Cítím, jak se s mým tělem manipuluje a probouzí mě ostrá bolest, když mi někdo něco silně utahuje kolem zápěstí.

Trhám sebou a nechávám oči, aby si přivykli světlu. Všímám si podivné látky, ve které jsem oblečená. Je to nějaký podivný oblek a ruce mám pevně připoutané kovovými pouty k madlům židle.

Sedím před obrovským tunelem, kolem kterého se pohybuje několik lidí, kteří jsou odění jako doktoři a upravují něco na obrovském tunelu. Snažím se najít odpovědi kolem sebe, ale není tu nikdo, kdo by mi vysvětlil, co se to děje, protože jsem zaslechla, že doktoři mezi sebou ani nemluví anglicky.

Ohlédnu se přes rameno, abych si všimla, že mám za zády prosklenou stěnu, za kterou je ještě víc doktorů a mezi nimy se dokonce pohybuje ta zrádkyně Yelena, která mi věnuje zamávání, když si všimne, že jí pozoruju.

„První zkouška průchodu do kvantové reality proběhne za tři minuty." Ozve se robotický hlas z reproduktorů.

Najednou se u mě objeví doktor, který mi bez okolků něco přidává do podivného obleku, je to lahvička se žlutou tekutinou.

„Co je to?" Vyjeknu chraplavě. „Co mi to děláte?!"

Doktor se na mě ani nepodívá, protože mi nerozumí. Snažím se ohlédnout za sebe, abych pohledem vyhledala Yelenu, která všechno s nehraným zájmem pozoruje.

„Yeleno!" Křičím na ní přes sklo. „Řekni jim ať to zastaví!"

„Průchod bude připraven za šedesát vteřin." Oznámí mi opět robotický hlas a tak se o něco usilovněji snažím prát s kovovými pouty, které mě drží přitpoutanou k židli.

Ale ve chvíli, kdy hlas začne odpočítávat posledních deset vteřin, tak vím, že jakýkoliv boj je marný. Reaktory kolem tunelu začnou hlasitě hučet a já si ani nevšímám, že všichni lidi najednou zmizeli z místnosti.

Ve chvíli, kdy hlas odpočítává posledních pět vteřin si všímám, že jsem připojená k hadičce, ze které proudí fialová tekutina a napájí všechny reaktory, který mají pohánět onen tunel.

Najednou se ozve hlasité zaskřípění, hlasitá rána a hučení reaktorů pomaličku ustupuje do pozadí, až utichne úplně.

Jakoby se z hadičky s fialovou barvou začala vyprchávat právě zářivá fialová barva až se vyprázdní úplně.

„První test byl neúspěšný." Ozve se robotický hlas.

Do místnosti se nažene strašně moc lidí a anglické výkřiky střídají výkřiky v mě neznámých jazycích.

„Nemáme šťávu!" Zaslechnu.

„Prostě to z ní najednou přestalo proudit a napájet reaktory!" Ozve se další.

„Ticho!" Vyjekne ženský hlas, při kterém mě zamrazí vzadu na krku a do mého zorného pole najednou vchází doktorka, která se o mě od dětství starala a ošetřovala mě. Zkoumavě si mě prohlíží a pak se jí na tváři objeví úsměv. „Ráda tě vidím, Andreeo."

„Tak to je asi hodně jednostranný pocit." Oplatím jí stejně falešný úsměv.

„To mě mrzí." Odpoví bez jakékoliv známky emoce. „Víš proč jsi tady?"

„Protože jste na mě vypsali odměnu a ona nás zradila." Zavrčím a hodím hlavou k Yeleně, která postává opodál.

„To je jeden z mnoha důvodů, ano." Přikyvuje doktorka Mahlerová. „Tak jo, ukažte jí ten záznam, ať z ní dostaneme další šťávu na další test!" Otočí se najednou k všem v místnosti a oni poslušně přikyvují.

„Jaký záznam?" Ozve se Yelena, která stejně jako já momentálně neví o co jde.

Lidi mi dělají prostor, abych dohlédla ke vzdálené obrazovce, na které se začne promítat záznam z bezpečnostních kamer. Procházíme na nich s Natashou chodbami, ona vzpomínka na vloupání se do základny je divně vzdálená a já vůbec netuším, jak dlouho tu jsem vlastně zavřená, jak dlouho mě drželi uspanou.

Spolu se záznamem si vybavuji útržky, momentálně jsme se obě zastavily a já si sahám na krk, který mi Natasha několik vteřin na to prohlíží.

Matně si vzpomínám na štípnutí a následné svrbění v prstech, přes které jsem potom ani nemohla použít své vlastní schopnosti. Dávám si jedna plus jedna dohromady a uvědomuji si, že šipka opravdu byla napuštěná něčím, co následně blokovalo mou mutaci.

Obrazovka potemní a místnost se rychle mění. Uprostřed na zemi leží domlácená Natasha, nad kterou se tyčí muž, kterému nevidím do obličeje a míří na zbídačené tělo zbraní.

„Co má tohle znamenat?" Zaslechnu najednou Yelenu. „Měly jsme dohodu!"

„Naše dohoda se zrušila ve chvíli, když si nás podvedla a zavedla nám sem samotnou Black Widow!" Vrčí na ní Mahlerová. „Tvoje mise byla jasná. Buď sem dostaneš Andreeu, nebo nic."

Yelena jí pozoruje s naprosto zhrozeným výrazem. „Nechte ji jít. Dostala co proto." Šeptá a já si všímám, že se v jejích očích objevují slzy, něco co bych u někoho, tak chladného jako Yelena opravdu nečekala.

„Musíme zahladit všechny stopy." Vrtí hlavou na oko smutně doktorka a pak pokývne ke mně, abych nezapomněla sledovat záznam, když si všimla, že pozoruji jejich výměnu názorů.

Jenomže ve chvíli, kdy má zaznít onen výstřel, tak obrazovka potemní a výstřel se ozve jen vteřinu na to v reproduktorech. Přesto mi notnou chvíli trvá, než si uvědomím, co se právě teď stalo.

Cítila jsem, jak se mi v hrudi zvedal mě tak známý pocit nenávisti a odpor k lidské rase. Ani snaha o hluboké nádechy nepomáhá a já cítím, jak se mi všechno zatemňuje za pomyslným závěsem vzteku, který mým tělem pomalu začíná cloumat.

„Všichni ven." Zaslechnu doktorku potěšeně, což je jen jedno z mnoha polínek, které právě přidala do ohně.

Snažím se s pouty bojovat usilovněji než předtím, hážu celým tělem a jediné na co dokážu myslet je to, jak strašně jí teď chci zabít. Jak moc se potřebuju pomstít. Znovu. Tentokrát už za dva lidi, které mi doktorka vzala.

„Druhý pokus pro průchod do kvantové reality proběhne za třicet vteřin."

Všímám si, jak hadička s fialovou tekutinou doslova proudí do reaktorů, které pohání tunel.

Když se robotický hlas dostane k jedničce, tak si ani neuvědomuji, kdy se všechno zvrtlo. Bylo to jako když vás někdo silně stiksne v objetí a vy nemůžete dýchat. A pak byla na několik vteřin všude tma a já padala. Strašně rychle.

Najednou mi docházelo, že tu není tma, že se kolem mě v dálce mihotají... Jsou to hvězdy? Zářily všemi barvami a jediné, co jsem si teď přála bylo se jedné dotknout.

Najednou jako bych padala pomaleji a blížila se k jedné z mnoha hvězd, cítila jsem její teplo a natahovala jsem k ní ruku. A když jsem se dotkla drobných paprsků, tak tu podivný mačkavý pocit byl znovu, jen o něco intezivnější.

Tentokrát jsem při pádu dokonce cítila něco co se podobalo větru a s přibližující se bílou podlahou jsem tušila, že dopad bude bolestivý.

Jenomže, když měl přijít náraz bylo to, jako kdyby moje tělo bylo pírko, které se teď opatrně sneslo k povrchu.

Bílý povrch byl měkký jako bavlna, ale přesto se na něm dalo pevně stát.

Opatrně jsem se vyškrábala na nohy, abych se rozhlédla. Vypadalo to, že bílý povrch se táhne někam daleko do nekonečna a nic jiného tu není.

Rozeběhnu se o kus dál, abych se opravdu ujistila, že je povrch nekonečný a opravdu byl. I když jsem se pak rozeběhla na druhou stranu a běžela dobrých pět minut, tak jsem nedoběhla nikam, kde by se zdálo, že povrch končí.

Otočím se kolem své osy, když v tom mi do oka padne černá postava, stojící několik desítek metrů ode mě. Nebo alespoň to vypadá jako postava.

„Haló?" Zavolám na postavu a zkusím zamávat. Nic se neozve.

Nakonec se k osobě vydávám. A čím blíže jsem tím víc jsem si jistá, že je to další člověk. Lépe řečeno je to žena.

„Slyšíte mě?" Zeptám se opatrně, když od ní stojím na dva metry. Odpovědí mi je jen pokývnutí, ačkoliv ke mně stále stojí zády. „Co jste zač?" Šeptnu k ní.

A ona se otočí.

Hrkne ve mně a najednou nemohu najít dech, abych se vzpamatovala. Dívám se do tak známých skoro až šedých očí, které se na mě upírají se stejnou intezitou jako moje oči. Protože to jsou moje oči.