„To jsem blázen, kde může být?" Už obrátila naruby snad celou skříň, ale malovaná váza po babičce, co vždycky tak fascinovala děti, nikde. Počkat! Děti!
„Vlčata, nevíte náhodou, kde je ta stará váza?"
„Nó, ee," Vildu náhle nesmírně zajímá strop. Tilda pro změnu zkoumá vzorek na koberci.
„Nó?"
„Ona se totiž to, rozpadla."
„Sama od sebe, jo?"
Horlivé přikyvování.
„Asi to byla ta, únava materiálu," napadne náhle Vildu spásná myšlenka. Bůh ví, kde to slyšel, ale tváří se při tom tak vážně, že se Rebeka nerozesměje jen s vypětím všech sil. Raději potomky odmávne a jde hledat nějakou příhodnou sklenici.