„Vílo...," splyne mu ze rtů přímo do mého ucha. Skoro nezřetelně, slabiky se vytrácí s horkým vydechnutím. Přesto to oslovení... Alanovým nádherným hlasem, zní jako verš prokletého básníka. Tolik něhy je v něm a ještě... strachu?

Odlepím obličej od jeho ramene. Podívej se na mě, hned. Co se děje?

„Moje... vílo?"zelené oči přetékají nejistotou.

Chvíli nechápu.

Alan palci roztírá mé slzy. Cudnými polibky ostýchavě suší smáčené tváře. Zastaví na hranici rtů.

„Smím?"

Kolečka dosednou na správné místo. Myšlenky se roztáčí. Ty, BLÁZNE.

Okamžitě se natisknu svými rty na jeho. Líbám ho hrubě až to bolí. Odtrhnu se.

„Jistěže tvoje."