Niels zavrtěl hlavou. ,,Šel jsem pěšky. Nebylo to daleko. Les máme, nebo spíš měl jsem, hned za domem. Jsem ze severozápadu, od Forstova statku," odpověděl docela stručně.

,,Od starý Forstový?!" vyjekla jsem. Paní Forstová byla bez komentáře nesnesitelná drbna, která do všeho strkala nos. Bydlela nedaleko právě té větší osady, takže mezi lidmi, kde se vždycky něco dělo. ,,A co jsi dělal u ní?" nechápala jsem.

,,To je jedno, co jsem tam dělal. Bydlel, když mě tam rodiče nechali. Už jsem nemohl vydržet Forstovou, ani to odstrčení, můj dosavadní život, a tak. Ráno jsem utekl do lesa, chtěl jsem se vrátit, ale... Však vidíš. Ztratil jsem se a málem umřel. Já vím, tvrdil jsem ti, že jsem tu chtěl zemřít, ale sám vlastně nevím. Odešel jsem ve vzteku a v zoufalosti, myslel jsem si, že dál už to nejde. Jako bych se nechtěl už vrátit, ani k Forstový, ani nikam jinam, zůstat navěky v lese. Ale tak jako tak, vděčím ti za život," usmál se nakonec. ,, Až na tom budu líp, poděkuju ti pořádně, ale teď..."

,,Docela ses rozmluvil," všimla jsem si. ,,Teď je řada na tobě," připomněl. Povzdechla jsem si. Není toho mnoho, co bych měla říct..."

,,Určitě toho je víc, než si myslíš," přerušil mě Niels.

Nadechla jsem se, a zase vydechla. ,,Zrovna jsem chtěla začít mluvit," usmála jsem se. ,,Mám bratra, Sebastiana..." Postupně jsem Nielsovi popsala celou cestu až sem, i předešlý den, a on celou dobu naslouchal. Hrozně se mi líbilo, jak mi věnoval všechnu svou pozornost, jak vnímal vše, co jsem povídala. ,,...Sierra při té příležitosti utekla a nevracela se a tak jsem se vydala jí hledat. Vlastně ani nevím, co mě to napadlo. Já vím, že vlk patří do přírody a tak... Ale já ji beru skoro jako svou sestru. S ní se necítím tak osamělá. Šla jsem ji tedy hledat a skončila jsem tady, bez GPS, signálu, a s rozbitou vysílačkou." informovala jsem ho. ,,Vlastně mobil se utopil v řece, když jsem tamtudy šla," uvědomila jsem si a tiše se zasmála, i přesto, že okolnosti moc k smíchu nebyly.

Niels se také mírně pousmál svraštil čelo. ,,Hlavně, že jsme se našli," podotkl, jako bychom se už předtím znali. Vlastně to znělo jako hláška z béčkových thrillerů. ,,Je to blbá náhoda, že nemáš žádný spojení s civilizací, nebo jsi GPS úplně vybila baterii?"

,,GPS je doma v nabíječce," zakřenila jsem se. ,,Teď mi připadá jako blbá náhoda úplně všecko," ušklíbla jsem se.
Náhle jsem se zarazila. Když už jsme mluvili o těch náhodách... Řekl, že je venku už od rána? Jaká náhoda je fakt, že Niels přeci jen neměl na tváři omrzliny, i když kůže není nijak chráněná, a kluk je relativně až na podchlazení úplně v pořádku?
,,Jak to, že jsi vlastně na mraze vydržel tolik hodin?" Na malou chvíli, ale opravdu jen na vteřinu, jsem znovu zapochybovala. Vždyť je prosinec, zima je v plném proudu. Není to past? Co když má Niels komplice, kteří čekají na vhodný okamžik, aby mě unesli, a pak vyloupili náš dům? Jeho odpověď navíc dostačující nebyla ani trochu.

,,Chvíli jsem se schovával pod korunou velikého smrku, byl obtěžkaný sněhem a u jeho kmenů se vytvořila skrýš, přečkal jsem v ní to nejhorší sněžení," řekl. ,,To zní jako blbost," namítla jsem. Niels jen pokrčil rameny.

,,Ale... Nemáš v úmyslu mě se svými kumpány unést a moje orgány prodat, že ne?" Nějak mě netáhlo, že jsem k němu byla naprosto upřímná, koneckonců jsem neměla co ztratit. Bylo to poprvé, co se za uplynulou dobu Niels od srdce rozesmál, zatímco já ho jen sledovala. ,,Cože mám podle tebe v plánu?" vypravil ze sebe, když se trochu zklidnil.

,,No, já jen měla trochu strach..." Nedocházelo mi, jak hloupě zním. Niels se na mě podíval a uvědomil si, jak vážně se tvářím. ,,Ach, chudáku," promluvil. ,,Musela jsi být venku taky hodně dlouho... A jsi dost vyděšená, vidím. Asi nám to oběma trochu leze na mozek," zkonstatoval. Ucítila jsem jeho dlaň na mém čele. ,,Nejsi ale promrzlá. Už ani já ne, po té kávě a díky tomu vařiči. Ne příliš. Jinak, bát se mě nemusíš. Dotkni se mě, nic ti neudělám." Napřáhl ke mně ruku. Podali jsme si dlaně, jako bychom se zrovna seznámili. Ta jeho byla jen o trochu větší než moje. Chvíli jsme mlčeli. Nemohla jsem pochopit, v jakém jsem musela být stavu, že jsem ho tolik podezírala, ale vina se dala přičíst i tentokrát té zimě a zoufalosti.
,,Co si počneme dál?" otázala jsem se bezradně po několika minutách. ,,Zpátky domů už těžko trefím. Nevím, kam mám jít, ani, kolik je v té lahvi plynu," upozornila jsem. Niels dumal nad tím samým. ,,Taky nevím, jak dál. Pochopitelně jsem cestu nesledoval, toužil jsem se dostat jen co nejdál od vesnice."

,,Ať už půjdeme kamkoli, měli bychom vyjít, než zapadne slunce," upozornila jsem. Když jsem však rozepnula zip přístřešku a vyhlédla ven, zděsila jsem se. ,,Vždyť už je skoro tma," zašeptala jsem.

Ahoj, u téhle kapitoly bych se jen chtěla omluvit a zeptat: Taky se vám kapitoly tohoto příběhu zobrazují chronologicky naprosto přeházené, než jak jsem je vydávala? Já totiž s Wattpedem už asi týden hraju hru Rozházej a slož, jelikož mě pokaždé překvapí tím, že mi kapitoly mezi sebou popřesouvá a já je pak seřazuji. Jenže když to takhle v pořádku uložím, už je mám zase prohozené. Do té doby, než se mi podaří tento malý technický problém vyřešit vás prosím o trpělivost, jestli najdete poslední vydanou kapitolu mezi třetí a čtvrtou.

Dík a přeji dobré přečkání koronaprázdnin :-)