Přikrčím se za stejný keř jako Natasha, která nenápadně vyhlíží zpoza listů, aby našla onen tajný vchod.

„Nevypadá to, že by tu byl nějaký zadní tajný vchod." Zamumlám zmateně.

„To je docela účel tajných vchodů, nemyslíš?" Podívá se po mně pobaveně. „Aby nebyli vidět." Protáčí očima a znovu vykoukne zpoza keře.

„Mohly jsme jít stejnou cestou jako já předtím." Mrmlám dotčeně.

„Jo a v nejhorším případě se nechat zabít." Přikývne Natasha posměšně.

„Už bych věděla do čeho jdu." Krčím rameny a snažím se tvářit nad věcí.

„A co bys udělala, kdyby ses dostala k těm ocelovým dveřím, které mají pomalu metr na šířku?" Vytáhne na mě informaci, kterou jsme se dozvěděly ve složkách od Yeleny.

„Zaklepala bych?" Zavtipkuju.

„Moc vtipný, Andreeo." Ušklíbne se a zavrtí nade mnou hlavou. „Mohla by ses soustředit?"

„Můžu to zkusit." Krčím rameny.

„To bych ti byla vděčná." Sykne trochu jedovatě a vidím, jak její celá tahle situace nepříjemná, protože si nebyla jistá, jak moc oněm informacím může věřit a bála se, že nás nažene do pasti a moje vtipkování, kterým se snažím zakrýt svou vlastní nervozitu, jí moc nepomáhá.

„Vidíš to?" Ukazuje k jednomu z mnoha kopců kolem kterých jsou vyšlapané cestičky. „Pojď." Pobídne mě a sama se ostříleně začně plížit k místu, aby se přesvědčila, zda-li je to to co si myslí.

A opravdu bahno v cestičce bylo čerstvě rozešlapané narozdíl od ostatních cestiček, ve kterých byli pouze několik dní staré stopy.

A opravdu stačí několik dalších kroků blíže ke kopečku, než se nám pod nohami ozve místo hlíny dunivý kov. Natasha se pousměje a s úlevou si oddechne, když začne odhazovat jen povrchový nános hlíny, který měl tajné dveře ukrýt před někým jako jsme třeba my dvě.

„Proč jsi jí vůbec kontaktovala, když jí nevěříš?" Neodpustím si trochu jedovatě otázku, která mi vrtá hlavou od našeho setkání s Yelenou.

Natasha se na mě podívá s pozvdenutým obočím, když si všimne mého tónu. „Byla jediná z mých zdrojů, kdo měl užitečné informace a byla ochotná je s námi sdílet." Krčí pak rameny.

Celé setkání s Yelenou bylo divné. Bylo vidět, že ani Natashe nebylo příjemné. Jenomže nejvíc na celém tom setkání mě štvalo, že jsem viděla, jak se Yelena tváří, jakoby stálě měla navrch. Nevím, jestli jen nade mnou ohledně toho, že na mě má Hydra zasednuto, potom, co jsem jim v Evropských základnách nechala celkem spoušť nebo to, že mě jen štvala ona myšlenka, že někdo jako Yelena toho o Natashe stále věděl víc, než já.

„Mohla bys mi pomoc?" Koukne po mě Natasha, když se ohlížím po okolí, abych se ujistila, že nás nikdo nesleduje.

Přikyvuju a přikleknu k ní, abych jí pomohla nadzvednout těžké víko, které nás dělí od vchodu do základny.

„Ty žárlíš na Yelenu?" Uchechtne se Natasha, když si všimne mého zamračeného výrazu.

„Proč bych jako měla žárlit na Yelenu?" Zamračím se ještě víc.

„Já nevím, protože si myslíš, že s ní mám společnou minulost?" Hádá s úsměvem a přitom se obě snažíme zvednout víko.

„A máš?" Vyhrknu o něco rychleji, čímž dám Natashe najevo, že mě představa Yeleny a Natashy opravdu někde vzadu v hlavě nepříjemně hlodá.

Natasha se zasměje, ale zrovna v tu chvíli se nám daří víko konečně zvednout a pár vteřin na to už slézáme po žebříku do tmavé chodby.

Napodobuju Natashu, která si okamžitě vytahuje zbraň a tiše se vydáváme do útrob základny.

„Na Yelenu opravdu žárlit nemusíš." Ozve se Natasha po několika dlouhých minutách ticha, kdy kráčíme chodbou, zastavujeme se před každým rohem, abychom zkontrolovaly, zda-li za ním někdo nečíhá.

„Co když to říkáš jen abys mě uklidnila?" Mračím se a více napnu natažené ruce s pistolí.

„Mysli si, co chceš." Krčí rameny a rezignuje z celé tehle konverzace, zatímco pokračujeme chodbami hlouběji.

„Je tu podezřele ticho." Mrmlám tiše.

„Protože tahle část je opuštěná." Zamýšlí se Natasha, která si informace ze složek prošla tolikrát, že bych se ani nedivila, kdyby je uměla odříkat zpaměti.

Cesta chodbami vůbec neutíká, tak jak bych si představovala, ale možná to bylo opravdu tím, že jsme se snažily pokračovat nejopatrněji, co jsme dokázaly a nechtěly jsme se někde unáhlit a následně toho litovat.

„Já opravdu nemůžu uvěřit, že žárlíš na někoho, kdo je pro mě jako sestra." Zastaví se najednou Natasha, aby se na mě mohla podívat a je vidět, že jí to stále vrtá hlavou.

Chystám se k tomu, abych jí odpověděla, ale něco mě nepříjemně štípne na krku, takže mi moje ruka s tichým au vystřeluje k zátylku.

„Co je?" Mračí se Natasha a okamžitě bere, aby se mohla podívat na můj krk, co to bylo. Opět mě něco štípne, ale tentokrát je to následkem toho, že mi něco Natasha vytahuje zezadu z krku. Mezi prsty drží maličkou šipečku, ve které nejspíš předtím byla nějaká tekutina. Natasha se po mně vyplašeně podívá. „Jsi v pořádku? Není ti na omdlení nebo tak?"

Vrtím hlavou, protože se cítím víc než v pořádku. „Třeba to byla jen nějaká stará past, kterou jsme spustily, když jsme sem vlezly, ale teď už je mimo provoz." Mávnu nad tím rukou, ale Natasha se přesto otáčí přes rameno a kontroluje, jestli nás někdo nesleduje.

„Nic mi není. Pojď, pokračujeme." Usměju se na ní, abych jí uklidnila.

Nakonec se opět vydáváme chodbou dál, ale Natasha je od té doby víc ve střehu a nechává mě jít před sebou, kdyby nás náhodou někdo sledoval.

Cítím nepříjemné svrbění na prstech, ale Natashe o tom raději neříkám, protože by z toho udělal hrozně velkou věc.

Najednou se ale vypnou světla v chodbě a nastává tma. Chodbou se ozvou dopady těžkých bot na betonovou podlahu a jediné, co si uvědomuji, že jsme obklíčené, ačkoliv toho moc nevidím. Jenomže neslyším ničí dech a je to jakoby se chodbou jenom prohnalo stádo synchronizovaných vojáků a opět zmizelo.

Snažím se soustředit svou energii do rukou, ale jediné, co stále cítím je nepříjemné svrbění a kolem rukou se ať se snažím, jak se snažím fialové mihotání neobjevuje.

„Natasho?" Šeptnu ztraceně, ale nikdo se neozve.

Stále se snažím dostat do rukou, co nejvíce energie, ale sama cítím, že ani elktrické napětí nemůžu absorbovat, natož ho pak použít.

Světla se opět rozsvicí a já v chodbě stojím sama a na druhé straně chodby stojí další ženská postava. Nohy se mi okamžitě dávají do pohybu za účelem dohonit Natashu, ale ve chvíli, kdy do neznámé tváře dopadne světlo, tak okamžitě přimrzají k místu.

„Měla jsi pravdu." Usměje se Yelena a zvláštní pistol nabíjí další šipkou, až moc podobné té, kterou jsem to předtím schytala. „Němala mi věřit." Namíří na mě a okamžitě mačká spoušť, aby mi nedala šanci zareagovat.

Šipka se mi zabodává do ramene a já okamžitě poznávám rozdíl mezi předešlou tekutinou, protože jakmile se obsah šipky dostává do krevního oběhu, tak mi všechno začíná pomaličku ochabovat.

„Proč?" Šeptám, když dopadám tvrdě na kolena.

„Jsem dvojitej agent, Andreeo." Odpovídá až smutně Yelena a podrážkou boty mě otáčí na záda, aby mi viděla do obličeje. „Přece sis nemyslela, že si nechám ujít takovou příležitost, když už tě Natasha hloupě přivedla až k nám." Usmívá se povýšeně.

Snažím se přes to všechno vyškrábat na nohy, ale svaly mě neposlouchájí a stačí aby do mě Yelena jen zlehka strčila špičkou boty a já opět padám k zemi.

„Natasha?" Podívám se po ní a sotva ze sebe slova dostanu, uvědomím si, jak sucho mám v krku a podivně se mi stahuje hrdlo.

„Možná bude trochu pomlácená, ale bude v pohodě." Uchechtne se a to je to poslední, co vidím, než mi vše zčerná.