„Za rok,"polibek, „slibuji," polibek.

„Věřím ti,"popotáhnu. „Už jdu, ano," a ani se nehnu.

„Už tě pouštím," taky nečiní podle svých slov.

Lenka u recepce podupává nohou.

„No konečně," drapne mě kolem ramen. „Pojď prosím tě. Než začneš zase myslet vaječníky a vyběhneš zpátky nahoru." Snaží se mě rozesmát, ale já se jen ušklíbnu.

„Pojedeme spolu autobusem," chlácholí. „Matějovi jsem řekla, že jedu s tebou," ruka na rameni opatrně hladí.

Ani nevím, jak jsme odešly, ale už jsme v půlce kolonády. Zastavím a skončím jí kolem krku. 

„Děkuju."

„Za co?" ptá se zmateně.

„Za to, že tě mám."

„Vždycky."