„Není to pěkný? Úplně sama."
Zvuk mého hlasu ke šplouchání vlnek a večernímu šramotu kolem jezera vůbec nešel. Působil jako nevítaný návštěvník úplně jiného světa, který neměl být nikdy nalezen, a už teprve ne vyrušen. S po- vzdechem jsem potáhla z cigarety a zadívala se na vystupující hvězdy.

Musela jsem tu trčet už hodiny. S krabičkou tabáku, lahví alkoholu a chodidly ve vodě. Jestli takhle nevypadá zoufalec...?

Podepřela jsem si paží hlavu, abych ulevila bolesti z ležení na tvrdém molu, a pokusila se najít nějaké známé souhvězdí. Nenašla jsem jediné. Možná to bylo tím, že jsem se nikdy o astronomii a vesmír vůbec nezajímala. A možná tím, že se mi po ztrestání téměř celé lahve točil celý svět a rozdvojovalo cokoliv, na co jsem se pokusila zaměřit.

Možná bylo načase to vzdát.

Ta myšlenka se mi zdála podivně uklidňující. Proč se taky snažit ve světě, do kterého jednoduše nezapadám a zjevně prostě není pro mě?

S námahou jsem se posadila a chvíli tak zůstala, aby se má hlava alespoň trochu přestala točit. Zamžourala jsem na zvlněné jezero před sebou a zvažovala, jak by to bylo nejlepší udělat. Utopit jsem se nikdy nechtěla. Vždy jsem to viděla na silné prášky a věčný spánek, ale proč si neustlat na hladině – na jednom z mála míst, kde mi vždy bylo dobře?

Nohama jsem vodu trochu rozvířila a pečlivě si ji prohlédla. Pokud tohle má být nástroj mé smrti, vybrala jsem si krásný.

Dopřála jsem si hluboký nádech a svezla se z mola do jezera. Zůstala mu příjemná teplota z horkého odpoledne a já jsem se chvíli cítila, jako bych si šla jen zarelaxovat. Zůstala jsem ležet na hladině. Odpočívalo se tu lépe než na prknech. Stačilo jenom zaklonit hlavu a pustit do plic dostatek vody, aby mozek vypnul a nenutil mě ji vy- kašlat. Hvězdy nade mnou se rozostřily ještě víc. Zavřela jsem oči.

Třeba je to stejné jako usnout. Klidné a důstojné, uvažovala jsem. Možná to byla ta nejlepší cesta pryč. Proč se tu taky zdržovat? Už mě tu nic nedrželo. Velda se stěhovala tisíce kilometrů daleko. Na matku jsem si téměř nepamatovala a otce neznala ani ona. Babička, která mě vlastně vychovávala, už má dobrou dekalunu klid, po kterém jsem toužila čím dál víc.

Přestože jsem postrádala důvod žít, najednou jsem měla pocit, jako kdyby mi nic nechybělo. Rukama jsem udělala tempo okolo těla. Lehce jsem se usmála nad myšlenkou, že už mi vlastně nikdo nezbyl.

„Úplně sama," zopakovala jsem svůj status. „Úplně ne," ozvalo se.

Rozlepila jsem oční víčka, abych zjistila, zda se sem dostal nějaký nevítaný host, nebo už z toho množství alkoholu mám halucinace. Ne- všimla jsem si nikoho. Oči jsem nechala otevřené, ale při pohledu na noční nebe jsem nebyla schopna vnímat cokoli jiného.

„Už blázním," zamumlala jsem do monotónních písní cvrčků.

Než jsem však stihla dodat, že je načase to ukončit, a následně tak udělat, přišla odpověď, kterou určitě neměl na svědomí alkohol. „O tom mi povídejte."
Zamračila jsem se a převrátila se, abych se mohla rozhlédnout, kdo se tu se mnou snaží o konverzaci. Nemusela jsem hledat dlouho. Přes- tože se tma už dokonale zhostila zbytku dne, vysoká postava jdoucí po mole směrem ke mně se dala přehlédnout jen těžko. Kdybych nebyla tak opilá, nejspíš bych měla strach a začala přemýšlet, jak velká je pravděpodobnost, že v den, kdy se chci pokusit o sebevraždu, natrefím na sériového vraha. Moji apatii, dokonalý nezájem a lhostej- nost doplnila téměř neznatelná zvědavost.
„Tady nemá nikdo co dělat," zabručela jsem a lehla si zpátky do vody. „Tohle je sou-soukro ten..."

„Soukromý pozemek?" pomohl mi mužský hlas.

„Jo, ten. Co tu chceš?" Přivřela jsem oči, jelikož mi únavou začala padat víčka. Dokonce jsem zapomněla, že jsem před vteřinou položila otázku, a odpověď mě tedy maličko vyvedla z míry. I když, vzhledem k obsahu, se nebylo čemu divit.

„Hledal jsem vás."

„Aha," hlesla jsem. Než jsem se nad jeho slovy stačila zamyslet a uvědomit si, co to znamená, začal se ptát on.

„Co tu provádíte vy?"

„Není to očividný? Snažím se utopit."

„Jasně," řekl ironicky, z čehož jsem usoudila, že mému výroku vůbec nevěří. Rozhodla jsem se mu to nevyvracet. Zvedl prázdnou lahev. „Pila jste?"

„Možná trochu," prsty jsem naznačila, jak málo to asi bylo. „Alkohol tu máte legální?"

Jeho podivnou otázku jsem ignorovala a zaměřila se na původní odpověď, kterou jsem až teď pořádně pochopila.

„Hledal jsi mě? Proč? Nemyslím, že bych tě znala."
Udělal několik kroků blíž, díky čemuž se dostal ze stínu olší a já jsem rozeznala víc než jen siluetu jeho postavy.

„Očividně jsem vás tak moc nepoznamenal, když už nevíte, kdo jsem." Při pohledu na jeho rozseklý obličej jsem věděla hned.

„Ten magor ze včerejška. Pořád si myslíš, že jsme spolu strávili líbánky?"

„Ne," odpověděl chladně.

„Trest smrti, nelegální alkohol, nerozeznáš mě od svý ženy..."

Můj pokus o zamyšlení dopadl pozitivně a mně se konečně začaly zapojovat mozkové závity, které mi pomohly se alespoň trochu orientovat v tom, co jsem se od něj dozvěděla. „Jsi blázen, nebo z daleka?"

„Pravděpodobně oboje," zamumlal a sedl si. „Alkohol otupuje mysl a smysly, to je nepřijatelné pro... místo, kde žiji. Stejně tak prohřešky."

„Nepřijatelné," opakovala jsem po něm. „Kdybych je teď neměla otupený, sotva bych se s tebou bavila."

„Jste docela příčetná, takže hádám, že mi vaše opilost hraje do karet," řekl a sotva znatelně se pousmál.

„Pít do nepří- toho... nemá smysl, ne pro mě. Otupení je fajn, ale pokud bych přestala i myslet, neměla bych nic."

„Nikdy jsem opilého neviděl. Znám to jen teoreticky z naučné li- teratury. Prý z toho mají lidé dobrý pocit, proto to dělají. Proto pijí. Uspává to starosti a problémy, ale také všechno ostatní."

Udělala jsem pomalé tempo. „Jsem ospalá."

„Tak jsem to nemyslel... Měla byste vylézt z vody, jestli se vám chce spát. Mohla byste se začít topit."

„Jak tragické!" zvolala jsem ironicky a teatrálně máchla rukama.

Zmateně se rozhlédl. „Pokud stále přemýšlíte, neměl by vám chybět pud sebezáchovy. Vy se ale podle něj nechováte."

„Asi ho ten rum uspal taky," zavrčela jsem, ale rozhodla jsem se z vody opravdu vylézt. Ani ne tak kvůli jeho slovům o sebezácho- vě, kterou jsem jako osoba, jež se chystala zabít, v tuhle chvíli snad ani mít nemohla, ale jelikož mi došlo, že by mě to dnes skoncovat nenechal.

Natáhl ruku, aby mi z vody pomohl. A přesně ve chvíli, kdy jsme se dotkli, mnou projel zvláštní pocit. Hned jsem se mu vysmekla. Co to mělo znamenat? Kolena se mi rozklepala, proto jsem si raději dřepla do tureckého sedu vedle cizince, jenž mě probodával nechápavým po- hledem, a znovu si zapálila.

„Tak proč jsi mě hledal?" Jeho směrem jsem vyfoukla obláček kouře a odhrnula si mokré vlasy z čela. „Nezatřásl jsi se mnou do- statečně? Nebo mi chceš vynadat za něco dalšího, s čím nemám nic společnýho?"

Mé rýpavé otázky se mu zjevně nelíbily. Sevřel rty do pevné linky a musel se hodně přemáhat, aby zůstal klidný.

„Už jsem se vám omluvil a omluvím se klidně ještě stokrát," pro- cedil skrz zuby.

„Beru," kývla jsem. „Tak povídej, proč ses za mnou vydal, když jsi včera sliboval, že mě necháš na pokoji." Popotáhla jsem z cigarety a snažila se si vzpomenout, zda jsem z místa utekla já, nebo mi zmizel z dohledu on. Dokázala jsem si vybavit jen jeho slova a Veldiny otázky, co se stalo.

Ztěžka si povzdechl. „Potřebuji pomoc."

„Taky se chceš utopit?"

„Nejste vtipná," okřikl mě a já pokrčila rameny. Asi dobře, že si myslel, že jsem žertovala. „Potřebuji najít svou ženu."

Odkašlala jsem si. „A jelikož jsem jí vážně podobná, tak na ni mám číslo. Zítra spolu jdem na oběd, tak se můžeš přidat."

Zamračil se. „Už vím, proč je u nás alkohol zakázaný – lidé jsou po něm neuvěřitelně protivní."

„To nebude alkoholem," ušklíbla jsem se. „A proč bych ti měla pomáhat? Vypadám jako zlatá rybka nebo někdo, koho zajímají ostatní?"

„Ne, vypadáte jako někdo, koho už nezajímá vůbec nic."

Ukázala jsem na něj prstem. „Přesně."

„Víte," překřížil nohy a sedl si vedle mě, „je mi jasné, jak divně to vypadá, vážně. Jsem úplně cizí člověk, co vás prosí o pomoc v hledání jeho ženy... To může vypadat jedině divně," zhodnotil sklesle, „ale já ji bez vás nenajdu. Rozhodně ne včas."

„Možná jsi tu mou ironii předtím nepochopil, ale já ji vážně neznám."

„Toho si jsem vědom. Ale jste její dokonalá kopie. Dvojník. Takže s vámi mám větší šanci než sám. Musíme ji alespoň zkusit najít, jinak může nastat naprostý chaos."

Obrátila jsem oči v sloup. „V čem? V bankovních účtech? Jo, to je prostě stinná stránka rozchodu. Ale znova: já s tím nemám co dělat..." Zarazila jsem se.

„Jak dokonalá kopie?"

Muž naproti mně si povzdechl. „Věříte na osud, Rivo?" zeptal se opatrně.

„Všechno se děje z nějakého důvodu? Co se má stát, stane se? Ne."

„Ne," zakroutil hlavou. „Osud znamená, že každý máme své před- určené místo."

„Od toho je narození," namítla jsem a nedopalek hodila za sebe do vody.

„Nechápete mě. Podívejte, je mi jasné, že tohle mi na věrohod- nosti nepřidá, ale potřebuji, abyste se mi snažila porozumět, dobře?"

Z kabátu vytáhl malý zápisník s perem, otevřel ho na prázdné dvoustránce a doprostřed namaloval malé kolečko.

Namísto abych sledovala jeho umělecké dovednosti, zvedla jsem oči k noční obloze.

„Je jasná noc, ale ne tolik, abych se v těch tvých čmáranicích vyznala – zvlášť když se rozdvojujou."

Povzdychl si. Snad konečně pochopil, že nemám zájem. Ale ne- vzdával se a chytl mě za ruku.
„Co cítíte?"

Prsty jsem z jeho dlaně rychle vytrhla. „Že začínáš překračovat meze i mou trpělivost."

„Nevěříte mi, tak mě nechte ukázat vám to." Natáhl ke mně ruku a čekal, až mu podám svou. To se mi zrovna nechtělo.

„Ukázat co?"

„Je to složité na vysvětlení."

„Tak to zkus. Ale sahat na mě vážně nebudeš," varovala jsem ho. „Prosím, věřte mi. Nechám vás být, slibuji. Odejdu a už o mně nikdy neuslyšíte, pokud nic neucítíte. Ale podejte mi ruku."

Přeměřila jsem si ho pohledem. „Podám ti ruku, ale pak hned vypadneš z mýho pozemku a necháš mě na pokoji."

„Slibuji."

S nepochopením, jak mě k tomu dokázal přemluvit, jsem kývla a ruku mu podala. Propletl své prsty s mými a zadíval se na ně. Opět mnou projel zvláštní pocit – příjemně hřejivý a nasládlý. Překvapeně jsem zalapala po dechu.

Stiskl mi dlaň silněji a mě zaplavila další vlna té prazvláštnosti. Jako kdyby mou duši někdo polil teplým medem, jenž sliboval, že všechno bude v pořádku, já budu v bezpečí, šťastná, a tomu podivíno- vi vedle sebe mohu bezmezně věřit. A já jsem mu najednou opravdu věřila.

Cizinec mě pomalu pustil a ten příjemný proud sladkého tepla zeslábl. Zmateně jsem se mu podívala do tváře.

„V některých... jiných světech... tomu tamní říkají láska," hned mě poučil.

„To je divný slovo," konstatovala jsem a snažila se nevyšilovat z toho, co se teď stalo. Měla jsem pocit, že mě to donutilo vystřízlivět.

„To je," souhlasil. „My tomu říkáme pouto. Mohu pokračovat?" Neodpověděla jsem. Měla jsem uvnitř sebe strašný zmatek. Ještě před hodinou jsem byla pevně rozhodnutá zemřít, přestat se snažit, zmizet... Teď jsem cítila něco, kvůli čemu se zdálo, že stojí za to žít. Ten pocit, co mnou proplul a stále se mě lehce dotýkal, byl dost mocný na to, abych o něj nechtěla přijít.

„Někde na tomto světě žije vaše spřízněná duše."
„Samozřejmě. Celý zástupy spřízněných duší na mě čekají. Nebo je to jen pokus o nevšední balicí hlášku?" rýpla jsem do něj a přeměřila si ho pohledem.

Dával si s odpovědí načas. Dlouho zíral na své prsty, které ještě před několika okamžiky svíraly ty mé, a krabatil čelo přemýšlením, až nakonec zavrtěl hlavou.
„Já sem přeci jen nepatřím, ne k vám. Jsem z jiného světa. Ale před- stavte si, že s tím, kdo je vám souzený, zažijete tenhle pocit mnoho- násobně silněji."

„Jasně. Proč jsem to necítila už včera? Už včera ses mě dotkl. Měli jsme to podle všeho taky cítit, ne?"

„Já to cítil," přiznal. „Díky tomu jsem si taky myslel, že jste ona. Hádám, že jste měla strach, který to na vaší straně přebil."

„Teď jsem pro změnu opilá," namítla jsem.

„A kdybyste nebyla, ucítila byste to i bez doteku."

„Takhle to tedy funguje? Jen ze společnosti druhýho?"

Slabě se pousmál. „Někdy i jen z pomyšlení."

Oklepala jsem se zimou. Tmavá modř už zalila všechny hvězdy a já jsem téměř neviděla na krok. Jen několik metrů odtud svítila okna domku po babičce.

„Někam jdete?" zeptal se, když jsem se zvedla.

Kývla jsem. „Dovnitř. Buďto pro něco na sebe, nebo pro další flašku rumu. Tak jako tak se chci zahřát."
Promnul si unavený obličej. „Rivo... Pomoc vážně potřebuji. Nejsem odtud a nevyznám se tu. Bez vás svou ženu nejspíš ani nenajdu."

Dlouho jsem se na něj jen dívala. Zvažovala jsem všechna pro a proti – ne zrovna důkladně – včetně toho, že by se z něj přeci jen mohl vyklubat masový vrah nebo třeba jen obyčejný zloděj, ale ten nasládlý pocit vyhrával. Skoro jako kdyby mi sebral všechno racionální uvažování. Působil silněji než alkohol a rozhodně trvaleji. Snad z něj taky nebude kocovina...

„Jak se vůbec jmenuješ?" zeptala jsem se.

„Axar."

„Pojď se mnou, Axare, už je vážně kosa," zamumlala jsem a vrávoravým krokem se vydala k domu. „A tykej mi."