„Ani nevíš, jak rád tě vidím."

„Co tady děláš?"nechápu proč postává na chodbě.

„Čekám a doufám, že sis nenechala klíč na pokoji jako já," vrhá ke mně psí pohled.

„Ne, neboj, mám ho, někde v kabelce," zděšeně polknu.

Chvíli se snažím vypátrat klíč pouze pohmatem, což rychle vzdám. Ponořím hlavu do tašky a končím ve fázi, kdy vyndávám obsah na zem.

Knížka, tužky, skicák, guma, ořezávátko, peněženka, obal od bonbónu, stará jízdenka, igeliťák s drobky neznámého původu, mobil, kapesníčky, uf, jsou čisté, tři kaštany, žalud.

Vedle mě se ozve přidušené uchechtnutí.

„To mám na figurky, pro děcka," hájím se.

Doufám, že tam nečíhá kus rohlíku.

„Proč jsi vlastně nešel na recepci?"

Nervózně se zhoupne na chodidlech, ruce zkřížené přes prsa. Očima zkoumá něco ohromně zajímavého na protější stěně. Spodní ret si přitom drtí zuby.

„Hej! Neříkej, že ses styděl," teď založím ruce i já a tvářím se jako bych vyhrála v tombole.

Jeho obličej dostane nenápadně načervenalý nádech.

„Samozřejmě, že ne. Není žádný racionální důvod k ostychu. Jenom se mi nechtělo dolů... po schodech... asi?" konec věty skoro šeptne. Snaží se nasadit nevinný výraz.

„Chápu, to ty schody, že? Já vím. Jen si šetři kolena," vypláznu na něj jazyk.