Peter vkročí do místnosti s remcajícím Tonym v zádech.

„Víš, že máš večerku, tak nevím, proč ti dělá takový problém ji dodržovat." Zaslechnu Tonyho, ale Peter ho skoro neposlouchá a to je snad poprvé, co vidím, že si ze slov svého mentora nic nedělá a míří nadšeně k nám do obývacího pokoje a na tváři mu pohrává úsměv. „Posloucháš mě vůbec?" Ptá se ho Tony a založí si ruce na hrudi.

„Omlouvám se, pane Starku. J-já jen... Mám vám všem vyřídit zprávu." Drmolí nadšeně a tak se zájmem zvedám hlavu a všimnu si, že i Wanda, která v kuchyni myla nádobí se k nám přidává.

„A kdo nám tu zprávu posílá?" Zeptá se Sam se náhlým zájmem.

„Dneska se stala taková věc." Začne Peter a rozhodí nadšeně rukama a pustí se do vyprávění nepodstatných detailů o nějakém kocourovi.

„Petere, dostaň se k věci." Promne si Tony unaveně oči.

„No, dobře... Kde jsem to byl? Jo, takže jsem vrátil toho kocoura a pak jsem se vrátil k Andree do bytu-..."

„Cože?" Vystřelí okamžitě Natasha.

„Co jsi to říkál?" Přidá se okamžitě Wanda, která vytřeští oči a tak jsem v mžiku u ní a beru jí za ruku.

„Takže jí znáte!" Usmívá se Peter. „Proč mi o ní nikdo neřekl? Je fakt strašně hustá!" Rozčiluju se naoko.

„Ona nám něco vzkazuje?" Snaží se ho Natasha přivést zpět k tématu, ale Peter si opět drmolí svou o Andreeiných schopnostech a o tom, jak jsme si dovolili mu jí zatajit.

„Petere, ta zpráva." Ozve se Bucky z rohu místnosti, když si všímá, že jsou obě zrzky na vážkách a čekají, co z Petera vypadne.

„Jo, mám vám vyřídit, že jí moc chybíte." S jeho slovy atmosféra v místnosti ještě víc zhoustne. Všichni těkají očima mezi mnou a Wandou a Natashou k tomu, nikdo se neodváží promluvit. Nikdo neví, jak pořádně zareagovat a Peter se najednou tváří jako kdyby provedl ten nejhorší zločin. Chlapec si všimne Natashina bolestného výrazu.

„Slečno Romanovová... Řekl jsem něco špatně?" Zamumlá k ní.

Natashin obličej maličko potemní a nakonec se opět vrátí zpět k neutrálnímu výrazu, který si pravděpodobně nasazuje každé ráno před zrcadlem, než její oči narazí na ty Peterovi a ona zlehka pozvedne koutky úst. „Ty si nic špatně neudělal, Petere." S těmi slovy se Natasha ještě omluví a mizí pryč z místnosti a pár chvil na to se ozve prásknutí dveří od jejího pokoje.

Cítím, jak se Wanda chytá druhou rukou mé paže, aby zakryla to jak se jí třesou ruce. Tohle bylo poprvé od té doby, kdy jsme od Andreey dostali zprávu, která byla opravdu určená jen pro nás a přímo od ní.

„Pojď, Petere, koukneme se na ty úkoly, o kterých si mi říkal." Bere Tony Petera za rameno, aby ho odvedl pryč z téhle napjaté atmosféry a ušetřil všechny kolem všech jeho zvídavých otázek.

„Proč nám to nepřišla říct sama?" Špitne ke mně tiše Wanda a já si všímám, jak se jí v očích lesknou slzy a tak si jí tisknu do náručí.

„Možná se bojí, že jí zatkneme." Ozve se Sam z ničeho nic. „Viděli jsme, co za spoušť udělala na té základně v Amsterdamu."

„Andreeu přece nikdo zatýkat nechce, Same." Vrtí Steve hlavou.

„Jen říkám, že se možná bojí." Pokrčí Sam rameny a vrátí se zpět ke hře na telefonu.

„Andreea ví, že je tady doma." Ozve se opět Bucky.

Všichni se na něj opět otočíme a vyzveme ho, aby ve své spekulaci pokračoval. „Pravděpodobně jen ještě není připravená se domů vrátit. Možná potřebuje ještě víc času. Každý se se ztrátou vyrovnává jinak. Truchlení je dost indiviuální záležitost."

Všichni chápavě přikyvují.

Ještě druhý den přemýšlím na Buckyho slovy. Měl pravdu. Nebyla jsem připravená. Ale momentálně jsem si už nebyla zas tolik jistá, jestli tohle všechno, co jsem dělala mělo co dočinění s mým truchlením. Bylo to jakoby mě prostě už poháněla jen čirá nenávist vůči celé organizaci. Jakoby v tom už nebylo nic osobního.

Ano, Katherinina smrt mě jen poháněla dál, dávala mi motiv, ale momentálně už jsem si opravdu nebyla jistá, jestli jsem motiv potřebovala. Chtěla jsem jen vidět umírat lidi.

Zavrtím nad poslední myšlenkou rychle hlavou. Takhle nesmím přemýšlet, takhle by to mohl být kdokoliv, mohla bych prostě jen zabíjet lidi na potkání.

„Dost." Zavrčím sama k sobě, když mě tyhle myšlenky nepřestávají pronásledovat a snažím se o něco víc soustředit na řízení.

Souřadnice nebyly přesné, takže jsem si nebyla zcela jistá, jestli vůbec onu základnu najdu, ale když mě navigace svedla k lesní cestě, tak jsem se raději rozhodla pokračovat pěšky. Převlékla jsem se v autě do své uniformy, připnula si k opasku náhradní zásobníky a nakonec se díky navigaci v předloktí vydala směrem k souřadnicím.

Byla to dlouhá cesta. Ale podle hlubokých stop od tereních vozů jsem, tak nějak tušila, že jdu správně.

Bylo to o několik set dalších metrů dál, když jsem se musela přikrčit za keř, protože se v dálce začali objevovat hlídky, které byli ozbrojené samopaly.

„Bingo!" Zamumlám si pro sebe a více pozoruji vše, co se kolem mě nachází. Hlídky byly rozestoupené po dvou a bylo jich opravdu požehnaně, jenomže jsem stále neviděla žádný vchod, který by hlídali. Navíc dostat se někam dál přes tolik lidí je i s mými schopnostmi více než riskantní.

Snažila jsem se přijít na nějaký plán, který by mě přes to celé dostal, ale myslím, že jsem víc plýtvala časem.

„Hej!" Ozvalo se někde v dálce, když jsem se snažila nenápadně přesunout o něco blíž.

„Do hajzlu." Zavrčím naštvaně a snažím se uskočit za nejbližší strom.

Všechno se sbíhá strašně rychle a najednou kolem mě lítají kulky, všude se ozývají výstřeli. Snažím se jim to vrátit vlastní zbraní, ale na to je moc pomalá a hlavně proti tolika lidem téměř bezvýznamná.

Uvědomuji si, jak moc nepromyšlené jsem tohle měla a tak začínám ustupovat a nakonec se rozbíhám úplně. Snažím se svou energii soustředit k několik skupinkám, ale v takové chvíli se nemůžu vůbec soustředit, takže nejsem schopná se do nich pořádně trefit, což mě stojí ránu do ramene, která mě spomalí natolik, abych si nevšimla, že některý z nich ke mně hodil granát. Všímám si ho skoro pozdě, takže uskakuji stranou, nestihnu však dopadnout na břicho a granát vybuchuje. Výbuch mě odhazuje o kus dál a já se zastavuji až o kmen jednoho z mnoha stromů. Hned jak se můj hrudník srazí s kmenem, tak zaslechnu hlasité křupnutí.

Sotva popadám dech, ale přesto se zvedám a rozbíhám se pryč, co nejrychleji v tomhle stavu dokáži. Ale je to velice chabé tempo, takže schytám další ránu do paže, u které v tuhle chvíli ani necítím bolest a ještě víc si poraněnou ruku tisknu k žebrům, které jsou v jednom ohni, stejně tak i moje plíce. V uších mi tepe srdce, takovou rychlostí, že mám pocit, že každou chvíli vypoví službu. Nohy se mi pletou, ale v dálce zahlédnu auto a tak mi v hlavě svitne opět trocha naděje.

A opravdu čím blíže autu jsem, tím méně hluku za sebou slyším. Jen tak tak dobíhám do auta, otvírám dveře a naskakuji dovnitř, ale roztřesenýma rukama nemohu nastartovat motor. Ozve se hlasité tříštění skla a autem prolétne několik kulek a několik dalších se zavrtává do plechu z venku.

Auto konečně naskočí a já šlapu na plyn a mizím odtud, jak nejrychleji mi auto dovolí. S každým dalším ujetým metrem se z mozku pomaličku začíná vytrácet všechen adrenalin a já začínám pociťovat bolest, která momentálně sžírá celé mé tělo. Sedačky pode mnou jsou naprosto nasáklé mou vlastní krví a já vím, že jestli s tím něco neudělám, tak tohle bude můj konec.

V dálce zahlédnu odpočívadlo, kde se nachází i nějaká malá benzinová stanice a hlavně telefonní budky.

Doslova smykem zaparkuji na odpočívadle, čímž na sebe upozorním a jakmile se vypotácím z auta, tak se po mně lidi začínají ještě víc otáčet, když si všímají zkrvavené uniformy.

„Jste v pořádku, slečno?" Ozve se někde v dálce.

„Nechte mě být." Vrčím k hlasu a potácím se k telefonní budce a snažím se v uniformě nahmatat papírek s číslem od Bruce.

Všímám si, že v budce zrovna někdo stojí a vůbec neváhám, když si vytahuji pistoli.

Zaklepu pistolí na sklo, přičemž se zkrvavenou rukou opírám o sklo a zanechávám na něm rudé stopy. „Vypadněte!" Zachrchlám na člověka uvnitř, který okamžitě, když si všimne pistole, tak bledne v obličeji a pouští sluchátko.

„P-prosím..." Špitá tiše, stále se nehýbajíc.

„Panebože, zmiz." Popadnu ho z posledních sil za triko a vytáhnu z budky ven, abych se konečně dostala k telefonu. Beru si do ruky sluchátko. „Zavolá ti pak." Štěknu do něj a zavěsím ho, abych mohla vytočit nové číslo. Ruce se mi, ale tak strašně klepou, že nejsem schopná číslice naťukat správně.

Všimnu si, že kousek ode mě stále stojí muž, kterého jsem vytáhla z budky a civí na mě.

„Hej ty!" Křiknu po něm a ukazuju na něj pistolí, zatímco se zády s těžkými nádechy opírám o skleněnou budku. „Dělej! Pocem!" Volám na něj a muž se konečně hýbe z místa a přechází ke mně. „Vytoč tohle číslo!" Vrážím mu papírek do ruky a beru si k uchu sluchátko a svezu se po sklu na zem, abych trochu uvolnila bolesti v žebrech. „Teď vypadni!" Vyženu ho s pistolí, když se ve sluchátku začne ozývat pípání.

Musím co dělat, abych se vůbec na ono pípání dokázala soustředit a tak si napoprvé ani nevšímám, že to někdo zvedl.

„Haló? Kdo je to?" Ozve se znovu ve sluchátku.

„Potřebuju pomoc." Zamumlám do sluchátka bolestně.

Sluchátko se chvilku odmlčí, ale pak se opět zeptá: „Kdo je to?"

„Andreea. Prosím, potřebuju pomoc." Špitám plačtivě, protože bolest je skoro nesnesitelná.

„Kde jsi?" Zeptá se hlas okamžitě.

Snažím se rozhlédnout po nějaké ceduli, když si všimnu bistra na druhé straně silnice a tak pohotově diktuji jméno.

„To je celkem blízko. Budu tam, co nejdřív. Vydrž." A s těmihle slovy druhá strana zavěsí a já cítím, jak mi pomaličku sluchátko prokluzuje mezi prsty. Cítím se hrozně slabá a vím, že jestli usnu už bych se nemusela probudit a tak se snažím vysoukat na nohy, ale marně, protože bolest, která mi vystřeluje do celého těla je opravdu neúnosná a tak se opět sesouvám k zemi a čekám.

Všímám si lidí kolem, kteří mě stále pozorují, dokonce zahlédnu některé z nich, jak někomu volají a doufám, že ten ze sluchátka tu bude dřív než kdokoliv jiný.

Přijde mi to jako věčnost, když zaslechnu gumy přijíždějící na štěrk. Modlím se, aby to nebyla policie, kterou lidi nejspíš museli zavolat.

Přistihuji se, jak se mi zavírají oči a tak je opět otvírám ve chvíli, když se nade mnou sklání mě dobře známí blonďatý lučištník.

„Vstaneš?" Ptá se mě okamžitě, když si všimne, že jsem trochu při smyslech.

Vrtím smutně hlavou, ale Clint mě bere za pas a snaží se mě postavit na nohy, načež se ozývá jen můj bolestný výkřik, když se dotkne mých žeber. „Kdo ti tohle, proboha, udělal?" Vrčí, když se mě snaží nějak opatrně dopravit do jeho auta. „Moc mi nepomáháš." Mrmlá, když na něj padám celou vahou a on se vyplašeně otáčí po všech, co jsou přítomni.

„Promiň." Šeptám a cítím, jak se mi do očí derou slzy.

„Stejně ti to dlužím." Zamrmlá ztěžka, když mě rve na zadní sedačky svého auta a pak mě konečně odváží pryč.