Celou tělocvičnou se rozlehne dunivá rána, když mě touhle ranou Natasha pošle k zemi. Bolest ve stehně je palčivá a nepříjemná a tak se s bolestným heknutím chytám za stehno, abych bolesti trochu ulehčil, ale nepomáhá to.

„Tak se zvedni a pokračujeme." Vyzve mě Natasha, ale bolest ve stehně se ještě víc prohlubuje, jakoby mi do ní někdo bodal nožem.

Z úst se mi vydere jen bolestné zasténání. „Nemůžu." Zaskuhrám.

Natashe se v obličeji objeví zmatený výraz a v mžiku klečí u mě. „Tak moc jsem tě přece nekopla, Pietro." Mrmlá zmateně a převaluje mě na záda.

Cítím, jak v noze ještě palčivější bolest než předtím a dělájí se mi mžitky před očima.

„Co se děje?" Ozve se v dálce Wanda. „Co jsi mu udělala?" Její hlas najednou zní výhružně a přibližuje se.

Je to jakoby se mi někdo hrabal v otevřené ráně. „Pietro, co je ti?" Objevují se mi na čele Wandy ruce, když mi zlehka odhrnuje pramínky vlasů.

„Bolí to." Šeptám se zaťatými zuby a opět si dlaněmi tisknu stehno.

Natasha na nic nečeká a okamžitě mi roztrhává kalhoty na stehně, když jí ukáži, kde to bolí. „Nic tu nemáš." Mrmlá ještě víc zmateně.

Wanda přiloží ruce k mému čelu a její oči se najednou zaostří někam do dálky, než začne mumlat slova: „Peter?... Krev... Stehno... Banner..." Zavrtí maličko hlavou a vrátí se zpět k nám.

„Co je to?" Ptám se zatímco bolest na stehně ustupuje trochu do pozadí.

„Viděla jsem Petera, něčí zkrvavené stehno a pak Peter něco říkal o Brucovi a nemocnici..." Ale než to stihne dopovědět, tak jí Natasha přeruší, protože jí dojdou souvislosti o něco rychleji než nám dvoum.

„Andreea je v New York." Šeptne a všimnu si, že se jí v očích po strašné době zaleskne něco, co by možná mohlo připomínat naději. Pokaždé, když se objevila zpráva, že nějaké bezpečnostní kamery zachytili někoho, kdo se byť jen podobal Andree, tak Natasha byla první, kdo nás o tom informoval a byla ochotná nás tam quinjetem dopravit, abychom se jí s Wandou pokusili přivést zpět domů.

Chyběla mi. Chyběla Wandě. Chyběla všem, ale nejvíc pravděpodobně chyběla člověku, kterého zradila jako poslední a který by nikdy veřejně nepřiznal, že jí chybí.

Nejdřív jsem na ní měl vztek, myslel jsem si, že jsme tým, že by chtěla, abych šel s ní. Jenomže od momentu, kdy se její kamarádka zřítila do plamenů se všem začala vzdalovat, doslova se nám ztrácela před očima. Běžnou radost v jejích očí vystřídal nikdy nemizící smutek a za tím vším plála sebe nenávist, protože si to všechno vyčítala. Doneslo se k nám několik informací, věděli jsme, že se pohybuje po Evropě a s každým městem, které navštívila se k nám donesla informace o smrti něktrého ze členů Hydry. V tu chvíli jsme si dali jedna a jedna dohromady a pochopili jsme, že se Andreea mstí a že její smutek a sebe nenávist vystřídala pouhá a čistá nenávist vůči zloduchům.

„Natasho, tím si nemůžeme být jistí." Zastavuje jí Wanda, když se zvedá k odchodu.

„Viděla jsi tam Bruce?" Ptá se jí Natasha okamžitě.

„Ne, Peter o něm jen mluvil." Vrtí Wanda hlavou a chytá zrzku za rukáv, aby jí udržela na místě. „Ona nechce, abychom jí našli. Nemyslíš si, že bychom to prostě měli začít respektovat?" Šeptá k ní, když si všimne, že se přibližuje Tony.

„Co jste říkali o Peterovi? Má nějaké potíže?" Ptá se okamžitě, když zaslechl jméno svého svěřence.

„Dokud mi to sama neřekne, tak tohle respektovat nehodlám." Sykne k ní Natasha a vytrhne se Wandě, aby odešla z místnosti.

„Co jí je?" Podívá se za ní Tony.

„Andreea je nejspíš zpátky v New Yorku." Povzdechne si Wanda smutně.

„A proč mi to nikdo neřekl?!" Vyjekne nadšeně. „Kdy se má zastavit?"

„Tony, ona se nechce zastavit. Zjistili jsme to jen díky Pietrovi, kterému se promítla její bolest." Odpoví mu Wanda podrážděne, ale jen já vidím v očích své sestry smutek za celou touhle situací.

Tony se trochu zaráží, uvědomujíc si vážnost situace a oči mu také trochu posmutní. „A cože to bylo s Peterem?" Zeptá se po chvilce napjatého ticha.

„Co jsem tak vytáhla z Pietra, tak to vypadá, že jí našel zraněnou." Krčí rameny Wanda, snažíc se vyznít, že se jí tahle situace nedotýká, ale je vidět, že má strach. Navíc, když se ta bolest promítla i do mě, tak to muselo být nejspíš něco vážného.

Tony jen zamyšleně přikývne hlavou a pak zlehka položí Wandě ruku na rameno. „Peter udělá správnou věc a postará se aby byla v pohodě." Konejšivě jí stiskne rameno a pak i mě věnuje smutný úsměv. „Půjdu se podívat po Natashe." Kývne na nás, než zmizí z místnosti.

Wanda mi pomůže na nohy a bolest, která mi několik minut zpět spalovala stehno je ta tam. S Natashou už si nejspíš nezatrénuji a tak přecházím k běžícímu pásu, který má výhled na rozlehlou zahradu. Ještě než zmizí v zatáčce, tak si všimnu černého auta, které mizí pryč směrem k městu. „Ale ne." Zamumlám si spíš pro sebe.

Překvapeně vylétnu do sedu a rozhlédnu se po pokoji. Koukám se po rukách, jestli jsem já zase já. Tohle bude průser, takhle mě určitě najednou raz dva, jestli se dvojčatům promítne každá moje silnější emoce, tak jsem v háji.

Hrudník se mi přerývavě zvedá a já citím, jak začínám zlehka panikařit. Někdo sem jede.

Do dveří nakoukne Bruceova hlava.

„Už jsi vzhůru." Usměje se přátelsky a panika je v tu chvíli ta tam. Byla jsem tak ráda, že po tak dlouhé době vidím známí obličej.

Bruce vejde do místnosti a posadí se na židli. „Tu kulku sis zastrčila pěkně hluboko." Řekne Bruce po chvilce ticha.

„Jaktože nejsme ve tvé laboratoři?" Přeruším ho, než mi začne vyprávět o tom kolik stehů mi musel udělat.

Bruce se rozhlédne po místnosti. „Oh, no..." Poškrábe se nervózně na zátylku. „Od té doby, co jsi odešla se situace na základně trochu... změnila. A navíc jsem měl pocit, že bych si také zasloužil trochu svého prostoru." Krčí rameny.

„Jak jako změnila?" Mračím se.

„No... Dvojčata na mě byla dost naštvaná, když se dozvěděla, že jsem tě nezastavil." Přizná po chvilce.

„Nechtěla jsem tenkrát, abys měl problémy." Zamumlám tiše.

„Nic si z toho nedělej." Zavrtí hlavou a pak se na mě usměje. „Pořád za nimi jezdím. Jen už s nimi prostě nebydlím." Krčí rameny.

Smutně si povzdechnu a podívám se ven z okna.

„Jsem rád, že tě sem Peter přinesl." Řekne najednou a já chvilku přemýšlím, kdo je vlastně Peter, když si vzpomenu na kluka v kostýmu. „Tohle mohlo dopadnout špatně." Poplácá mě zlehka po obvázaném stehnu.

„Zvládla bych to." Zamrmlám. „Neměli jste vědět, že tu jsem."

Bruce se zasměje a já se na něj zmateně podívám. „Promiň, ale třeba Natasha dala Friday za úkol, aby jí informovala o každém záznamu z bezpečnostních kamer, pokud tam bude nějaká s tvým obličejem, takže už dost možná ví, že jsi tady."

„Tak to ví zaručeně." Zamumlám. „Pietrovi a Wandě se vrátili ty vize, které jsme měli tenkrát, když jsem byla ještě zavřená v Rumunsku." Oznamuji mu smutně.

„Jak to víš?" Mračí se stále zmateně.

„Taky je vidím. Pietro doslova cítil mou bolest, když mě postřelili a Wanda mu vytáhla z hlavy to co viděl, když se to stalo." Vysvětluji.

„Jedou sem?" Ptá se mě Bruce.

„Wanda s Pietrem určitě ne, ale vypadalo to, že Natasha nejspíš jo."

Bruce patrnou chvíli váhá. „Fajn, tak to asi musíš zmizet."

Jeho slova mě zaráží, už jednou mi pomohl utéct a on je ochotný to udělat znova. Postavit se sám zas a znovu proti svým přátelům. Nezastavit mě, ačkoliv tuší, že by to bylo správné. Chápala jsem, nechtěl, abych ztratila to co on neměl. Kontrolu nad tím rozhodovat se jen sama za sebe.

„Nemůžu ti bránit tu zůstat, Andreeo, pokud ještě sama nejsi připravená se se všemi znovu vidět. Je to převážně tvoje rozhodnutí a věřím, že až přijde čas, tak se vrátíš." Vysvětluje a pomáhá mi zvednout se na nohy, poté přechází k oknu a otvírá ho. „Dveřmi už nemůžeš, nevím kolik máme času." Vysvětluje a ukazuje na venkovní požární schodiště. „Poslouchej, kdyby se cokoliv dělo a ty bys opět potřebovala pomoc." Chytá mě za ramena. „Zavolej na tohle číslo." Naškrábe na kousek papírku číslo a strčí mi ho do náprsní kapsy.

„Kdo je to?" Ptám se ho zmateně.

„Kdybych ti to řekl, tak bys nezavolala." Usměje se smutně a nejspíš měl pravdu.

Najednou se na dveře ozve zaklepání. Trochu sebou trhám a pak se začnu soukat skrz okno ven, ale ještě než se otočím pryč, tak Brucovi věnuju rychlé objetí. „Díky, Bruci, zase."

„Nic to nebylo. Teď už jdi, zdržím jí." Pousměje se na mě a popostrčí mě ven.

Začnu nemotorně sbíhat požární schodiště a když už jsem skoro dole, tak zaslechnu jen: „Kde je, Bruci?" Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to zkreslilo protože jsem to slyšela z dálky, ale přišlo mi, že Natashin hlas zněl skoro až zoufale.

Seskakuju na zem, stehnem mi projede nepříjemná bolest a myslím, že budu mít opravdové štěstí, když se mi nepotrhají žádné stehy. Zabíhám za roh, ale než za ním zmizím úplně ohlédnu se zpět k oknu, ve kterém teď zahlédnu záblesk zrzavých vlasů a srdce  mi opět trochu poskočí. Nebyla jsem si jistá, jestli mám mít radost z toho, že na mě Natasha nezanevřela po tom všem, nebo se bát, toho, že teď už se před ní jen tak ani v tomhle obrovském zvěřinci, zvaném New York, neschovám.