Někde určitě visel tátův seznam. Byla to obyčejná čtvrtka papíru, ale obsahovala cenné informace. Třeba kolik lahví propan-butanu si vzít pro výpravu na jeden den, ale i takové obyčejnější věci jako kolik zhruba jídla s sebou táhnout a kde najít GPS navigace, které se tak často ztrácí všude po domě, a přitom mají být celou dobu uklizené v kuchyni v jedné ze skříněk.

Rozhodla jsem se začít jimi. Jednu po druhé jsem zapnula a zkontrolovala stav baterie, všech šest však byly téměř na pokraji vybití. Jednu z nich jsem zapojila do nabíječky, a v duchu nadávala, proč je někdo nenapojil do elektřiny hned po posledním používání.

Dále na seznamu bylo lavinové vybavení, které jsem ze svého pomyslného seznamu vyškrtla. Nebylo potřeba. Hory od našeho místa ležely dál než patnáct kilometrů, tak daleko jsem se pěšky, v zasněženém terénu a ještě dnes nemohla dostat. Kdyby na mě měla padnout lavina (musela by se vytvořit na rovině), bavila mě představa, jak bych sama sebe asi zachraňovala.

Co jsem ale nutně potřebovala, bylo náhradní oblečení. Obecné pravidlo u nás v severní části země bylo, neriskovat podchlazení nebo dokonce zmrznutí nedostatkem vhodného odění. To znamená termoprádlo, tenká mikina, další svetr a ještě zimní bunda plus to samé od pasu dolů, tedy jen s výjimkou tří vrstev místo čtyř. Jako rezervu do batohu jsem vzala ze své skříně ještě jeden vlněný svetr, zbrusu nové tyrkysové oteplováky, tlusté ponožky a lyžařské rukavice.

Oblečení bylo ve výsledku hodně, vypadalo to téměř, jako bych se chystala pryč na několik dní. Nakonec jsem věcmi pokryla celý jídelní stůl, chtěla jsem si s sebou do lesa vzít téměř dvakrát tolik věcí než Sebastian k Ray. I když mi to přišlo zbytečné, do velkého nepromokavého batohu jsem zabalila i malý plynový vařič.

Má výprava o jednom členu byla i přes všechno dost riskantní. Upřímně extrémně nebezpečná, ač se to nezdálo. I když jsem neměla v plánu slaňovat Mont Blanc, vybavení jsem si nachystala víc, než by se zdravým rozumem doporučil Bear Grylls. Ale nic jsem nechtěla podcenit. Kromě plně nabitého smartphonu jsem si do kapsy dala i kompas, pro všechny případy.

Teď mi jen zbývalo promyslet, kudy se vlastně vydám. Na prázdný stůl v kuchyni jsem rozložila velikou mapu, dřív uloženou v šuplíku ve stole. Byl to plánek nejbližšího okolí do třiceti kilometrů, jako čtverec byl v mapě zaznačený náš dům, na východě hory a na severovýchodě osada nebo spíše menší vesnice. Kolem našeho domu byla zaznamenaná vlčí loviště, přirozená i to naše umělé. Rozkládala se převážně na severu a byla posetá stromy, občas se vyskytla i pláň. 

Jedna taková mýtina byla nepřehlédnutelná, alespoň z plánku, protože byla velmi rozlehlá a tvořila téměř dokonalý kruh. Vedle mapy jsem položila svůj mobil s otevřenou aplikací tras. Do mobilu jsem zadala body, které jsem chtěla projít, a ony se spojily v dlouhou cestu. Doufala jsem, že stihnu projít alespoň polovinu.

Věřila jsem, že Sierra nezaběhla příliš daleko a nezamířila rovnou do loviště divokých vlků. Tomu území, ležící uprostřed lesa, jsem se chtěla rozhodně vyhnout. Bylo to jako zakázané, strašidelnými historkami opředené, prostranství. Dokonale člověkem nezasažené.

Vzpomněla jsem si na paralyzér, který jsem v domě rozhodně nemohla nechat. Přidala jsem ho do kapes ke kompasu a mobilu, do nějž jsem si uložila trasu. Všechny věci ze stolu jsem sbalila do obrovského trekkingového batohu.

Zamyslela jsem se nad tím, jestli jsem čirou náhodou něco nezapomněla. Jo, papírové kapesníky jsem si nevzala. A ortézu na nohu, se kterou jsem kulhala podstatně méně a chůze s ní byla o něco komfortnější. I když fakt byl ten, že jsem neznala nikoho, kdo by chtěl chodit s hliníkovo-ocelovou monstrózní konstrukcí na dolní končetině déle než hodinu.

Popadla jsem první balíček ubrousků, který jsem v kuchyni našla, a pro ortézu jsem musela vyjít schody k sobě do pokoje.

***

Když v jedenáct hodin začaly k zemi pomalu padat sněhové vločky, vycházela jsem plně oblečená a vybavená ze dveří. Na dřevo jsem nalepila popsaný lístek a dveře pečlivě zamkla. 

Byla jsem docela nervózní z toho, že jsem se chystala jít daleko od domu na vlastní pěst, také vzrušená. Cítila jsem dobrodružství. Zapomněla jsem sice vypnout topení v domě, ale aspoň bude v pokojích příjemně teplo, až se vrátím. Neudělala jsem od domu ani pět kroků a obrátila jsem se zpátky.

Z chodby jsem vytáhla dřevěné sáňky s ozdobným vyřezáváním. Mohly se hodit a to velmi. Sáně byly široké, nemusela jsem nést těžký batoh na zádech. S ortézou na poškozené noze a popruhem od saní připnutým kolem pasu jsem byla plně připravená vyrazit.

Sierřiny stopy se táhly ode dveří podél ohrady až mizely v lese. Rozhodla jsem se držet původní plánované trasy, ale zároveň jít po vlčích stopách.