O 8 měsíců později

Smutně jsem si povzdechla a přešla místnost, abych vyhlédla z okna. V dálce se rozprostíralo prosté nic. Široko daleko nebylo nic jiného než hustý les, do kterého se momentálně opíral silný vítr, v dálce se schylovalo k bouři. Tekoucí voda, která se za mnou ozývala pomaličku přetékala přes okraj a místností se rozneslo šplouchání.

Překvapeně vydechnu a otočím se zpátky do místnosti, přecházím místnost a vytahuji mužovu hlavu nad vodu.

„Zdá se mi to, nebo mi najednou máš co říct?" Usměju se sladce, ale když v jeho očích opět zahlédnu odpor, tak jeho hlavu opět pustím do vody. Všímám si, jak se mu provazy zařezávají do kůže a prsty na rukou se pomaličku začínají odkrvovat. „Tohle mě, ale opravdu přestává bavit." Vrtím nesouhlasně hlavou a opřu se o okraj nádoby, takže ponořím své prsty do tekoucí vody.

Mužovo tělo sebou začne škubat, když se mi na prstech roztančí jiskry, které skrz vodu proudí do jeho těla. Pak beru do ruky nůž a několika pohyby přeřezávám lana a muž padá na zem, lapající po dechu. „Kdepak se schovávají další tvoji kolegové? Víš, že stačí jedno slovo a ušetřím tě tohohle všeho." Vysvětluji něžně, konejšíc vystresovaného tajného agenta Hydry.

Muž stále lape po dechu, tělo mu občas škubne. „Stačí mi místo, cokoliv!" Ztrácím trpělivost a nejblíž je mužovi obličeji mé koleno, které se s lehkostí srazí s mužovým obličejem a místností se rozlehne hlasité křup a mužovo bolestné skuhrání.

„Ve státě New York je jedna z největších základnech." Zachrčí muž, ale díky zlomenému nosu mu je špatně rozumět.

„Co prosím?" Sedám si do dřepu, beru ho za vlasy a nakláním jeho hlavu blíž k sobě. „Přeslechla jsem tě."

„Stát New York, ty čubko." Prskne na mě krev, když se pokusí plivnout mi do obličeje.

Pousměji se a pohotově sáhnu k pasu pro pistoli a čelem mu proženu kulku. Obličej mi pokryje další sprška krve.

Otírám si krev do hadru, který leží na stole. Procestovala jsem celou Evropu, abych našla každého bídáka, který se možná byť jen slovem zmínil o Hydře a stejně mě to dožene zpátky na začátek. Zpátky do Spojených států.

Věděla jsem, že vrátit se tam je stále riskantní a možná i nesmyslné. Ale sama v hloubi duše jsem věděla, že se strachu ze vzpomínek budu muset teď nebo později postavit. Pokud jsem se chystala Katherininu smrt pomstít pořádně, tak by na to stejně došlo. Možná je to dobře.

Stejnou myšlenku si opakuji o dva dny později, když se kolem mě roztroubí naštvaný řidič taxíku a dolehne ke mně zápach z pouličních stánků a nad hlavou se mi vztyčí věž s jasným A na vrchu. Budova, která byla po několik měsíců místem, které se snad ze všech míst, ve kterých jsem byla ať už dobrovolně či nedobrovolně zavřená, dalo nazývat domovem. Byla jsem tady, byla jsem zpět.

Přesto jsem stála na druhé straně ulice, obličej hluboko schovaný pod kapucou, která mi byla ochranou i před chladným větrem, který se uháněl napříč ulicí.

„Jestli chcete záhlednout Avengers, slečno, tak to jste tu se zpožděním asi tak tři měsíce." Promluví vedle mě pochybně vyhlížející muž.

„Co tím myslíte?" Mračím se na něj.

„Přestěhovali se." Oznámí mi pohodlně, jakoby to přece věděl každý. A nejspíš také věděl, možná bych to věděla taky, kdybych se jakékoliv zprávě, která jen zmínila Avengers nesnažila vyhnout obrovským obloukem, nebo se na ní nebála jen podívat. Bolelo to.

Bylo strašné vidět, že jejich životy jdou dál i beze mě, jenomže to já byla ta, která je opustila. To já byla ta, která se nedokázala vyrovnat se ztrátou jako normální člověk. To já byla ta, která toužila po pomstě.

Doslova jsem cítila všechnu tu krev, kterou jsem si teď nesla na rukou, ačkoliv jsem si každý večer mohla sedřít ruce, ten pocit tu stále byl. A pocit úlevy se nedostavoval, zatímco pocit moci někde v hloubi duše nabíral na síle. Každá smrt jen přikládala polínka do onoho pomyslného ohně nadřazenosti a s ním se rozšiřoval i můj seznam obětí. Neznala jsem jména, ale věděla jsem, že neskončím dokud se po téhle zemi nebude pohybovat nikdo, kdo měl s Hydrou cokoliv společného.

Do očí mě však udeřil záblesk rudých vlasů a srdce se mi roztlouklo neuvěřitelnou rychlostí. Věděli snad o mně? Sledují mě? Vždyť jsem ten sledovací čip z uniformy vyndala ještě tehdy v Rumunsku!

Srdce mi poskočí úlevou, když si všimnu, že se jednalo pouze o drobnou holčičku v kostýmu Ariel.

Jenomže jestli tu takhle hodlám stát a civět o něco déle, někdo si určitě všimne.

Přestože se předtím jednalo o planý poplach, tak si v druhé ulici vytáhnu z vnitřní strany bundy čepici, kterou si silně narazím na hlavu a z ramen stáhnu džínovou bundu, kterou hodím do nejbližšího koše. Nehodlám nic riskovat.

Hromadná doprava má jedinou výhodu. Člověk se v těch davech lehko ztratí, ale ten smrad je k nevydržení.

Navíc jsem jela opravdu dlouho, Queens je od centra celkem kus cesty, ale bydlení je tam značně levnější a mě pomalu začínali docházet peníze. Tony si pravděpodobně od mého odchodu změnil údaje účtu nouze a ačkoliv byl můj účet zaveden na jiné jméno, nejspíš by si něčeho takového jako že mu mizí peníze všiml a byla bych hned o něco lépe dohledatelná. Kdybych alespoň stále byla v Evropě, tam se dá ztratit stejně dobře jako v newyorské podzemce, ale tady jsem jim moc nablízku. Budu muset vymyslet jiný způsob, jak získat peníze.

Cesta ze stanice mi zabrala dobrých patnáct minut a stejně jsem měla pocit, že mě někdo neustále pozoroval, ale v New Yorku vás vždycky někdo pozoroval.

Nahmatala jsem v kapse klíče, kterými jsem si odemkla hlavní dveře a konečně se cítila o něco bezpečněji v opuštěné chodbě. S hlasitým povzdechem jsem vyšlapala dvě patra a opět jsem musela najít v kapse klíč, který měl odemknout můj byt. Jenomže, když jsem došla ke dveřím, tak byli pootevřené.

Se zatajeným dechem jsem na zádech nahmatala pistol, kterou jsem měla upěvněnou za opaskem kalhot.

Nejdříve nakouknu skrz dveře, než se odvážím vkročit dovnitř. Pomaličku procházím malým bytem, abych objevila vetřelce, ale nevypadá to, že by se tu někdo ukrýval. Všimnu se rozházených složek po stole, ale rozhodně tu něco hledat. Podlaha za mnou vrzne a já se otáčím s pistolí napřaženou před sebou.

Hlasitý výdech se mi prodere přes rty, když si všimnu mourovatého kocoura, který mě pozoruje stejně vyplašenýma očima jako já jeho.

„Jak ty ses sem dostal?" Ptám se ho a skláním pistoli, všímám si, že dveře ani nebyli vypáčené a nejhorší uvědomění je, že nebyli zamčené, když později zkoumám západku s kocourem v náručí. „Já jsem takovej idiot." Zamumlám naštvaně a kocour se nervózně zavrtí. Zavírám vchodové dveře, zamknu je a ještě zabezpečím kovovým řetízkem, který vás sice před zloději neuchrání, ale rozhodně udělá rámus, když se k vám bude chtít někdo vkrást. „Pojďme se podívat, jestli ti najdeme něco k jídlu." Podrbu kocoura za ušima a přecházím s ním ke kredenci, tkerá stojí hned vedle sporáku a malé ledničky. Nacházím tam zbytek číny od oběda a tak kocourovi shrnu něco na talíř a zbytek si vezmu já.

„Jak ti así budu říkát, co?" Zamyslím se, když si sedám na polozpadlý gauč, který mi složí i jako postel. „Vypadáš jako Millard. Jo, budeš Millard." Uchechtnu se a pohladím ho po hřbetě.

O několik dalších minut už se vysprchovaná ukládám do postele a přikrývám se dekou. Millard si drze vleze k mým nohoum, takže se z něj stává takové malinké osobní topení a spokojeně zapřede když ho palcem u nohy párkrát poškrábu po hebkém kožichu. „Víš co je na tobě super, Millarde?" Zeptám se kočky a nečekám na odpověď. „Že mě alespoň nebudeš soudit." Zívnu a zavřu oči, abych se oddala neklidnému spánku.

—

Zdravím vás u první kapitoly! Chtěla jsem jen upozornit, že díly k tehle povídce budou vycházet 2x do týdne a ne téměř každý den jako u dílu prvního. Mohu vás ujistit, že nás čeká nejspíše víc kapitol, než u prvního dílu a také pár nových postav! Budu rada za každý názor a hlavně si to užijte!