V dlani navlečené do rukavice jsem třímala provaz od sání a svižně si razila cestu místy, kde nebyl sníh nejhlubší. ,,Ať už jsme doma," prosila jsem. Byl pondělek, brzké ráno a stařík z chaty nás vyhnal na pochod už o půl páté.

Děda Sanders se zastavil uprostřed mé prošlapané dálnice. ,,Na svém odpočívadle jsem si schoval lopatu," promluvil.

Zírala jsem na něj dost překvapeně. ,,Na tvém odpočívadle? Jakém odpočívadle?" Copak jsme se s Nielsem mohli v tu noc ještě někde schovat?

Stařík pokrčil rameny. ,,Půjdeme kolem něj, už brzo se tam budeme moci zastavit," informoval nás. Tak to znělo dobře. Automat s kávou tam asi mít nebudou, ale třeba tam nebude mokro a zima. Na cestě už jsme byli dobré dvě hodiny, připadalo mi to tady jako v ledovém paláci. Jakmile vykouklo z poza mraků slunce, ozářilo les a drobné krystalky sněhu se proměnily v ledové drahokamy.

Když jsem spatřila místo určení, překvapeně jsem se zarazila. To slavné odpočívadlo byla vysoká borovice jejíž koruna vyhradila veliký kruh chráněný od velkého nánosu sněhu. Fungovala skoro jako deštník, pod kterým byla o kmen opřená velká lopata na sníh. Otázkou bylo, k čemu se nám hodila. ,,Neříkal náhodou někdo něco o místě, kde si budeme moct oddychnout? Tohle je jenom strom uprostřed lesa. To jsme se mohli zastavit prakticky kdekoli..." rozmlouvala jsem, ale nikdo neodpovídal. Niels si sundal čepici i kuklu a promnul si zmrzlý obličej rukama.

Vzala jsem do rukou zmiňovanou lopatu a potěžkala jsem si ji v rukou. ,,Já tedy nevím, k čemu nám tohle bude. Nezdá se mi chytré jít a celou cestu si odhrabávat. Vždyť je to ještě tolik kilometrů..."

Niels sledoval navigaci a stezku, po níž jsme šli. ,,Je to už jen sedm," ohlásil, aniž by spustil oči z displeje.

Protáhla jsem obličej. ,,Ještě sedm! To nezvládnu!" teatrálně jsem se svezla na naše sáně. Niels protočil panenky a sehnul se k zemi. Sněhovou koulí za límec se mi trefil naprosto přesně.

Zakřičela jsem a měla chuť ho povalit na zem a uškrtit. Kvůli němu jsem si musela sundat bundu i mikinu a vše pořádně vysušit. Výborně, Nielsi, jako bychom si mohli dovolit časové zpoždění. Jako omluvu mi přišel pomoct se sněhu a vody zbavit, stále se přitom ale škodolibě křenil. do té doby, než se mi přejel prsty na krku a ucukl. ,,Máš hrozně horkou kůži," všiml si.

Obrátila jsem se na něj. ,,Ty máš tak co říkat," odvětila jsem mu. ,,Tvůj obličej je rudý jako rajče." Stáhla jsem si už tak mokrou rukavici a položila mu dlaň na tvář. Byla úplně vařící.

,,Není se co divit," promluvil znova Niels. ,,Jestli máme oba angínu, příušnice, nebo něco podobnýho, pěkně by to odpovídalo tomu, kde jsme víkend strávili."

Šlehla jsem po něm pohledem. ,,Zbytečně mě neděs. Angínu jsem chytla dvakrát a po třetí – ne, díky." Popadla jsem znova násadu. Lopatu jsme přivázali za sáně, první člověk, který táhl za provaz, tedy odhrabával pěšinku pro ostatní.

Navzdory tomu, že jsme v létě bouřlivou širokou řeku překračovat nemuseli, trasa, která vedla přes ní, byla údajně kratší, takže jsme uhnuli jejím směrem. Po několika kilometrech z těch sedmi, co nám zbývalo, jsme se konečně ocitli na jejím pravém břehu, stejném, kde jsem den předtím objevila Sierru.

Niels nohou podupával po ledu blízko půdy a přemýšlel. ,,Půjde to překročit tady?" ptal se na náš názor. Sanders kritickým pohledem změřil zasněženou plochu zamrzlého toku. Když viděl, že Niels stojí na ledě docela bezpečně, dal nám svolení, abychom se dostali na druhou stranu.

První vyrazil právě Niels, já ho následovala v těsném závěsu. Sierra se jako celou cestu nehnula od Stína a ten byl zase v patách dědovi. Tvořili jsme dokonalý řetěz a brzo byli v půlce široké řeky.

Našlapovala jsem opatrně, poučená z minulého promáčení. Co nám to ale bylo platné, když jsme podcenili samotnou řeku? Niels v jednom momentě počkal, až ho předejdu i se saněmi a s rozběhem se sklouzl po odhrabaném ledu jako malý kluk. Nechápala jsem, co to do něj vjelo, netušil snad, že pod námi proudí voda? Co když...

Přihrnul se ke mně, rychle oddychoval a tváře měl stále zbarvené dorůžova. ,,Sklouzni se taky, Kareen," naléhal s úsměvem. Nevěřícně jsem na něj pohlédla.

,,Ten led může puknout," řekla jsem přesvědčeně. Nechtěla jsem ve vodě skončit s mokrými nohavicemi jako včera.

,,Ale no tak, neboj přece. Víš, jak dlouho už je ta voda zmrzlá? Týdny." To byla sice pravda, ale věděla jsem, co jsem zažila. Ještě ke všemu, jak u mě stál, tak blízko, udrží led tolik váhy? Nervózně jsem se ošila.

Představovala jsem si, jak se krusta zmrzlé vody lehce prohýbá a jak těžko čelí velikému tlaku. A čím více jsem si to představovala, tím více jsem to začínala cítit. A v tu chvíli se ozvala rána, jako by se něco trhalo.

,,Jdi ode mě dál," špitla jsem naléhavě k Nielsovi.

Zmateně udělal krok dozadu a pomalu couval dál. Koutkem oka jsem zahlédla, jak si toho Sanders také všiml, jistě zvuk ledu musel slyšet. Něco na nás začal poplašně volat, jenže já už nerozuměla, co říkal. Niels udělal poslední pohyb ode mě, který byl však ten chybný. V tu chvíli se s ním led probořil.

Zděšeně jsem zakřičela a se okamžitě jsem sesunula na kolena a položila se na břicho, abych rozložila svoji váhu na větší plochu. ,,Nielsi?!" Zírala jsem na díru v ledu, pod kterou se valila voda.

Niels se neocitl v řece pouze po pás, zmizel tam nenávratně až po konečky vlasů, v řece, která se ho svou silou chystala strhnout po proudu pod ledovou vrstvu. Posunula jsem se hbitě k proraženému otvoru a nedovolila si, byť jen dýchat. Mohl mě čekat stejný osud jako Nielse, pokud bych nebyla dost opatrná. Ale byla jsem jediná, kdo ho z mrazivé vody mohl dostat ven.

V mžiku jsem ponořila paže do vody, kde jsem nahmatala jeho zimou ztuhlé tělo, a vší silou ho táhla k hladině za bundu. Když jsem jeho tvář opět spatřila, málem mě trefil šlak. Jeho obličej nabral barvu porcelánové figurky, rty měl fialové a zuby mu drkotaly. Ale neutopil se, ani ho nestrhl proud, kde by si pod ledem naplnil plíce vodou.

Když se nám podařilo ho se Sandersem dopravit na břeh, aniž by nás postihlo to samé neštěstí v podobě slabého ledu, začal shon. Dostala jsem rozkaz postavit stan na sáních a zapnout v něm plynový vařič, kterým jsme se vybavili ještě v chatě. K němu jsem přidala ještě svůj malý, ve kterém už plyn docházel, podle slabých plamínků, jaké z něj plápolaly.

Nielse jsme museli zbavit vodou nasáklého oblečení a převléct ho do suchých kusů oděvu, které jsme dali dohromady se Sandersem oba. Jeho zimní tepláky a moje náhradní ponožky a rukavice, které byly stále zahřáté od mých dlaní, jak jsem je strhla z rukou. Dostal moje suché rezervní oteplováky, které mu končily vysoko nad kotníky, ale to v tu chvíli nehrálo roli.

Postupovali jsme rychle, ve snaze udržet v Nielsovi co nejvíce tepla. Celý se třásl a přerývaně dýchal. Nedokázal mluvit a já se začínala bát, doopravdy bát, protože tohle bylo vážné. Když naše záchrana bude málo pro to, aby ho zahřála dostatečně, umře. Jak moc podchlazený byl? Neměli jsme tušení, ale vypadalo to, že Bob Sanders si ví rady, co a jak. Avšak jeho možnosti byly také omezené. Nakonec, ocitali jsme v nehostinné tajze. Tady nebylo těžké zemřít .

Svírala jsem klukovy ruce navlečené v rukavicích a z celého srdce jsem prosila, aby to zvládl. Také jsem ho pustila, přiložila dlaně k vařiči, a i přes to, že mi zkřehlé prsty skoro olizovaly plameny, jsem je co nejvíc nahřála a pak je Nielsovi přiložila na líce. Po chvíli otevřel oči, které měl tou dobou dosud zavřené a dlouze se na mě zadíval. ,,Neusínej," rozkázala jsem mu, ale můj hlas zněl jako úpěnlivá prosba. Mlčky trochu zakýval hlavou, ale pak víčka stejně sklopil. ,,Ne, nezavírej je!" mermomocí jsem se snažila ho udržet při vědomí, zatímco mi vrtalo hlavou, kam se z malého přístřešku poděl děda. Vyhlédla jsem ven a spatřila jsem ho, jak na odhrabaném kusu sněhu pokládá hliníkový plech a na něm rozdělává oheň. A pak můj pohled zabloudil ke dvěma modrým dlouhým skluznicím, ležící opodál. Lyže.

***

,,Rozuměla jsi dobře?" ujišťoval se Mrazík, když mi upínal staré skluznice k botám. Trochu nejistě jsem přikývla. Bez ortézy jsem se stejně cítila slabě. Bylo to úplně stejné, jako když jsem měla zatěsnit okno. Nikdy předtím jsem to nedělala a najednou jsem musela. Teda ne, že bych se neuměla pohybovat na běžkách v lese. Když byl terén dobrý, na lyžích jsem zvládla všechno. Tedy hlavně předtím, než se mi udála ta příhoda, od které mi nohou pulzovala častá bolest. Ano, před tím jsem byla skvělá lyžařka. A teď se mi to mělo hodit.

,,Postaráte se o něj?" otázala jsem se směrem ke stanu.

,,Udělám to nejlepší, co dokážu," snažil se mě přesvědčit a dodat mi klidu, což mě ale úplně pohltilo obavou. Protože mi to znělo, jako by Nielsovu smrt nevylučoval. O to víc jsem se ale hodlala snažit.

S vypůjčenými hůlkami jsem se odrážela, co to šlo a rytmicky jsem se prokousávala lesním porostem až k jeho konci. Jenže ono to příliš nešlo, protože o sježděné běžkařské stezce bych si mohla nechat hezky zdát. Tady byl sníh slehlý, ale nikoli vhodný pro pohyb jinak než pěšky. Přesně to jsem taky udělala. Sňala jsem si lyže z bot a rozběhla se lesem. Dostala jsem přesné instrukce kudy, a navíc jsem se řídila navigací.

Můj úkol mi Sanders vysvětlil podrobně, ale stejně mi zbýval prostor pro vlastní fantazii, totiž jak zaujmout helikoptéru, která bude kroužit po obvodu lesa. Ano, opravdu nás už hledal vrtulník. Aspoň to stařík tvrdil. Kde a jak zjistil, v kolik se ten let uskuteční, jsem neměla nejmenší tušení.

Ale fakt byl, že on věděl, kde a jak se nás pokusí helikoptéra hledat. Nebyla to jen předtucha, byly to nezlomně pravdivé informace, které jako by četl z ambulančních a policejních záznamů. Lhal nám, jistěže v chatě nějaké počítačové zařízení měl. Jinak by to tak přesně neurčil.

Když jsem se udýchaně, vyčerpaně a s bolestí probíjející mým lýtkem dostala za poslední strom, za kterým se rozprostírala nekonečná stráň, ze které jsem se před pár dny do hlubokého lesa ponořila, bylo jasné, že Sanders měl více než propočítanou cestu. S vírou, že právě za protějším kopcem leží náš dům, jsem si obula běžky a spustila se z vrcholu do úžlabiny. Možná nebude ani nutné mávat a křičet na vrtulník, pokud se mi podaří dostat rovnou domů.