„Jsi slaboch, Andreeo, vždycky jsi byla." Dolehne ke mně hlas slečny Romanovové, která stojí na kraji žíněnky, zatímco mě jedna z dívek tlačí kolenem do zad, abych se nemohla zvednout. „S tímhle přístupem nikdy nic nedokážeš." Vrtí Natalie hlavou.

Snažím se dostat z pod dívky, která mě tlačí k žíněnce, ale marně. Je o něco starší než já a tím pádem i silnější.

Dívka nade mnou najednou povoluje sevření a slézá ze mě, takže se mohu konečně s těžkým dechem zvednout na nohy, přičemž mě na tváři opět zaštípe palčivá bolest. Hlava se pod silou rány stočí ke straně a já se ani nestihnu chytit za tvář, když příletí další z druhé strany.

Do očí se mi hrnou slzy a já se vyděšeně podívám do zelených očí a Natalie jen pokrucuje hlavou. „Samozřejmě... Slzy." Uchechtne se posměšně, načež se ozve i pár pobavených dívek, které stojí kolem žíněnky. „Pokud to z tebe moje dívky do konce týdne nevymlátí, tak to udělám sama." Zakončí svou návštěvu v tělocvičně.

Polekaně vylétnu do sedu a do očí se mi okamžitě zabodne ostré bílé světlo. Sedím na měkkém povrchu.

„To nebyla moje vzpomínka." Mumlám pro sebe zmateně.

„Tvoje ne." Ozve se za mnou a tak se pohotově otáčím, abych opět čelila Andree.

„Proč mi tohle ukazuješ? Co se tím snažíš dokázat?" Ptám se naštvaně.

„Ukazuju ti, že tvoje Natasha není ten člověk, za kterého se vydává." Zavrčí na mě.

„Sama si řekla, že takhle to nefunguje." Zamračím se. „Jenom se mě snažíš poštvat proti mým přátelům."

Na chvilku se pozastaví a pak uznale přikývne. „Nevšimla jsem si, že by ses mě v té laboratoři snažila zastavit."

„Ale Mahlerová byla špatná. Zasloužila si to." Odporuji.

„Mám takový pocit, že Natasha má možná tak stejně dlouhý seznam jako měla sama Mahlerová." Poznamená a já si silou její vůle vybavuji vzpomínku, kdy se mnou Natasha mluvila o jejím seznamu u Clinta.

„Ale ona už tohle nedělá. Kdybych měla zabít všechny, kdo zabíjel, musela bych nejdřív začít u sebe!" Vyjeknu na ní.

Andreea se usměje a já cítím, jak se mi podlamují kolena a zatočí se mi malinko hlava.

„Taky na tebe dojde, Andy." Zaslechnu naposledy, než se mi setmí před očima.

S hlasitým nádechem vylétnu do sedu. Cítím, jak mi srdce tluče až v krku a začnu se rozhlížet po místnosti. Pokoj je stejně bílý jako místo, ve kterém jsem se teď nacházela s Andreeou.

„Hej... Hej..." Přiskakuje ke mně najednou někdo a chytá mě za ruku. „Jsi v pohodě..." Usmívá se na mě plavovlasá dívka.

„Katherine." Vydechnu opět překvapeně a znovu přejedu místnost pohledem, než spočinu opět u ní.

„Jo..." Přikývne. „Jak je ti?" Ptá se okamžitě a usedá si zpět na židli, která stála u mé postele.

„A-asi fajn..." Zamumlám trochu zmateně a pak se po ní pohoršeně podívám. „Ale... Jak... Byla jsi mrtvá, viděla jsem tě umřít-..."

„Ja vím." Přeruší mě Kat a pustí se do vysvětlování. „Když tě Natasha dostala pryč ze základny, doktoři už měli vzorek tvého genu s tím, že ho dokázali uměle vytvořit a vložit k lidskému genu. Což způsobilo okamžitou mutaci. Mysleli si, že získám tvoje schopnosti, ale nejspíš onen vzorek nebyl zas tak precizní a tak moje tělo začalo bojovat s tím genem. Nejhorší bolest, kterou jsem kdy zažila." Přizná. „Ale to není všechno. Gen nakonec zvítězil, což jsem až do své smrti nevěděla. Nikdo to nevěděl, protože se se v testech nic neukázalo."

„Ale to nevysvětluje, jak si přežila..." Mračím se o něco zmateněji.

„Moje tělo získalo velmi silnou regenrační schopnost. Jakože tak silnou, že pouhým dotekem dokážu zahojit cizí rány, sice se pak ony rány nebo bolest promítnou na mém těle, ale jelikož je ona regenrační schopnost, tak silná, tak je to otázka několika minut, záleží na tom, jak je to vážné." Usměje se hrdě. „Takhle jsem uzdravila Natashu, když jsme jí našli, jak se plazí v tom lese kolem té základny. Netuším, jak utekla, ale zvládla nám v tom spěchu poslat i zprávu, kde je." Říká a do jejího hlasu se vkrádá uznání. „Je fakt hustá, to se jí musí nechat a navíc měla z pekla štěstí. Byla na tom fakt bídně a stačilo dalších pár minut a už bych jí nespravila."

Několik minut mlčím a při Natashině jméně se nervózně ošívám, když si vzpomenu na onu vzpomínku, kterou mi Andreea vsugerovala do hlavy.

„J-já..." Začne Kat trochu nesměle. „Všimla jsem si, jak ses po ní koukla hned, jak si nás viděla. Ona... Ona byl první koho si vyhledala pohledem. Nechtěla bys mi něco říct?" Tváře jí maličko zčervenají, ale po tváři se jí rozleje pobavený úsměv.

„Kat!" Vyjeknu naprosto hotová z toho, co z ní teď vypadlo, ale neubráním se vlastnímu rudému odstínu, který moje tváře hned naberou.

„Chci vědět všechno..." Zazubí se na mě.

Zavrtím hlavou nad tím, jak je nemožná. Právě jsem se dozvěděla po několika měsících, že je naživu a že má superschopnosti a jí zajímá zrovna tohle!

„Jsi nemožná, víš o tom?" Uchechtnu se. „Počkej... Jak dlouho, že už si tady?"

„Necelé dva měsíce. Víš jak těžké je se dostat z Evropy, když jsi ve všech spisech zavedená, že jsi mrtvá. A získat jinou identitu je fakt těžký, když se nechceš zaplést s Rumunskou mafií." Vrtí hlavou a pak mi vypráví o tom, jak se několik měsíců po svém z mrtvých vstání, starala o nějakou nemohoucí paní, aby si vydělala dostatek peněz na falešné doklady. Ale ona pak umřela a najednou po ní šlo několik lidí z oné vesnice, kde paní žila, protože si mysleli, že jí zabila, ačkoliv už byla stará a opravdu umřela ve spánku. Její vyprávění však přerušuje něčí příchod.

Ve dveřích stojí Natasha nebo Natalie, nebo kdokoliv za koho se momentálně vydávala.

Katherine se po mě podívá a není si jistá, zda-li má odejít a nechat nám soukromí nebo zůstat.

„Pietro se po tobě shání, Katherine. Chce vědět, jak je na tom." Oznamuje jí Natasha suše, aniž by se po ní podívala a já si všímám, že její tón podbarvený jistou nepřátelskostí.

Katherine tedy opouští místnost a když se za ní dovřou dveře, tak se rozhostí ticho.

„Natasha není tvoje pravé jméno." Prorazím ticho o několik vteřin později.

Natasha pár minut vstřebává tuhle informaci a pak se posazuje na židli u postele. „Legálně ne." Odpoví nakonec.

„A já to nevím protože...?" Naléhám dál.

„Ty to nevíš, protože už dávno nejsem Natalie." Zavrčí maličko naštvaně. „A není to tvoje starost."

„Jistě..." Přikyvuji. „Začala jsem si něco s někým u koho ani neznám pravé jméno. Ale máš pravdu. Není to moje starost."

Všimnu si, jak zatne čelist a chvilku bojuje s tím, co chce říct. „Jednou jsem s tebou spala. Nepamatuju si, že bych podepsala oddávací papíry, slečno musím všechno vědět!" Vyjede z ní nakonec.

Tys s ní spala?! Vyjekne Andreea pohoršeně a snaží se opět prorvat k nadvládě nad mým tělem, ale nedaří se jí to, protože mám hrozný vztek.

Ačkoliv byl Natashin tón ostrý jako nože, tak vztek nepřetrvává dlouho, když ho nahrazuje zklamání.

„V tom případě jsem ráda, že vím, jak na tom jsme teda." Zamumlám a smutně se pousměju. „Můžu tedy předpokládat, že to co jsi se mi snažila nakecat pokaždé, když si mi usínala v náručí, byly zase jenom kecy." Vyplivnu jedovatě a všimnu si, jak jí můj tón zaraží a stejně tak i mě, protože to co přichází dál nejsou moje slova. „Co, Natasho?" Pozvedávám obočí, když vidím, že se nemá k odpovědi. „Nebo já nevím, mám snad říct, Natalie? Protože já už upřímně nevím s kým mám tu čest! O čem ještě si lhala? Nebo spíš komu dalšímu tady lžeš! Ví třeba Tony o tom, co se dělo za dveřmi Rudé komnaty? Nebo třeba Steve o tom, co za hrůzy jsi provedla?" Zvyšuji hlas s každou otázku a až pozdě si uvědomuji, jak moc jí tahle slova měla ublížit a já sama si neuvědomuji, že jsem to nebyla já, kdo mě je donutil říct.

Všimnu si, jak Natasha bledne v obličeji, naprosto neschopná dalšího slova a odpovědi. Ruce, které měla založené na hrudi teď silou tiskne v pěst a já si všímám, jak zarývá nehry do odhalené kůže na pažích, aby se udržela.

„Promiň..." Vypadne mi z úst okamžitě, když si všimnu, jak se jí v očích zalesknou slzy, ale i přesto to zní suše a neupřímně.

Ale místo toho všeho mě z ničeho nic přiráží k posteli a tiskne mi silně ramena, abych se nemohla hnout. „Jak tohle všechno víš?" Vrčí tiše.

Pusť mě ven. Zavrčí Andreea naštvaně, opět se snažíc převzít volant, ale nepouštím jí.

„Odpověz mi, Andreeo, kdo ti tohle řekl?" Do ramenou se mi zaryjí její nehty a tohle malé vykolejení stačí k tomu, aby se Andreea najednou ujmula řízení a já jsem opět odsunuta někam do pozadí.

„Slyšet dávno skrytou pravdu z úst na kom ti záleží je težký,co?" Usměje se Andreea a Natasha se zaráží nad změnou tónu, který můj hlas nabral.

Jenomže Andree stačí jeden rychlý pohyb, kterým Natashu okamžitě dostane pod sebe, což jí naprosto vykolejí.

„Co jsi zač?" Kouká na nás s hororem v očích.

Neubližuj jí. Snažím se Andreeu dostat pryč od řízení, takže nastává opět další vnitřní souboj.

Natasha využívá náhlého zaváhání a jedním pohybem Andreeu shodí na zem. Tělo však zůstává ležet, protože uvnitř se opět odehrává souboj o nadvládu.

„Promiň, promiň...!" Vyjeknu ve chvíli, kdy se mi podaří na chvilku dostat ke kontrole a podívám se k Natashe, která naše plácavé pohyby pozoruje s hrůzou v očích.

Jsi slaboch, Andreeo! Nejsi lepší než ty, které se tak moc snažíš odstranit! Vyjeknu slova Natalie Romanovové, které si vybavím ze vzpomínky, kterou se mě snažila poštvat proti Natashe.

A je to jakoby do ní blesk uhodil. Její myšlenky se najednou vytrácejí do pozadí, jakoby jí někdo praštil do hlavy a ona usnula.

Zoufale lapu po dechu na studené zemi a ani si neuvědomuji, že se mi z očí valí proudy slz.

Natasha se z šoku vzpamatuje o něco dřív než já a na rameni se mi chlácholivě objevuje její ruka. Její dotek mnou však projede jako elektrický proud a já okamžitě ucukávám stranou. „Nepřibližuj se ke mně." Šeptnu plačtivě. „Nevím, co mám dělat. Nevím, co se to se mnou děje." Vzlykám hlasitě a objímám si pažemi kolena.

„Přijdeme na to." Snaží se mě povzbudit.

„Odpusť mi to." Šeptám k předešlým slovům, které mě Andreea donutila pod návalem vzteku říct.

Natasha přikývne. „Musíš mi, ale slíbit, že nám řekneš všechno, co se tam stalo."

S težkým srdcem přikyvuji a nakonec se sama od sebe natáhnu po Natashině dlani a ona mi následný stisk povzbudivě oplatí.