtí pobaveně hlavou, když mi pomáhá do sedu, aby mě dostal do pokoje pro hosty. „Navíc vím, že jsi Bruceovi věřila víc, než nám všem."

„Věřila jsem všem stejně." Mumlám, když mě o pár chvil ukládá do postele a já cítím, jak mě dohání únava.

„Jo, ale Bruce ti také věřil od začátku. Neurazím se, když řekneš, že jsi mu věřila víc." Říká Clint, ale jeho hlas se podivně vzdaluje. „A já potřeboval splatit dluh, proto jsem dal moje číslo jen jemu." Vysvětluje dál, ale poslouchám ho už jen napůl.

Najednou se všechno vzdaluje natolik, abych mohla usnout a já se spánku vděčně poddávám.

Není to však o tolik později, když zaslechnu podivné hlasy.

„Myslíš, že je mrtvá, Coope?"

„Ne, myslím, že dýchá."

„Probouzí se!" Vyjekne někdo.

„Co tady děláte?" Ozve se ženský hlas. „Oba ven, hned!" Řekne žena káravým hlasem.

„Jenom jsme se chtěli podívat, jestli to není teta Natasha." Odpoví holčičí hlásek.

Vyděšeně do sebe vtáhnu vzduch a kdyby mě bolest nezarazila, tak vystřelím do sedu. „Natasha je tady?"

„Šup, oba ven!" Všimnu si Laury, jak odhání chlapce s dívkou pryč z pokoje. „Neboj, zlato, nikdo tu není." Přiskakuje ke mně Laura s úsměvem a zatlačí mě zpět do postele.

„Nesmí vědět, že tu jsem." Špitám k ní, jakoby mě mohla Natasha slyšet.

„Neboj, nikdo to Natashe neřekne. I když si nás včera opravdu vyděsila." Odlepuje mi Laura z ramene stelirní polštářek a pohotově ho nahrazuje čistým.

„Včera?" Ptám se zmateně.

„Prospala jsi včerejší den i noc. Teď jsou dvě odpoledne. Ale to nevadí, nedělej si s tím starosti." Konejší mě. „Donesu ti něco k jídlu, určitě máš hrozný hlad." Říká hned jak vymění i obvaz na ruce a pak mizí z pokoje.

Opatrně se povytáhnu do sedu, abych viděla z okna a venku zahlédnu rozvětvený strom, na kterém se teď ve větru pohupuje houpačka.

Trhám sebou, když se ve dveřích opět objeví Laura s miskou polévky, kterou mi pokládá do klína a sama si usedá na okraj postele.

„Proč je to takové tajemství, že tady jsi?" Zeptá se opatrně po chvilce.

Chvilku její otázku vstřebávám a upřímně nevím, jak odpovědět. „Slyšela jsem, že se o tebe Natasha, ale i ostatní opravdu strachují." Vysvětluje Laura, když si všimne, že váhám s odpovědí.

„Nemyslím si, že jsem se s Natashou rozloučila úplně v dobrém." Říkám po několika dalších lžičkách polévky.

„Něco málo jsem zaslechla." Pousměje se pobaveně. „Ale to by tě přece Natasha, pak nehledela po celém světě, jen aby se ti mohla... Já nevím, pomstít?" Povytáhne na mě překvapeně do očí.

Zmateně se jí pohled otáčím, protože upřímně nevím, kam tím míří. „Natasha je... složitá." Použiju frázi, kterou mi před časem řekl Bruce.

Laura se upřímně zasměje. „O tom žádná." Vyhlédne z okna. „Ale pořád nevím, proč se před ní schováváš, když už teď sama víš, že tě hledá."

„Neschovávám se jen před ní." Špitnu zahanbeně.

„Možná bys jí mohla, alespoň zavolat." Mrkne na mě, když si všimne prázdné misky a zvedá se z postele.

„Poslala jsem jim všem zprávu po Peterovi." Říkám čímž jí zastavuji ve dveřích.

„Všem ano. Ale já říkám, že bys mohla možná zavolat jen Natashe. Opravdu jí chybíš a má o tebe strach, Andy." Podívá se mi do očí. Vím, že se o mě bojí. Všichni na základně se báli, co jsem viděla v Pietrových vizích. Wanda a dokonce i Tony. Proč bych měla volat Natashe? Natasha měla největší právo ze všech na mě být naštvaná. Musela na mě být naštvaná, vždyť jsem jí střelila uspávací šipkou, když jsme se viděly naposledy.

„Nemůžu jí přece jen tak zavolat a zeptat se jak se má. Po devíti měsících, z ničeho nic." Říkám stále zmateně.

Laura si smutně povzdechne. „No, kdyby sis to náhodou rozmyslela, tak mi dej vědět." Pousměje se na mě a opět zmizí z pokoje pryč.

Zavrtím hlavou nad celou touhle konverzací hlavou a zavrtám se zpět do peřin. Laura je velice milá paní, ale přijde mi, jakoby viděla něco co nikdy nebylo.