Kapky šedivě pleskají do plechu parapetu. Tady vždycky prší; taková česká verze Anglie. Sklo okna se zamlží výdechem. Muž stojí příliš blízko. S nevrlým zamručením setře sklo rukávem. Vyzvánění telefonu přehluší šumění deště. Teď už trochu vztekle hrábne po mobilu.

„Rickman, prosím."

Z přístroje se ozývá medový hlas profesionální novinářky.

„Ne, na interview čas nemám... ne, další režie... to je běh na dlouhou trať... hmm... hm. Na shledanou."

Mobil položí na stůl a už nemůže. Nevydrží se dívat.

Tak pochoduje. Od okna ke dveřím. Kolem jeho křesla; jejího křesla; ložnici raději z trasy rovnou škrtá.

Vílo, prosím... přijeď!

Za mnou.