Vyndavám na linku nákup, který pak postupně uklízím do malé ledničky. Všimnu si Millarda, jak se přesouvá každou chvíli o něco blíž, čekajíc, co jsem mu přinesla. Nakonec drze vyskakuje na linku a natáhne krk přes okraj tašky, aby se sám podíval, kde je jeho jídlo.

Odháním ho rukou a pak ho hladím za ušima. „Já jsem nezapomněla, neboj." Mumlám a sáhnu druhou rukou do tašky, abych nahmatala konzervu s kočičím žrádlem, ale jak se snažím, tak žádná konzerva tam není. „Dobře, tak jsem možná zapomněla." Pohlédnu smutně na kocoura, jehož zlatavé oči mě se zájmem pozorují.

„Vrátím se za půl hodiny a tentokrát i s tvou konzervou." Povzdechnu si a naposledy kocoura pohladím za ušima, než se opět vydám ven do ulic.

Na to jak posledních pár dnů pršelo se dnešní den zdál být překvapivě teplý. Slunce se mi příjemně opíralo do zad, zatímco jsem mířila do ulice, kde se nacházel nejbližší obchod. Njehorší na těhle obchodech bylo, že byli maličké a lidé si vás po několika dnech začali spojovat s věcmi, které jste si kupovali.

„To jste vy, ta slečna, co si minule kupovala tři kočičí konzrevy."

Nebo dokonce: „Dneska bez vína?"

A to je to nejhorší, co se vám může přihodit, když nechcete, aby si vás lidé všímali. Proto jsem se ony obchody snažila střídat, jak nejlépe jsem dovedla a občas jsem si prostě udělala výlet až do centra, abych si koupila toaletní papír a místní lidé si mě přesně takhle s ničím nezačali spojovat.

Nakonec jsem vzala Millardovi konzervy a na pár dní dopředu, abych se ušetřila dalším nákupům, protože jsem měla v plánu zítra začít s pátráním po oné základně a nemohla jsem se zdržovat každé ráno něčím tak banálním jako bylo nakupování potravin.

Podávám prodavači bankovku, když si všimnu, že se z ulice ozývá nějaký halek.

Jen vrtím hlavou, protože si uvědomím, že jsem ve městě, které nikdy nespí, takže by mě mělo přestat překvapovat, že je to tu hlučné ve dne v noci.

Přebírám si tašku s konzervami s milým úsměvem a vycházím na ulici.

Vydávám se směrem ke svému bytu, když se za mnou z ničeho nic ozve: „Pozor!" A vteřinu na to mě ke straně sráží muž ve středních letech s pistolí v jedné ruce a taškou v druhé. Dopadám tvrdě na zadek a konzervy se mi rozkutálí všude po ulici. Zmateně zírám za mužem s pistolí a nechápu před čím tak utíká.

Najednou přede mě dopadá člověk v červeno-modrém kostýmu a rychle sbírá jednu z konzerv. „To bude vaše. Moc se omlouvám, slečno." Mrmlá překotně chlapecký hlas a tiskne mi konzervu do ruky a z ruky mu vystřelí bílé vlákno a už se odhoupe se pryč.

Ještě za ním zmateně zírám, než v dálce zaslechnu střelbu, která mě skoro okamžitě zvedá na nohy. Odhazuju konzervu stranou a vydávám se rychle za klukem v kostýmu. Nacházím ho v jedné z postraních ulic, jak se pohotově vyhýbá kulkám a přeskakuje ze stěny na stěnu. Občas seskočí na zem a udeří muže pěstí do obličeje a pak je opět zase pryč na jedné ze stěn, kde se udržuje s naprostou lehkostí. Nevím, co je ten kluk zač, ale předpokládám, že tohle v dnešní době každý teenager neumí.

„Uhni!" Křiknu na kluka, když se mi ruce fialově rozzáří.

„Jé, to jste vy s těma konzervama!" Vyjekne nadšeně a když muže do hrudi zasáhne fialový výboj, který ho odhazuje o několik metrů dál. „Tak to je fakt hustý!" Vykřikne.

Rychlým krokem a rukou stále napřaženou před sebou, připravená svou sílu, kdykoliv použít přecházím ke zločinci.

„Ne! Počke-...!" Vykvikne překvapeně kluk v přiléhávém kostýmu, ale už je pozdě. Muž zvedá pohotově zbraň a mačká spoušť. Kulka mě zasahuje do stehna a mou dlaň nabitou energií opouští další fialová rána, která tentokrát muže posílá do bezvědomí.

Překvapeně sebou zavrávorám a nacházím oporu ve stěně jednoho z domů, které nás obklopují, a nakonec se sesouvám po stěně na zem.

Kluk v kostýmu seskakuje na zem. „Ježiši! Jste v pořádku?" Ptá se hlasitě a hlas mu trochu přeskakuje, podbravený panikou.

„Je to jenom škrábnutí." Zamumlám a chytám si oběma rukama stehno, snažíc se zastavit krvácení, které stále neustává. „Asi bys ho měl předat policii." Pokývnu k bezvládně ležícímu chlapovi, když v dálce zaslechnu policejní sirénu.

„A-ale co vy?" Ptá se okamžitě.

„O mě se nestarej. Já budu v pohodě." Odháním ho zkrvavenou rukou pryč. Chlapec si bezvládného muže přehazuje přes rameno a vydává se s ním k silnici,k de už čekají policejní auta.

S hlubokým nádechem zabořím prsty do otevřené rány, snažíc se nahmatat kulku. Cítím, jak se mi do očí tlačí slzy a přes rty mi uniká bolestné skuhrání.

„Panebože, co to děláte?!" Objevuje se u mě zase kluk v kostýmu.

„Musím vytáhnout kulku, ať to pak můžu sešít." Vrčím nervózně, když stále nemohu nahmatat kulku a před očima se mi dělají mžitky.

„Odnesu vás do nemocnice! Hlavně toho nechte!" Vyjekne hystericky a snaží se mi dostat ruku pryč od stehna.

„Nemůžu do nemocnice." Vrčím na něj a pak prsty vytáhnu ven, karmínově rudé a z nohy se vyvalí další krev. Cítím, jak se mi hůře dýchá a přijdu si směšně, že mě tu složí jedna blbá kulka ve stehně, když už jsem si za několik posledních měsíců ošetřovala mnohem horší zranění.

„Jste v nějakém průšvihu?" Zeptá se mě kluk, když mi dává pár chvil, abych mohla rozdýchat bolest.

„Jo, tak trochu." Přiznám aniž bych nad tím přemýšlela a snažím se zvednout na vlastní nohy. Ostrá bolest mi naprosto otupuje jakékoliv další smysly, takže si ani nevšímám, kdy mě kluk chytl pod ramenem, abych se mohla zvednout.

„Znám doktora, můžu vás za ním vzít. Pomůže vám, opravdu." Začne okamžitě vysvětlovat a už si mou ruku přehazuje přes rameno.

„Ty to nechápeš." Snažím se ho od sebe odstrčit. „Navíc taky znám nějaké doktory." Mrmlám a uvědomuji si, že mluvení je pro mě čím dál tím těžší. „Co kdybych ti slíbila, že za ním zajdu a ty bys mě nechal být?" Ani si neuvědomuji, že se ho sama chytám, abych v něm našla oporu.

„Myslím, že doktor Banner vám pomůže víc než rád a nikdo se to nemusí dozvědět. Je velmi...Jak je to slovo? Jo, diskrétní." Mele si furt svou, ale i přes všechnu bolest ho donutím, aby se zastavil.

„Co si to řekl?" Zeptám se ho ztěžka.

„Že je diskrétní?" Zopakuje.

„Kdo?"

„Doktor Banner." Vypadne z něj okamžitě. „Taky ho znáte?" Zaraduje se.

Chvilku jen zírám před sebe, než se podívám zpět na kluka v kostýmu. „Ne."

„No, to nevadí. Doktor Banner vám pomůže." Cítím, jak se jeho ruka kolem mě o něco víc utáhne a mě až po několika vteřinách dojde, že se mi podlomila kolena. Z ničeho nic mě chlapec zvedá ze země až s překvapivou lehkostí. „Kdyby se vám udělalo špatně, tak mi dejte, prosím, vědět. Nemůžu ten oblek panu Starkovi vrátit pozvracenej." Jeho poslední slova se mi ztrácí někde daleko v hluku ulic a svištění větru.