S jemný úkrokem do strany, který však člověk mě až podezřele moc podobný opakuje. Kroužíme kolem sebe několik vteřin, zatímco se snažím najít nějakou rozdílnost, která by nás odlišovala. Ale s každým dalším krokem si uvědomuji, že tu žadná není.

Osoba naprosto bez problémů opakuje každý můj pohyb, jakobych se dívala do zrcadla.

„Co jsi, sakra, zač?" Špitám tiše, když mhouřím oči, stále se snažíc najít nějakou drobnost, která by mě od ní odlišila.

Osoba poprvé od doby, kdy jsem jí stoupla v tváří v tvář udělá něco svého a tím je pohrdavý úšklebek, kterým mě obdaruje. „Vypadá to, že nejsem tak bystrá, jak jsem si myslela."

„Odpověz mi." Syknu naštvaně, když se mě moje divné druhé já snaží zesměšnit.

„Copak to nevidíš?" Uchechtne se a pohodí rukama ke mně a pak k sobe. „Já jsem ty!"

Zavrtím okamžitě hlavou. „To není možné."

Andreea si naproti mě smutně povzdechne a otře si obličej rukou. „Ty toho moc o kvantových průchodech a realitě nevíš, co?"

„O kvantovém čemže?" Mračím se ještě víc zmateně.

„No, tak to potěš koště." Vydechne ještě víc znaveně. „Kde si teď myslíš, že jsi?" Zeptá se okamžitě.

„Já nevím!" Vyjeknu bezmocně. „Myslela jsem, že to mi řekneš ty."

„Sedni, tohle bude na dlouho." Oznámí mi a sama si sedne do měkkého bíleho produktu.

„Já to nechápu." Šeptám spíš pro sebe, když si usedám naproti sobě.

„Pokusím se to vysvětlit, jak nejlépe dovedu." Pokývne na mě povzbudivě. „Dobře... Kvantové průchody, jak začít.... Jakmile se někomu povede otevřít kvantový tunel pomocí, kterého se dostáváš do něčeho, čemu se říká kvantová realita, v té chvili si však nehraješ jen se svou vlastní velikostí, při které máš velikost těch nejmenších atomů, ale i s časem. Chytáš se?" Dívá se na mě a já opatrně přikyvuji. „Fajn. S prvním průchodem se ti okamžitě otevírají již otevřené průchody do paralelních vesmírů. Je to jako cestování časem jen do jiného světa." Snaží se to zjednodušit, ale její slova mě více než zaráží.

„Chceš mi říct, že existují jiné světy? Jako... Že.... Prostě moje já je na světě víckrát?" Ptám se naprosto tupě.

„Na co se právě teď asi díváš, idiote." Protáčí Andreea očima. „Tvoje já je dokonce v kvantové realitě nespočetněkrát a každé já žije svým vlastním životem." Vysvětluje a je vidět, jak jí v očích září nadšení.

„Takže každá realita není stejná?"

„Jaký by byl pak důvod mít paralelní reality, když by byla každá stejná. To by vůbec nebyla sranda." Vrtí pobaveně hlavou. „My možná vypadáme stejně, ale vypadá to, že ty seš tu spíš omylem, zatímco já moc dobře vím o co tu jde a proč tu jsem."

„Vůbec tu nejsem omylem." Zamračím se na ní naštvaně. „Jsem vědecký pokus. Zase." Zamumlám.

„Nechápu." Nadhodí Andreea a mezi obočím se jí udělá stejná vráska jako mně, když se mračím.

„To je jedno. Pokračuj..." Vybídnu jí. „Proč jsi tady ty? Proč nejsi ve své realitě?"

Všimnu si několika vteřinového zaváhání. „Jsem... Něco... Čemu se u nás říká... Cestovatel, jo, cestovatel." Přikývne si, jakoby chtěla spíš přesvědčit sebe než mě a tak si jí podezřele změřím pohledem a ona se po mně s vyplašeným úsměvem usmívá. „Promiň, kvantová realita tě nutí zapomínat na věci, které by ti v tvé vlastní realitě přišli okamžitě na mysl." Vysvětluje okamžitě a tak trochu povolím ramena a přikvýnu.

Nastává podivné ticho a tak na sebe opět jen civíme. Andreea si mě se zájmem prohlíží a zkoumá každíčký milimetr mého těla. A já si teprve teď všímám skoro nepatrné jizvy, která se jí táhne od čela přes spánek kolem oka až do poloviny tváře. Je opravdu nepatrná a vybledlá.

Andreea si všimne, jak jizvu pozoruji a pousměje se. „Nevydařená finální zkouška." Vysvětluje jizvu.

„Finální zkouška?" Mračím se zmateně.

„Vidíš..." Pousměje se. „Tady je jasný důkaz, že naše reality, stejně tak jako ostatní, jsou rozdílné. Vsadím se, že tys měla o něco lehčí dětství. Vypadáš na to." Uchechtne se posměšně.

„V tom případě bys sázku prohrála." Zašeptám k ní ledově. „Nevíš o mně nic."

„Taky netvrdím, že vím všechno." Usmívá se povrchně.

„Co byla ta tvoje finální zkouška?" Zamračím se na ní po několika minutách, kdy vím, že jí ten úsklebek z obličeje nesundám pěstí.

„To neřeš." Pohodí rukou. „To je proti tomu všemu ostatnímu nic. Jedna vražda se mezi mnoha stejně ztratí." Zamumlá, když ode mě odklání obličej.

Podívám se po ní, ale než stihnu zareagovat všimnu si své ruky, která se najednou podivně mihotá a jakoby začínala mizet. „Co se to děje?" Podívám se po Andree.

„Vypadá to, že budeš muset zpátky do laborky, pokuse." Uchechtne se trochu posměšně. „Ale až budeš mít možnost ráda si s tebou zase pokecám." Přikývne s mírným úsměvem, který se však neodrazí v očích ani malinko.

„Jak se sem dostanu?" Zamumlám a všímám si, že i druhá ruka začíná mizet.

„Úplně stejně jako ses sem dostala teď." Pokrčí rameny a v té chvíli opět přichází podivný mačkavý pocit, který mě vystřelí vzhůru.

Prolétávám barevným spektrem a nakonec i temnotou odkud na mě v dálce září další hvězdy, které jsou nejspíš průchody do ostatních realit. Když v tom najednou moje tělo prolétne něčím co až zvláštně připomíná želatinu a já ztěžka dopadám na betonovou podlahu laboratoře.

„Čas průchodu do kvantové reality - Minuta a čtyřicet dva vteřin." Ozve se z reproduktorů robotický hlas a já se otáčím na záda, abych trochu odlehčila plicím, které tak hltavě lapou po vzduchu.

Nemám však šanci se vzpamatovat, když v tom mě někdo popadá za paže a zvedá ze země a já si všímám dvou ramenatých doktorů.

„Co jsi tam viděla?" Přilétává ke mně jeden z anglicky mluvících doktorů a trošku mi propleskává obličej. „Naše systémy selhaly hned, jak si prošla tunelem." Vysvětluje naléhavě, ale vůbec nechápu, co se mu honí hlavou, že si myslí, že jim tu budu vyprávět, co se právě teď stalo.

Sbírám do pusy všechny sliny a se vší vervou mu plivnu do obličeje, načež se mi hlava zprudka otáčí ke straně pod nátlakem rány, kterou mi doktor uštědřil.

„Doktore Browne...." Pomlaskne si někdo skoro výhružně. „Takhle se k testovacím subjektům přece nechováme...." Objeví se v místnosti i doktorka Mahlerová. „Ona nám to Andreea poví, viď drahá?" Pohladí mě po tváři, ve které mi doslova hoří obtisk doktorovi dlaně. „Jenom potřebuje maličko přesvědčit, nemám pravdu?" Doktora pokývne k mužům, kteří mi svírají paže a oni mě vynášejí pryč z místnosti.

Táhnou mě mezi sebou jako hadrovou panenku, než dojdeme k jedním z mnoha ocelových dveří, kam mě vhodí na studenou podlahu a do místnosti vkročí jen jeden z nich. Na nic nečeká a jeho podrážka mi uštědří kopanec do hrudi, který mnou posune až k samotné stěně místnosti. Muž mě popadne za límec podivného obleku, aby mě vytáhl do vzduchu, kde mě přirazí ke stěne a druhou rukou schytám pěstí do brady. Se sýpavým nádechem se mi zatemňuje před očima a notnou chvíli mi trvá, než se přede mnou opět objeví mužova tvář.

„Kde máš teď ty svoje superschopnosti?" Uchechtne se posměšně a přirazí mě ke stěně takovou silou, že se praštím hlavou o cihly za mnou. „Jsi teď naprosto bezmocná chudinka, když jsme ti utlumili mutaci, co zrůdičko?"

„Ty taky nejsi zrovna fešák." Prsknu přes krev, která se mi proudem valí z nosu.

Mužovi se v očích zaleskne vztek a vší silou se mnou mrští přes místnost, kde narážím zas a znovu do cihlové stěny. Muž mi nedává šanci se ani vyškrábat na lokty, když mě uzemní dalším kopancem do boku.

Najednou se opět otvírají dveře. „Máš vypadnout, než jí zabiješ." Ozve se povědomí hlas, ale přes bolestné hučení v uších jen težko rozeznám komu by mohl patřit.

„Ještě jsem neskončil." Vrčí muž naštvaně.

„Když jí zabiješ, tak jak nám asi řekne, co se tam stalo, idiote. Vypadni." Umlčuje ho hlas a já si všímám, že mužovi boty opravdu mizí z mého dohledu a nakonec za sebou práskne těžkými dveřmi.

V zorném poli se objevují další boty a najednou někdo bere moje tělo, aby mě podepřel o stěnu a posadil. „Co ty tu chceš, zrádkyně?" Chrčím přes všechnu krev.

„Sklapni a napij se." Přikládá mi k puse lahev s vodou.

„Nech mě být." Odkláním ztěžka hlavu na stranu.

„Snažím se tě udržet při životě, ty paličatej kreténe." Zavrčí na mě a chytá mě nekompromisně za bradu a násilím mi do úst naleje vodu, kterou i přes to všechno ocením.

„Víš, žes jí zabila." Zachrchlám tiše, když mi Yelena strká flašku za opasek. „Zradila si jí. Ona tě brala jako sestru a tys jí zabila." Moje oči se do ní zabodávají jako dva nože.

Vidím, jak se zatíná čelist a tiskne ruce v pěst.

„Řekni mi..." Nepřestávám ikdyž vidím, že jí to bolí. „... cítíš se teď líp, dvojitá agentko?"

Nestihnu její pohyb ani zareagovat, ale najednou stojím na vlastních vratkých nohou a Yelana moje ramena silně tiskne do zdi za mnou.

„Tak teď mě hodně dobře poslouchej, Andreeo, protože se nebudu opakovat." Syká tiše, aby nás nikdo neslyšel. „Když budeš držet hubu a krok, tak se tě pokusím udržet dost dlouho na životě, aby tě našli, jasný? Prostě jim něco nakecej, stejně to nezjistí, jen se nenech zabít tou svojí prořízlou pusou." Chytá mě za bradu, aby mě donutila se jí dívat do očí. „Rozumíme si?" Vrčí na mě.

„Proč bys to dělala?" Ptám se podezřele.

Yelena se rozhlédne po místnosti, aby zkontrolovala kde jsou kamera a natočila se tak, aby jí nebylo vidět do obličeje. „Zrzka není mrtvá." Syká tak potichu, jak jen to jde. „Neptej se, nemůžu ti to teď vysvětlit, jasný? Prostě jim zazpívej jako kanárek a já tě udržím při životě, jasný?" Přikyvuje na mě a snaží se ze mě vynutit i mé přikývnutí.

„Jasný..." Šeptnu potichu, stále ohromená tím, co právě řekla.