Čelo mi silně narazí do desky stolu.

„Opravdu to musí vždycky zajít až sem, Andreeo?" Ozve se zklamaný hlas doktorky Mahlerové. „Vážně vždy musíme zajít až k násilí, abychom tě donutili nutit o tvé návštěvě v kvantové realitě?"

„Očividně." Odplivnu si krev na stůl před sebe a podívám se na doktorku, která mě trochu znechuceně pozoruje z druhé strany stolu. Za ní stojí Yelena jako osobní stráž, v očích o něco naléhavější výraz.

Silná ruka za mnou mi bere hlavu zezadu a praští mi s tváří o stůl, kde jí následně tiskne do desky tak silně, že mám pocit, že mi rozdrtí lebku. Z úst mi i přes všechnu snahu vylétne bolestné zaskučení.

„Tak, Andreeo, pověz mi co se stane po tom mačkavém pocitu, který si popisovala minule?" Odpovídá stále klidná doktorka, jakoby mě před ní den předtím nezmlátili do bezvědomí, protože jsem odmítla mluvit.

„Říkám, že tam pak nic není. Jenom tma. A podivné hvězdy." Chrčím ztěžka do desky stolu.

„A jaké mají ty hvězdy barvy? Jak daleko od tebe jsou? Můžeš se jich dotknout?" Pokládá další zvídavé otázky a já konečně cítím, že stisk na hlavě povoluje a nakonec se mohu zvednout úplně.

„Nevím...." Mračím se nad strašně rychlým přísunem informací, které nestíhám pobrat. „Jsou všelijaké." Vybavuji si matně svou poslední návštěvu kvantové reality.

Doktorka si smutně povzdechne. „Vypadáto, že se tam budeš muset znovu podívat."

„Včera jsem se přeci vrátila." Vyjeknu trochu vyděšeně.

„Tohle je výzkum, drahá, a ty jsi testovací subjekt. Tvůj názor nikoho nezajímá." Ozve se za mnou posměšně.

Muž mi odváže ruce od židle a předá mě Yeleně, která mě má odvést do laboratoře s průchodem do kvantové reality.

„Nemůžeš si prostě něco vymyslet, co?" Syčí na mě jedovatě, když mi tlačí zbraň do zad. „Musíš vždycky hrát tohle nedostupný divadýlko."

„Nechci jim nic říkat." Vrčím zpátky.

„To mi došlo!" Sykne. „Než se sem ale dostanou, tak si budeš muset vymyslet nějakou pohádku o tom, co se tam děje." Popostrčí mě do místnosti, kde si mě přebírají doktoři, kteří mě okamžitě navlékají do kombinézy. Napojují mě k hadičce, díky které ze mě odsávají mou energii, kterou následně pohání celý tunel.

Už je to tak naučený proces, že netrvá dlouho a už opět padám skrz temnotu, než se přiblížím k jedné z hvězd a objevuji se v bílém prostoru.

„Jsi tu nějak brzo." Ozve se za mnou, když se zvedám na nohy z bílého povrchu.

„Chtějí víc informací." Mrmlám si pod vousy, zatímco se otáčím k Andree.

„Co se ti stalo?" Mračí se na mě znechuceně.

Zmateně si otřu oblučej, na který tak zírá, abych zjistila, že na něm mám ještě zaschlé potůčky krve. „Nechtěla jsem mluvit." Pokrčím rameny jakoby se nic nedělo, jako bych jí řekla, co jsem měla včera k obědu.

„Dobře, asi bys mi už mohla vysvětli, co se tam venku děje. Protože sem pokaždé přicházíš v horším a horším stavu. A proč se sakra nebráníš?" Začne se vyptávat.

Mračím se na ní, protože doposud to byla ona, kdo mluvil. Vyprávěla mi o své realitě.

Zjistila jsem, že tahle Andreea v dětství přišla naprosto o všechno, nepoznala svoje sourozence, protože v jejím vesmíru už byli dávno mrtví. V její realitě převládal chaos a zločin a ona se v pozdějších letech stala jeho součástí. Nebo alespoň to jsem si vydedukovala, pokaždé, když jsem se zeptala na něco osobnějšího, tak měnila téma, ošíjela se. Tahle Andreea svůj seznam rozšiřovala už od útlého věku a všimla jsem si, že na to byla ve skrytu duše ještě o něco pyšnější než já teď. Vyžívala se v tom.

Jediné, co jsem nevěděla bylo, proč se nevrátila nikdy zpět do své reality.

„Proč sem teda chodíš, když to ani nevypadá dobrovolně?" Mračí se na mě, aby si opět vydobila mou pozornost.

„Vběhla jsem do pasti." Zamumlám a párkrát zamrkám, abych se opět vrátila zpět do přítomnosti. „Zajali mě a teď... Jsem pokusný králík. Asi si myslí, že moje mutantí geny unesou všechen tenhle nátlkak lépe, než obyčejný člověk." Pokrčím rameny a usednu si do měkkého povrchu.

„Tvoje mutantí co?" Usedá si opatrně naproti mě.

„Geny. Však víš... Naše schopnosti. Fialová mlha kolem prstů, elektrické výboje, pohlcování elektrické energie." Dívám se na ní zmateně.

Ona si mě jen nechápavě prohlíží.

„T-ty... Nemáš tyhle schopnosti?" Šeptnu po chvilce, když si všimnu, že její oči maličko potemní.

„Ne." Odpoví chladně. „Říkala jsem ti, že každá realita je odlišná a ačkoliv sdílíme podobu, tak naše životy jsou naprosto odlišné a ubírají se jiným směrem, to se i genetiky týče." Odrecituje stroze.

Chápavě přikývnu a porozhlédnu se kolem, jenomže není tu nic než bílo. Široko daleko jen bílá pláň.

„Ukaž mi to." Ozve se najednou.

„Co?" Podívám se po ní zmateně.

„Tvoje schopnosti. Ukaž." Naléhá.

„J-já nemůžu." Zavrtím hlavou.

„Proč ne?"

„Jsem nadopovaná látkami, která ten gen potlačuje." Vysvětluju.

„Tak proto jsi jí proti nim ještě nepoužila?"

Přikývnu a prohlédnu si její obličej. Výraz má nečitelný, ale v očích doslova jiskří touha po vědění.

„Přece tě nějaká chemická kravina, nemůže zbavit tvých schopností." Pronese najednou a vyplivne mi to do obličeje, jako bych byla slaboch.

„Očividně může." Zamračím se nad jejím tónem.

„Zkoušela si to?" Svraští obočí.

„Ne, jsem totální blbec a nenapadlo mě použít moje schopnosti." Protočím očima.

Rozhostí se mezi námi ticho a tak jen posedáváme naproti sobě, když v tom si všimnu rychlé změny v jejím výrazu.

„Nikdy jsem ti neřekla o tom proč jsem se tam nevrátila." Zamumlá a pak se ke mně otočí.

Oplátím jí pohled, abych jí naznačila, že poslouchám.

„Moje realita už neexistuje." Pronese. „Já už v podstatě neexistuju. Nechtěla jsem tě tím vylekat, aby sis nemyslela, že se to může stát i tvé realitě."

„Proč mi to říkáš teď?" Zamračím se zmateně.

„Můžu ti pomoc." Pokývne na mě a když si všimne, jak se nervózně zvedám na nohy, tak také hned vyskočí. „Já už nemám živou podobu. Byla jsem tady moc dlouho.... Ale ty... Ty ano."

„Kam tím míříš?" Dělám krůček vzad, když si všimnu, že ona vykročila ke mně. Její pohled mě propaloval pohledem, byla odhodlaná pro to udělat cokoliv. Znala jsem tenhle pohled. Také jsem ho nosívala.

„Můžeme se podělit." Na tváři se jí rozleje úsměv.

„O co jako?" Vyjeknu překvapeně, když udělá dva dlouhé kroky, ale já opět uskočím vzad.

„O tvoje tělo!" Vysvětlí nadšeně. „Pomůžu ti se dostat z toho tam venku a... Pak se uvidí."

„Jsi blázen." Zamumlám naprosto ohromená.

Její výraz se najednou změní, oči potemňují a z tváře okamžitě mizí nadšený úsměv. „Co jsi to řekla?"

„Řekla jsem, že si blázen." Zamračím se a narovnám se v zádech, na prstech mě trochu zašimrá a já si všímám, že se pomalu začínám rozpadat. Táhnou mě zpátky.

S trochou úlevy si vydechnu a pro jednou jsem opravdu ráda, že se tam mohu vrátit a utéct před spáry sebe samé.

„Ty jsi blázen, když si myslíš, že mi utečeš." Ozve se mi najednou u ucha a moje pomalu mizící tělo se napne pod nátlakem nové energie, která jím zničeho nic projde.

Na chviličku mi dojde dech, ale to už přichází mačkavý pocit a tunel mě doslova vyplivne doprostřed laboratoře.

Chci se zvednout ze země, ale moje vlastní ruce a nohy mě neposlouchají, přesto všechno se však moje tělo zvedá na nohy. Je to jakoby mě někdo odsunul na sedadlo spolujezdce a já už najednou neměla kontrolu nad volantem.

„Nebudu lhát, ale je fajn mít zase nohy a ruce, co fungují." Ozve se z mých úst, když se mi před očima objeví moje vlastní dlaně.