Do vlasů se mi opíral silný vítr, který stejně tak ošlehával i můj odhalený obličej. V dálce pode mnou houkali auta a sirény policejních vozů, kteří se snažili evakuovat, co nejvíc civilistů do bezpečí. Neměla jsem v plánu dnes ohrozit nějak moc lidí, potřebovala jsem hlavně energii, abych se konečně mohla oddělit od tohohle slabého těla a nejlépe získat schopnosti, které bych tak dále mohla využít.

Od té chvíle, co náramky praskly pod návalem energie, kterou jsem si přinesla z Times Square, tak jsem cítila každičký sval v těle, jak vibroval pod nátlakem energie, kterou právě vstřebával. Kolem prstů se mi stále mihotala hustá mlha a vůbec jsem si nedokázala představit, co se stane až do sebe dostanu všechnu potřebnou energii pro buněčné dělení.

S hlubokým nádechem jsem se začala soustředit na svůj plán, cítila jsem jak mi skrz nohy vzhůru do těla proudí energie, která stále napájela Stark Tower dokud si nejsem jistá, že mám v sobě poslední kapičku a mohutné A zdobící budovu několikrát chabě problikne až nakonec zhasne úplně.

Stejný proces se začal dít i s budovami, které byli vzdálené přes ulici, všechna rozsvícená okna jako na povel začala zhasínat, zatímco moje moc narůstala.

Moje tělo najednou vstřebávalo strašně moc energie, že jsem se ani nevšimla Falcona, který sletěl na střehu takovou rychlostí a jeho podrážka se mi zabořila do hrudníku s takovou vervou, že jsem odletěla hned o několik metrů dál.

Z úst se mi ozvalo lehké zavrčení, když jsem setkala s tvrdou zemí. Ale stačilo na Falcona namířit prstem a z ruky mi proti němu vyšlehla, tak silná energie, která ho okamžitě odhodila tak daleko, že přepadl přes okraj střechy a já se opět vyškrábala na nohy. Zaslechla jsem zážeh trysek, když v tom jsem si všimla rychlého Iron Manova uvážení, který teď stoupal k vzdálenější střeše s Falconem v rukách.

Lehkým mávnutím ruky ke Starkovu obleku jsem docílila toho, že mu začala docházet šťáva a oba jen tak tak dopadly na tvrdý beton střechy.

Bez dalšího vyrušování jsem se opět obrátila ke vzdálenějším částí města, kterým jsem stále ponechávala energie, ale ne na dlouho.

Tělo opět začalo vstřebávat obrovské množství elektrické energie, která se díky mutaci měnila na čistou energie. Alespoň do chvíle, než se ve vzduchu ozvalo podivné hučení a nemilým překvapením pro mě bylo, když mě do boku zasáhl vibraniový štít samotného Kapitána, který mě odhodil opět o několik metrů dál.

Naštvaně se otočím směrem odkud byl štít hozen a vidím Kapitána stojícího spolu s ostatními nelétavci.

S povýšeným úsměvem se postavím na nohy. „Jdete pozdě!" Vykřiknu ke skupince, ve které zahlédnu Pietra i Wandu.

Kapitán se nadechuje k nějakému proslovu, kterým by mi promluvil do duše, ale nedávám mu možnost a okamžitě proti němu směřim tlak energie, která kdyby včas nezvedl štít, tak by ho seškvařila na troud. Paprsek se od štítu odrazí někam do dálky.

„Tony!" Vyjekne najednou Rogers a stočí paprsek k druhé střeše, kde se téměř na první pokus strefuje do obleku Iron Mana, který najednou opět získává šťávu, kterou jsem z něj vycucla.

Iron Man na nic nečeká a vystřeluje proti mě ohromnou rychlostí, že ani nestíhám zareagovat a najednou mě pevně svírá v rukou a míří se mnou do výšky.

„Je čas říct Adios." Zavrčí, když si myslí, že jsme dostatečně vysoko a najednou povoluje svoje sevření.

Ale ještě než mě stihne pustit úplně, tak se chytám jeho ramena a opět z jeho obleku vysaju všechnu šťávu, takže trysky trochu zaprskají a najednou se oba střemhlav řítíme k zemi.

S pobaveným úsměvem ještě připažím ruce, abych nabrala potřebnou rychlost. Otvírám oči, abych si všimla, že střecha Stark Tower se přibližuje závratnou rychlostí a tak okamžitě využívám svých schopností, kterými pod sebou vytvořím oblak, do kterého s lehkostí a dopadnu a pod tvrdým nárazem střecha puká a tvoří se na ní několik prasklin.

„Dost bylo hašteření." Zamumlám si spíš pro sebe a zas a znovu se obracím k polozhasnutému New Yorku a namířím svojí moc ke vstřebání další části. Cítím však svoje vlastní tělo, které pomalu neunese ohromný nával a tuším, že právě v tuhle chvíli se začnou buňky množit. S dalším zhasnutým blokem ulic, cítím nepříjemné pnutí ve všech svalech, vnitřnosti se mi chvějí a s dalším přísunem energie a mým bolestným výkřikem přichází rázová vlna, která jednak odhazuje Wandu, která se chystala zasáhnout, ale stejně tak všechna okna v dosahu několika ulic se rozechvějí stejně jako moje vnitřnosti až nakonec prasknou. K zemi se najednou řítí miliony střepů, které padají do ulic ze všech možných výšek, jen koutkem oka zahlédnu, jak se ve střepech odráží zbylá světla a je to jakoby se k zemi řítily drobné hvězdy.

K dalšímu přívalu energie však nedochází, protože mým tělem projede ostrá bolest, když mě něco zasáhne do ramene.

S hlasitým úlekem vydechnu a podívám se po střelci, když si všimnu na několika vzdálených střechách delších hnědých vlasů a v tmě se zaleskne robotický ruka. „Barnes..." Odplivnu si jedovatě a chytám se bolestivě za rameno, než proti němu pošlu silný výboj energie. Čímž svou pozornost odvedu natolik, že si ani nevšimnu, když mi někdo zaryje nohu do podkolení jamky a nohy se mi automaticky podlomí, přičemž mě uchopí za krk a k hrdlu přiloží ostrou čepel dlouhého nože. Stejného nože, který jsem jí zabodla do břicha.

„To mi mohlo být jasný..." Uchechtnu se.

Čepel se mi výhružně zaryje o kousíček hlouběji do kůže na krku, ale ne natolik aby jí prořízl.

„Jdeš si pro pomstu?" Zeptám se s vítězoslavným úsměvem, když jí chytám za předloktí, abych alespoň na pár chvil udržela její ruce od podříznutí svého krku.

„Jdu splnit slib." Zavrčí přes zaťaté zuby a opětuje mi tvrdý pohled.

„Jasně, že jdeš." Pousměji se naoko mile, když začnu svou moc soustřeďovat do dlaní, takže její ruce najednou škubají pryč od mého krku a já jí stihnu rychlým pohybem odstrčit nohou o kus dál.

Kombinézu na rukou má propálenou a vidím, jak se jí popálené ruce třesou bolestí. S úlekem se podívá po puchýřích, které jí na ruce naskakují a pak se proti mě obratně vrhá. Snaží se zasadit ránu, ale je stále trochu rozhozená zraněním, takže jsou její pohyby víc než plácavé a proto každý její ránu odrážím a rozhodně se nebojím jí uchopit za popálené ruce a zarýt do ran nehty, abych si zajistila výhodu na hrozivou Black Widow.

Ve chvíli, kdy jí dám jen pár vteřin možnost, aby měla navrch mě však tahle hra přestává bavit a okamžitě proti ní pošlu silný výboj, který jí zasahuje do boku a ona v otočce odlétne o několik desítek metrů dál tvrdě dopadajíc na zem.

„Tohle už jste projeli." Pousměju se na ní, když bez pohledu natahuji ruce, abych mohla vysát poslední zbytky energie, které chybí k buněčné deformaci.

Natasha se svíjí na zem v bolestné křeči, snažíc si ulevit propálenému boku, ačkoliv každý pohyb pro ní musí být horší a horší.

Pod poslední kapkou energie, kterou potřebuji se mi protáčí oči a z úst se mi vydere bolestný výkřik a podlamují se mi kolena.

Cítím snaž každičký nerv v těle jak se pne pod nátlakem elektrické energie, které moje tělo přeměňuje na čistou energii.

„Ty nakonec prohraješ." Zaslechnu přes otřesné hučení v uších Natashu, když v tom se do mě zavrtává první z kulek jejího zásobníku. Ozve se ještě několik ran, dokud se neozve prázdné cvaknutí pistole a ona si je jistá, že i přes všechnu bolest do mě vystřílela celý zásobník.

Cítím, jak se mi do úst hrne krev, která se nakonec samovolně spouští po bradě a odkapává na zem. Třesoucí se tělo dopadá na tvrdou zem.

A já se se zakrvácenou půlkou obličeje podívám po Natashe. „Pozdě..." Šeptnu, když cítím, jak se tělo najednou doslova trhá v polovině a ohromná bolest mi nachvilku zatmí oči.

Vypadá to, že na chvilku omdlévám, protože když se probouzím, tak je to jakobych se dívala do zrcadla. Vedle mě leží člověk, který vypadá naprosto přesně jako já. Akorát zdravěji, bez zranění. Cítím, jak mým tělem pulzuje bolest a ztěžka se mi dýchá.

Druhá osoba se naprosto bez problému zvedá a opráší se. Holou nohu jemně zapře do mého ramene, čímž mí způsobí jen další bolest, takže mi přes zaťaté zuby a s posledním dechem uniká několik bolestných výkřiků.

Osoba se pousměje a změří si moje zbídačené tělo pohledem. „Děkuji ti za vypůjčení těla, Andy."

Přes rty se mi vydere jen podivné zachrčení, který jí vykouzlí úsměv na tváři. „Tohle ti udělala ona." Uchechtne se a bradu mi otočí směrem k Natashe, která také leží na zemi o kus dál v hrozném stavu. „Být tebou, tak jí poděkuji, alespoň to budeš mít co nejrychleji za sebou." Poplácá mě po tváři a pak se rozhlédne po střeše. Nahmatá na zemi nůž, se kterým se vrátí opět ke mně. „Ačkoliv jsem ti vděčná za tvoje schopnosti, tak nemůžu riskovat." Posmutní na oko a břichem mi projede další ostrá bolest, ale můj vlastní výkřik přehlušuje Natashino vyjeknutí, když vidí scénu před sebou. „To nebude stačit." Šeptne zklamaně Andreea a bere rukojeť aby s nožem mohla otočit, čímž ze mě dostane až zvířecí výkřik, který se mění v bolestné sténání.

Slyším dusot několika dalších nohou, někde v dálce, jak někdo vybíhána střechu.

„Vypadá to, že budu muset běžet." Zasalutuje mi Andreea. „Doufám, že to budeš mít rychle za sebou." Mrkne ještě než se rozeběhne k okraji střechy a dlouhým skokem skáče dolů.

Cítím, jak se mi protáčejí oči a na střeše se ozývá halek několika lidí.

Na chvilku zavírám oči, ale najednou se někdo dotýká zlehka mojí tváře a tak se nutím otevřít je.

Natasha, která se ke mně ztěží doplazila najednou sedí nade mnou a slzy jí smáčejí tváře.

„Zavolala jsem pomoc." Šeptá překotně a hlas se jí nepřirozeně třese.

„Umírám, že jo?" Ptám se chraplavým šeptem, který je sotva slyšitelný a v zorném poli se mi objevuje několik dalších tváří, na které však už jaksi nemohu očima doostřit.

Natasha vrtí hlavou. „Vydrž, prosím." Poté se otáčí na někoho z druhé strany. „Katherine, prosím..." Šeptne ztěžka a já koutkem oka zahlédnu plavovlasou dívku, jak smutně vrtí hlavou.

„Na tohle moje schopnosti nestačí..." Vydechne sotva slyšitelně.

Kývnu si pro sebe a odpovím si na předešlou otázku: „Umírám." Stáčím hlavu k obloze.

„Dívej se na mě!" Bere mi Natasha hlavu do hlaní a nutí mě se na ní znovu podívat.

„Natasho..." Zaslechnu někde v dálce, když jediné na co se dokážu soustředit je Natasha.

„Ne!" Svraští naštvaně obočí, odpovídajíc tomu hlasu.

Všimnu si, jak se jí někdo snaží zlehka odtáhnout pryč, ale ona se okamžitě vrací zpět do mého zorného pole, které se s každým nádechem zužuje.

„Jestli má umřít, tak tu neumře sama!" Vykřikne zoufale a z očí se jí vyvalí další proudy slz.

„To nemůžou stihnout." Zaslechnu opět.

Z posledních sil zvedám rukou a palcem jemně pohladím Natashu po tváři, aniž bych si to uvědomovala, tak jí po tváři rozetřu svou vlastní krev. Okamžitě tvář tiskne do mé dlaně, zatímco se jí z očí vykutálí opět několik dalších slz.

„Neber si to osobně." Zachraptím a z koutku úst se mi vyvalí potůček krve. „Ale umřela bych pro tebe."

Natasha se smutně usměje a vzlykne mi do ruky, než mě zlehka políbí do dlaně a složí mi ruku zpět podél těla a já cítím, že oči, které s každým mrknutím těžknou už neudržím otevřené o minutu déle.