Zhroucení na koberci bázlivě proplouváme na vlnách polibku. V tvých rukách jsem vždycky zvláštně křehká.

A někde, v koutku duše skrytá, sžírá mě obava.

Miluješ mě ještě?

Jsem jako Manon.

Motýl i včela zároveň.

Sice křehká, ale mám žihadlo. Ze strachu, že mě už nemáš rád, byla bych schopná bodnout. Všechno mezi námi ukončit a stejně jako ta včela, bych po obranném útoku zemřela.

Dokaž mi, že se nemám čeho bát.

Jenom tvé dlaně jsou ty správné. Jenom ty tvé soustruží mé tělo do správných tvarů.

Tak už se mě dotýkej.

Chci se zase cítit... souměrná.

„Miluji tě, vílo,"  vydechne.