Vzala jsem Sierru ven, musela jsem se trochu projít a nabrat čerstvý vzduch. Nejprve jsem však zamířila k ohradě. Tlačítkem u brány jsem dočasně vypnula elektrický ohradník, vešla do přepážky oddělující naši zasněženou zahradu od vlčího teritoria a zavřela za sebou, Sierru jsem nechala čekat za plotem.

Potom jsem udělala to, co každý den, avšak vždy tajně. Hlasitě jsem zapískala a čekala. A jako každý den se za hodnou chvíli rozeznělo rytmické dunění. Rodiče by dostali infarkt, kdyby mě viděli, jak ke mně přibíhá štíhlý vlčí samec, následován čtyřmi dalšími šelmami.

Opatrně jsem prvního prostrčila brankou do přepážky a zavřela, než se ke mně stihli volným tempem dostat ostatní. Bílé zvíře, místy pokryté velikými šedivými fleky, jsem pojmenovala Spickles. Byl z vlků můj druhý nejoblíbenější a vybral si mě docela nezávisle, bratra se bál a tátu jednou pokousal při veterinární prohlídce.

Mě docela snášel, mohly za to především dobroty, co jsem mu každý den nosila. Rodiče nechtěli, abych chodila za vlky a vystavovala se nebezpečí, tak mi rozkázali, že do ohrady nesmím. Já v tomto byla mimořádně poslušná. Vždyť příkaz zněl jasně – nesmíš za přepážku. Jestli budu krmit Spiklese za plotem v neutrální zóně, to se už na pravidlo nevztahovalo.

Vlk měl odvrácenou tvář a téměř lítostivě se díval za svými kamarády, jako by mu připadalo nespravedlivé, že přátelství s člověkem navazuje on a ostatní si jdou po své zábavě. Pak se přes pletivo očichával se Sierrou a já ho trochu hladila, ale nenechal si to líbit.

Z kapsy jsem vytáhla masovou tyčinku pro psy – na obalu byla fotka zlatého retrívra, a nabídla mu ji. To byl vrchol našeho dvouminutového setkání, branku jsem zase otevřela a Spickles, šťastný, že už nemusí trpět v mé přítomnosti, odběhl.

Celkem se mi ulevilo, protože jsem měla při těchto setkáních vždycky docela v kalhotách. Přeci jen Spickles nebyl jako Sierra. Ostatní z dočasně vytvořené smečky jsem pochopitelně nechávala na pokoji, bylo to nebezpečné se s nimi stýkat a vůbec to narušovalo jejich přirozený život v přírodě a vrozené instinkty.

U Spicklese to nevadilo, vlastně bylo dobře, že si částečně na lidi navykal, protože, jak veterinář, s potvrzením asociace, prohlásil, Spickles se už do přírody nevrátí. Narodil se jako nedochůdče v jiné stanici a měl zůstat v zajetí do konce života, což mi přišlo sice jako hrozně neférové odsouzení, ale pravda byla, že tento vlk byl velmi slabý.

V přírodě by se neuživil se stejnou pravděpodobností jako má vlčice, žádná smečka by ho nepřijala. Už jsme to zkoušeli, stejně tak jako jsme mu pomáhali posílit se, třeba právě s náhradní smečkou, jejíž vůdcem byl Black Raven.

Černý samec se k nám dostal díky lovcům, kteří ho před dvěma měsíci postřelili. V této fázi byl už téměř připravený na návrat do lesů. S ním v umělém lovišti žila Mae, která byla dokonalým protikladem alfa samce – byla sytě bílá. Po většinu roku jsem ji nezahlédla, nejen kvůli nenápadné srsti, byla totiž velmi plachá.

Vlčí společenství uzavíraly Annuk a Anke, údajně dvojčata, přiotrávená odpadky z měst. Těmto zvířatům se již dařilo velmi dobře, a my ochranáři se těšili, až nastane den, kdy budou moci zpátky do volnosti, avšak jak jsme mohli zaručit, že jim někdo neublíží znovu?

Touto otázkou jsem se zaobírala často, podobně jako rodiče. Bohužel, v kraji Saskatchewan, naší domovině, nebyla lovu vlků ještě učiněna přítrž. Stále jsme se přeli na soudech a podávali žádosti vládě, aby nás vyslyšela a vydala nový zákon o ochraně. Ale museli jsme být vytrvalí.