Roztřesenou rukou se klíčkem do zámku trefím až na třetí pokus. Tašku pustím v předsíňce. Boty skopnu bezohledně do rohu. Mokrou bundu bych nejraději zahodila, jak se mi chce běžet do pokoje.

Vystartuji. Zkamením na prahu.

Stojí tam.

Otočený ke dveřím. Oči doširoka otevřené. Ústa se hýbou na prázdno.

„A...ahoj," vypadne ze mě inteligentně. Ještě, že nejsi jako Snape. Ten by si smlsnul.

Dvěma dlouhatánskými, hlučnými kroky zruší vzdálenost mezi námi. Drapne mě do náruče. Mačká ze mě duši a já se chci nechat udusit.

Sakra, vážně mi tečou slzy? Nacpu si obličej do jeho ramene a tlumím nedůstojné vzlyky.