Prohnu se v zádech a poslední dozvuky vyvrcholení mu zasténám do ramene.

V místnosti jsou dvě křesla, vedle postel a my skončili na koberci. A je to moje vina. Doslova jsem se na něj hladově vrhla.

„Nějak jsi mi za ten rok zdivočela," pozvedne obočí.

Připlácnu mu ruku na pusu. „Nic neříkej!" vyhrknu, rudá jako rajče.

„Neršike?"zopakuje zmateně.

Neuvědomila jsem si, že mluvím česky.

„Promiň. Nedošlo mi to," pokračuji už zase v angličtině a nedokážu se ubránit vybublaní smíchu.

Neršike...roztomilé.

„Hej," pleskne mě přes holý zadek, „nesměj se mi! Máte příšerňácky složitou diakritiku."

Fascinovaná, pozoruji jeho cukající koutky.