,,Jmenuju se Kareen. Kareen Crystal." Druhé jméno jsem dodala tišeji.

Niels pozvedl obočí. ,,Jsi Brooklandová? Od těch ochranářů, co ochočují vlky?"
Jak to proboha ví? Horlivě jsem se snažila vzpomenout si, jak moc jsem se za svůj život proslavila. Nijak moc teda ne. A teď potkám v lese kluka, který mě evidentně alespoň trochu znal. Divný. A ještě měl připomínky k naší stanici. ,,My vlky neochočujeme. Žijí v rezervaci, a to nejdéle čtyři měsíce, potom jdou zpátky do těchto lesů. Jsou divocí."

,,Divocí jako tenhle?" zašklebil se a ukázal na Sierru opodál. Pocítila jsem touhu shodit ho ze sání.

,,Je to ona. Sierra se jmenuje. Je výjimka. Kdybych ji nevzala ze sněhu, když ležela vedle mrtvé vlčice, bylo by po ní. Máš rád raději mrtvá zvířata, nebo ta živá? Co myslíš, plní ochranáři svoji práci, když zvíře zachrání, pomohou mu se uzdravit, nebo ho nechají zdechnout?" vychrlila jsem na něj. Když šlo o čest naší rodiny, naší stanice, neznala jsem bratra.

Zatvářil se vůči mé reakci překvapeně. ,,Promiň," Niels trochu rozpačitě sklopil oči. ,, To ode mě moc hezký nebylo. Jen filtruju, co jsem slyšel tam u nás."

,,Aha. Tak to jo," řekla jsem uštěpačně. ,,Odkud že vlastně jsi? A jak jsi se sem vůbec dostal, teď v takovým čase, když je zima, a sníh...?" zajímala jsem se.

Niels si z termosky nalil ještě trochu mé výborné kávy, a místo odpovědi se dvěma doušky napil.

,,Nech mi taky něco!" vytrhla jsem mu termosku z rukou, v obavě, že jedinou tekutinu, kterou jsem s sebou z domu vzala, mi vypije ten kluk. Jakmile jsem však trochu kávy usrkla, měla jsem co dělat, abych ji nevyprskla do sněhu. Něco tak hrozně hořkého a hnusného jsem snad nikdy nepila. Nakonec jsem však stejně polkla, abych do sebe dostala trochu tepla. Niels mě pobaveně sledoval. ,,Fuj," podotkla jsem, když jsem konečně dostala tu smrdutou pachuť z chuťových pohárků alespoň okrajově. ,,Není to až tak zlý," hájil mou kávu Niels. ,,Je to mnohem horší," trvala jsem si na svém. On jen pokrčil rameny. ,,Jak myslíš. Teď by to jen chtělo trochu se zahřát z vnějšku. Vidíš, jak mám promrzlou kůži na obličeji?"

,,Mám na tebe tu kávu vylít? Ta ještě docela horká je," zakřenila jsem se. I Niels zvlnil koutky úst do křečovitě promrzlého úsměvu. ,,Vlastně jsem se divila, že jsi nedostal omrzliny," pokračovala jsem. ,,Kdo ví, jak dlouho tu vlastně trčíš. Proč chodíš ven v tak mizerným oblečení? Nemáš ani kuklu, dokonce sis nevzal ani nic na krk, šálu nebo tak. Mohl jsi tu klidně umrznout..."

,,To byl záměr," přerušil mě Niels.

,,Cože?!" vyjekla jsem trochu prudčeji, než jsem chtěla.

Niels jen kývl hlavou. ,,Chtěl jsem tu umřít."

Šokovaně jsem na něj zírala. Jak by mohl tak hezkej kluk jen tak chtít umřít jednoho prosincového dne ve sněhu? Ano, Niels měl opravdu okouzlující rysy, pokud jsem teď mohla něco tvrdit, a i když mi bylo jasné, že krása asi nebude odpověď na otázku života a smrti, prostě mi to nešlo z hlavy. Sebevrahy jsem si teda představovala docela jinak.

,,Nemáš ještě něco na zahřátí?" promluvil na mě Niels, a já v ten moment ucukla. Jako by ve mě něco překliklo, najednou jsem vůči němu cítila trochu strach. Mohl být každopádně kdokoli, klidně nějaké individuum nebo feťák z pod mostu. Náhle jsem ani nechápala, proč jsem se ho snažila budit, když on vlastně žádnou pomoc nechtěl... Musela jsem se ho přece zeptat. Nedalo mi to. Rozdělila jsem všechno, co jsem měla ke svému přežití, mezi jeho a mě. Dala jsem mu půlku svých sil, abych ho oživila a zároveň se dostala za Sierrou. Dala jsem do nich dvou veškerou naději. Nemohl mě teď zklamat ani jeden z nich. Místo tedy té osudové otázky jsem jen fascinovaně vydechla: ,,Tak promiň, že jsem ti to překazila. Ty ale evidentně nevíš, co všechno mě to stálo."

Niels na mě zíral zrovna tak překvapeně. ,,Ty jsi to asi jinak pochopila... Já jsem se sem nešel zabít, Kareen. Chci žít, už ano. V tom sněhu to bylo peklo. Uvědomil jsem si, že prostě musím odsud nějak dostat. Volal jsem o pomoc, ale neměl jsem už sílu. A pak jsi přišla ty... A je mi pořád děsná zima, dělej něco... Prosím." Poslední souvětí pronesl ještě s třikrát větší naléhavostí než všechny ostatní. Ať už byl Niels kdokoli, musela jsem mu pomoct. Musela jsem pomoct i sobě. Podařilo se mu mě přesvědčit, že není nějaký podivín, ještě ke všemu se sebevražednými sklony, ale jen obyčejně neobyčejný kluk, který mě slovy žádal, abych mu pomohla. Mohla jsem odmítnout?

Mohla, ale vždycky jsem si přála být nějakým způsobem užitečná, nápomocná, jedinečná a taky mi ho bylo líto. Vstala jsem a poručila to i jemu. Ze sání jsem sundala batohy a ztrhala plachtu, jíž byl sedák sáněk přikrytý. Objevil se v nepromokavé látce zašitý rám, který jsem zdvihla a ukotvila tak, že se utvořil kvádr. Provizorní stan na sáňkové konstrukci byl hotový. ,,Teda," vydechl Niels. Rozhlédla jsem se po Sierře, která nedaleko nás zkoumala okolí, a evidentně byla dost zaujatá. Doufala jsem, že se od nás nevzdálí příliš.

Z mé veliké krosny jsem vytáhla kartonovou krabičku, ve které byla bezpečně zabalená malinká propan-butanová láhev. Postavila jsem ji doprostřed stanu a sirkami zapálila. Pobídla jsem Nielse, aby si vlezl dovnitř a já se vtěsnala za ním. Navzdory tomu, jak velký stan vypadal prázdný, teď by se tam navíc nevlezl ani křeček. Zůstal by venku na sněhu. Přitom jsme museli dávat pozor, abychom nezavadili za láhev a celý stan nevzplál. V tichosti jsme čekali, až se vzduch kolem nás trochu ohřeje a bude nám konečně trochu lépe. Za chvíli jsem si sundala vlněnou čapku. Než se stan docela vyhřál, trochu to trvalo, ale výsledek stál za to. Sice jsme čichali sirné plyny, ale to bylo teď to poslední, co mě nebo Nielse nějak zajímalo – oba jsme byli rádi, že se můžeme alespoň trochu zahřát. Niels si hřál zmrzlé prsty u ohně a když už mu to přišlo dostatečné, zkusil si rozepnout bundu, ale když s tím notnou chvíli bojoval, udělala jsem to za něj. Na oplátku jsem ho vybídla, aby svoji historku dopověděl. ,,Odkud jsi se do lesa vlastně dostal? Z osady na severu? Někdo tě sem přivezl?"

***

Takže. Eheh. Jelikož napsat příběh a publikovat ho přináší spoustu výzev, kterých se hrdě, nebo občas méně hrdě, chytám, další z nich tu asi máme nějaký vzkaz na konci kapitoly, nebo spíše vysvětlení, něco jako what is going on here. Fajn, Niels. Postava jednoho vzhledu a jména, jen asi patnáckrát překopaná k lepšímu a méně vypadajícímu jako kopie různých lidí. Doufám, že příběhu dodá trochu barev, a zároveň poskytne nejmenované dívce, jejíž přezdívka stojí na obálce, možnost vyřádit se v psaných konverzacích. Protože od této chvíle už to nebudou jenom monology, ale - moment překvapení - rozhovory! Lidi, slavme. Jinak se nemusíte obávat, že příběhu nechám měsíce cíleně či neúmyslně volný konec, jak už to tak u mých děl občas dopadlo, přísahala jsem, že tohleto dokončím, pokud možno ne odletem hlavních hrdinů v mimozemském tělese, ale nějak smysluplně. Tak tak. Zatím si užívejme jarních dnů, které sem tam přicházely už v půlce února, a mějte se fajn :-)))

HannoverianHorse