Seděla jsem v nemocničním křídle, zatímco se kolem mě shromažďoval celý doktorský tým. Všimla jsem si několika známých tváří, které se občas také v místnosti vyskytovaly.

„Rád tě zase vidím." Pronesl Tony upřímně, když se objevil vedle mi představil přítomné doktory, abych poznala lidi, kteří mě mají vyšetřovat. A nejlépe jejich vědeckými posudky rozložit každičký nerv mého těla, aby došli k nějakému závěru.

Než však Tony vůbec stihne začít, tak ho prosím, jestli bych s ním mohla mluvit o samotě.

„Co se děje? Platím jim od hodiny, tak by bylo fajn, kdybsme tohle vyřešili, co nejdřív." Poukáže opět k celému lékařskému týmu, který teď postává na chodbě.

„Chci aby mě vyšetřoval Bruce." Odpovím prostě, čímž si vysloužím jeho nechápavý pohled.

„Právě jsem zaplatil těm nejlepším doktorům, aby se na tebe podívali." Zhrozí se v šoku.

„Neprosila jsem se tě o to." Zamračím se na něj.

Tony protočí otráveně očima. „Ty možná ne, ale všichni tam venku chtějí vědět, co se s tebou děje, chápeš? A já se to tady snažím vyřešit a ty mi to zrovna dvakrát neulehčuješ." Říká naštvaně a párkrát mě píchne ukazováčkem do hrudi, aby jen podtrhl svoje slova.

„Ale já tady chci mít Bruce." Odstrkuju jeho ruku, která mi pevně svírá rameno.

„A já bych jednou chtěl, aby mi byl někdo vděčnej!" Vyjekne a unaveně si povzdechne.

„Podívej, Andy..." Začne Tony, než si promne kořen nosu a pak se na mě zase podívá. „Bruce je mimo město. Neozývá se nám, jo? Snažím se ho sehnat už několik dní a ty mi to zrovna neulehčuješ." Vysvětluje Tony, když se za ním otvírají dveře.

„Na to, že máš z nás v kapse nejvíc peněz a nejlepší technologie za zadkem, Tony, tak v hledaní si fakt špatnej." Ozve se Natasha s kudrnatým doktorem v zádech.

Tony se vyplašeně po obou otočí. „Co prosím? Vždyť jsem mu volal nemíň tisíckrát!"

„Promiň, Tony, musel jsem ti dát omylem špatné číslo." Mžourá Bruce na displej Tonyho telefonu, když mu ukazuje výpis z hovorů.

„Omylem? Tys... To nemyslíš vážně. Tohle si beru osobně." Odchází naštvaně z místnosti a Bruce nad ním jen prokroutí s úsměvem hlavou.

Natasha Bruceovi podá z háčku na stěně jeden z doktorských plášťů a on si ho úsměvem přebírá.

Když Natasha následně opouští místnost, tak si ke mě Bruce přitahuje jednu z židlí a s propiskou a papíry v ruce si sedne přede mě. „Dobře, chci slyšet, co se stalo. A opravdu potřebuji vědět naprosto všechno, Andreeo, dobře?"

Chápavě přikyvuji a pouštím se do vyprávění. Říkám mu to, co jsem si pamatovala o kvantové realitě. O tom, co se dělo, když jsem jí procházela a nakonec Brucovi říkám i o jiných realitách.

„Hodně jsem o tomhle četl." Začne chápavě přikyvovat Bruce. „Ale ani ve snu se mi nezdálo, že by bylo možné tyhle teorie potvrdit." Něco si horlivě zapisuje do papírů. „Takže tys byla... V kvantové realitě? A jelikož tam je čas relativní je možné skrz onu realitu cestovat do všech různých realit. To je geniální!" Vyjekává nadšeně, ale pak maličko zvážní. „Tam v Hydře... Oni... Tohle věděli?"

Zavrtím hlavou. „Nemyslím si. Vypadalo to, že s tím experimentují poprvé. Využívali mou energii, aby to vůbec dokázali napájet."

Bruce přikyvuji. „Zajímavé... Ano, ano... Na chod něčeho takového je potřeba opravdu hodně čisté energie, tolik energie by bylo hned několik Tonyho obloukových reaktorů." Mumlá si spíše pro sebe a začne přecházet po místnosti. „To je moc dobře, že vůbec netušili s čím vlastně mají tu čest. Nebo...?" Podívá se po mně trochu vyplašeně.

„Ne, nic jsem neřekla." Vrtím okamžitě hlavou, trochu naštvaná, co si o mě vůbec myslí. Chápala jsem, že to co se tam dělo bylo pro ně dost důležité, takže sabotáž tohohle jejich kvantového cestování nedostatkem informací, pro mě byla naprostá maličkost.

„To je moc dobře." Opět přikývne. „Andreeo, když si tam byla... V kvantové realitě... Je možné, žes mohla potkat samu sebe, nebo se zahlédnout?" Koukne se po mně. „Víš, že jakoukoliv interakcí se sebou samou bys mohla spustit slet naprosto devastujících scénářů, při kterém by se tahle realita, naše realita, mohla sesypat jako domeček z karet. Proto se ptám a potřebuji upřímnou odpověď... Setkala ses se sebou samou?" Vysype ze sebe Bruce a mě zamrazí v zádech.

Jeho úpěnlivý pohled mě provrtává do morku kostí a já se nemohu odhodlat k odpovědi. Jak jsem mohla být tak hloupá. Samozřejme, že to byla past od mého druhého já! Proč my tohle vůbec nedošlo! Věděla, co se stane! Využila mě a teď je tady. Všechno se sesype. Moje naiivita nás dost možná právě odsoudila k záhubě.

Nebuď hloupá. Ozve se po několika dnech Andreea. Co tenhleten doktůrek může vědět o cestování v kvantové realitě? Že o tom četl? Nebuď naivní, Andy, neví vůbec nic. Nemám v plánu tvojí realitu poslat do záhuby.

Nějak se mi po tom všem úplně nechce ti věřit. Vyštěkávám na ní v duchu.

Jak chceš... Řekni mu to a nech se rozpárat jako laboratorní žába.

O čem to zase meleš?

Přece sis nemyslela, že když jim o mně řekneš, tak tě nechají chodit jen tak po světě.

Nikdo mi tu, ale nechce ublížit.

Mysli si, co chceš. Ale ani já bych samu sebe nenechala naživu.

Přestaň se mnou hrát tyhle hry!

„Andy?" Vyzve mě znovu Bruce. „Kontaktovala jsi tam svoje alternativní já nebo ne?" Zeptá se znovu, když se na něj podívám.

Zatínám ruce a maličko sebou ošiju. „Ne."

Bruce pomaličku přikývne. „To je dobře. Moc dobře."

„Jen... Už nejsem stejná." Zalžu.

„Jak to myslíš?"

„Mám hrozný problém ovládnout svůj vztek." Šeptnu. „Je to... Divné. Skoro jsem uškrtila Natashu, když jsme se začaly hádat."

„Něco jsem zaslechl." Přizná s maličkým úsměvem. „O něčem bych věděl... Ale použiju to jen ve chvíli pokud budeš souhlasit, ano?"

„Prosím, beru všechno." Zaprosím ho, doufajíc, že jeho vynález možná i ovlivní Andreeu.

„Je to... Takový depulsor. Zablokuje to tvoje schopnosti ve chvíli, kdy se ti začne zvyšovat tep nad stanovený limit, abys nemohla nikomu ublížit." Vysvětluje a přechází ke krabičce na stole, kterou si tam položil a vyndavá z něj kovové náramky. „Bylo by to jen do doby než bycho přišli na to, co se s tebou děje. A vyřešili to."

Přikyvuji a nastavuji mu předloktí, na které Bruce okamžitě připevní kovové náramky.

„Dokážou přivolat pomoc, když začnou zaznamnávat nárůst tepu, takže vždycky budeme někde na blízku, abychom ti pomohli." Usmívá se a když se ujišťuje, že jsou náramky bezpečně připnuté. „Navíc je můžu sundat jen já." Odpoví na otázku, kterou nestíhám ani vyslovit.

V chodbě se ozve nějaký šramot, než se opět rozletí dveře. „Tak a dost! Čekám už několik dní, abych mohl vidět vlastní sestru, zatímco všichni ostatní už jí viděli. To není fér!" Vyjekává Pietro, který se prosmýkne Natashe.

První čeho jsem si všimla bylo několika denní strniště, které mu kontrastovalo se sněhově bílými vlasy. Jenomže dalších detailů jsem si ani všimnout nemohla, protože mě Pietro svíral v kosti drtícím objetí.

Když se odtahuje všimnu si, že se mu v očích zalesknou stopy po slzách, ale snaží se je ryhle zahnat mrkáním. „Příště už bez rozloučení neodejdeš." Zamračí se na mě dotčeně.

„Příště už nikam nepůjde." Ozve se ode dveří a tak se oba okamžitě otáčíme.

„Wando..." Usměju se na hnědovlásku, která udělá několik dalších kroků, aby mě také mohla sevřít v objetí.

„Moc mě neWanduj... Ještě jsem na tebe naštvaná." Oplácí mi pevné sevření.

„Omlouvám se..." Podívám se po dvojčatech smutně.

„Hlavní je, že už jsi doma." Zamumlají skoro na stejno a už mě oba tisknou v dalším objetí.

Nikdo z nás si ani nevšiml, že nám ostatní dali prosto, abychom se mohli přivítat a tak jsme stále setrvávali v objetí, než přišlo na řadu vysvětlování. Musela jsem jim vysvětlit, co se stalo v Evropě a proč jsem se neozývala a vidět bolestné výrazy v obličejích mých vlastních sourozenců pro mě byl jeden z nejhorších trestů, které jsem si za svou unáhlenost zasloužila.