Dřep-klik-výskok-dřep-klik-výskok.

S povytaženým obočím pozoruje z křesla mé počínání.

„Nechápu, kde bereš tolik energie," konstatuje.

„Z kofeinu a nemravných myšlenek?" pravděpodobně. „Tenhle cvik by ti měl být blízký. Říká se mu angličák," směju se, přetékám endorfiny.

„Mně není blízký žádný cvik, bez ohledu na pojmenování."

„Nechceš to zkusit taky?" schválně provokuji.

„Zamyslím se, moment, ne, nechci," hraje se mnou.

„No, jak myslíš. Seď si dál v křesle. Já zapracuji na své neodolatelné postavě."

„Jen klidně pracuj. Dočtu scénář, dopiju čaj. A potom provedu zevrubnou kontrolu."

„Čeho?"

„Hodlám detailně zhodnotit jistě impozantní výsledek tvého pravidelného sebemrskačského snažení," uculí se zpoza papírů.