Nedalo mi to. Alan se ještě trošku přihlásil o slovo.

Jak to vypadalo poté, co se snílek vrátil z promítání a našel Káju ve své košili :-D

Dveře se s útrpným zaskřípěním otevřou. Předsíň zaplní šustění látky a cvakání kovového zapínání; snad přezka, nebo možná patent?

Alan vejde do apartmánu a jeho pohled okamžitě spočine na pokojně oddychující hromádce stočené do klubíčka v křesle. Rozečtená knížka leží nedbale na koberci, otevřená, jak jí vypadla z ruky.

Nevydrží. Musí. Musí se jí aspoň dotknout.

Konečky prstů zlehka přeběhne po obličeji, nabere zbloudilý pramínek vlasů a opatrně jej zasune za její ucho.

Teď. Právě teď se mu naskytl pohled na spánkem uvolněnou tvář. Vypadá tak nevinně; neuvěřitelné. Jen pohled na ni v něm vzedme vlnu něhy, nekonečnou potřebu ji chránit, schovat v náručí před vším zlým. Nádherná křehká víla.

Ovšem, dokud jí neprostoupí touha. V ten moment nastane závratná proměna.

Měkké plné rty se pootevřou, Karolína po nich nevědomky přejede špičkou jazyka. Mokře se lesknou... jak vábivé pozvání.

Zorničky jí zakryjí téměř celé duhovky, šedomodrá ustoupí, odhalí clonu nepopiratelnému chtíči. Oči na ni prozradí všechno, nedokáže nic skrývat. A pak se s nimi na vás podívá... Pošle jedním pohledem z lehce přimhouřených víček asi tisíc jisker naráz. Nemožné, aby žádná nezasáhla.

Nebezpečná ohnivá světluška se vám usadí na kůži a vy jen bezmocně přihlížíte, jak doutná a postupně se do ní propaluje, až úplně zmizí. Skrz na skrz vás propálí a zažehne požár.

Ďábelská kombinace. Dát bledé roztomilé víle takové oči.

Podlehnete a vytasí se s další zbraní; její vlastní rozkoší. Úplně přirozeně přijímá všechny doteky. Není v ní ani špetka teatrálnosti a své prožitky neschovává, naopak. Nechá vás bloudit všemi pocity s ní, vtáhne vás do labyrintu svých soukromých šílenství. Zamotá vám hlavu natolik, že ztratíte pojem o cestě ven, a navíc ani zpátky nechcete.

Nikdy. Jestli se přesto opět naleznete, už nejste stejní. Přemíra lásky z vás udělá blázna. Blázna do ní.

Nelze nemilovat, jak nepokrytě sténá; i sebemenší pohlazení u ní vyvolá zrychlení dechu.

Neexistuje muž, který by nebyl potěšen z faktu, že se milenka třese slastí pod jeho dlaněmi, polibky.

Nic není tak návykové, jako když se vám svíjí krásná hebká žena v objetí.

Z rozbouřených myšlenek ho vytrhne lehké zamručení. Éterická bytost v křesle se lísavě prohne v zádech. Otevře víčka. Jakmile její pohled zaostří na něj, obličej se jí rozzáří širokým upřímným úsměvem.

V odpověď i jemu bezbranně zacukají koutky.

"Máš na sobě moji košili?" podiví se a zatahá ji lehce za rukáv, ale hrudníkem se mu rozlije příjemné spokojené teplo.

A víla udělá něco tak rozkošného... přesně to něco, čím dokáže vyrazit dech.

Uchopí do ruček límec zmiňované košile. Zaboří do něj obličej. Zhluboka se nadechne pomačkané látky a zčervená.

Víc vydržet nelze.

Vezme ji do náruče a bez vysvětlování se s ní postaví, přejde pokojem, nohou rozrazí dveře, zastaví se až o postel, kam svůj vzácný náklad složí.

Rukama touží požehnat každou křivku její rozpálené kůže a slíbat z tváří ruměnec. Proklíná své nedočkavé prsty, když zdolávají drobné knoflíčky, unikají jako živé. Konečně se látka pánské košile rozestoupí, opona skrývající nedocenitelný skvost, škvírou oslnivě svítí pruh alabastrové pokožky.

Rty se přisaje na odhalenou kůži, putuje od krku až pod pupík. Cestou polyká nadpozemskou jemnost, zhluboka vdechuje vůni, je jeho... jeho letní louka.

A víla se svíjí a sténá. Opojné zvuky mámí jeho mysl. Opilý touhou natiskne se do jejího klína. Chce se v ní rozetřít, ztratit.

Co mi to děláš? Jak můžeš? Proč každé tvé zalykavé vydechnutí rezonuje celým mým tělem? I kdybych se tě nesměl dotýkat a pouze naslouchal tomu, jak vzdycháš, šlachy by mi musely zadržovanou rozkoší prasknout.

„Lásko," chraptivě se připojí k milostnému úpění a teprve souzvuk jejich vášně vytvoří dokonalý tón.

O několik akordů dál, vláčně a kluzce prostoupí svoji vílu. Táhlými pohyby se rozpouští a protéká skrz ni; destilován nezraňujícím žárem, krystalicky čistý. Násobením svého hříchu cítí se paradoxně osvobozen od všech vin. Pečujícími polibky vlhčí od výkřiků okoralé rty. Víc a víc se zmítá pod návaly krásy, která pulsuje z jejího těla. Prsty chtivě mačká každý kousek hedvábné pokožky, která se mu dostane na dosah. Nevhodně hrubý, lynčuje se za tu dehonestaci. Ale nemůže si pomoci. Je fanatický věřící; ohromený; při uzření své svaté, kolísá v kontrolovaném přednesu správné modlitby. Zůstává jen cit. Snad je patrný i přes zbrklost vyjádření.

Ještě tě chci, ještě... má lásko, můj sne.

Doufá, že něha nikdy neskončí a zároveň prosí o záchranu blížícího se vrcholu. Svaly už protestují. Chvějí se pod potem lesklou kůží. Milování stírá rozdíly mezi nimi, až se nekonečně prolínající samostatné existence neodvratně propadnou do drtivé náruče orgasmu, aby se rozmačkány na prach zcelily. Tentokrát dohromady, jako jeden, jedna, jedno velké ONI.

Spolu si navzájem do rozcuchaných vlasů vydýchávají zbytky odeznívající extáze, dokud oba neusnou vyčerpaní, zapletení ve zpoceném chumlu přikrývek.